ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.568.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 568/2020-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 6 To 234/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 33/2017, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 6 To 234/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 5 T 33/2017, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §l46a odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §146a odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost náhrady škody ve výši 39 552 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a ve výši 167 670 Kč poškozenému J. N.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 6 To 234/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 2. 9. 2016 kolem 13:15 hod. v katastru obce XY u vstupní brány do zdejší obory Č. H. poté, co se jako člen lesní stráže nejprve řádně prokázal příslušným průkazem a odznakem, vyzýval opakovaně J. N., nar. XY, který se uvnitř obory v rozporu s návštěvním řádem obory pohyboval s volně pobíhajícím psem, aby mu prokázal svou totožnost, a upozorňoval jej, že porušuje návštěvní řád a dopouští se protiprávního jednání, na což J. N. nejprve nereagoval a následně byl vůči němu arogantní, což při odchodu z obory přerostlo ze strany J. N. ve slovní vyhrožování M. K. fyzickým útokem proti obličeji a posléze v úchop za oděv v jeho horní části a cloumání s obviněným, udeřil J. N. aku-vrtačkou zn. Stanley-Fat Max, kterou držel v ruce, do levé strany hlavy, čímž mu způsobil zranění, a to pohmoždění levé spánkové krajiny s krevním výronem, posunutou příčnou zlomeninu levého jařmového oblouku, zlomeniny bradavčitého výběžku levé spánkové kosti a klínové kosti v lební spodině s krvácením do zvukovodu, mírným zavzdušněním pneumatického systému levého ucha se sníženým slyšením a pískáním v levém uchu a poškozením mozku, na jehož základě se u poškozeného vyvinul sklon k epilepsii v podobě záchvatovité změny elektrické mozkové aktivity, přičemž léčení poškozeného spojené s pracovní neschopností trvalo nejméně do 15. 3. 2018.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 6 To 234/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že byl přesvědčen, že svého jednání se dopustil v pozici úřední osoby, člena lesní stráže, nadané i určitými oprávněními, a v situaci nutné obrany. Tudíž soudy pominuly, za jakých okolností se měl přečinu dopustit, skutek neměl být kvalifikován jako trestný čin a pochybení spatřoval i v rozhodnutí o povinnosti náhrady veškeré škody. Zmínil, že při posuzování nutné obrany nelze trvat na naprosté proporcionalitě intenzity útoku a intenzity obrany. Vrtačku nepoužil jako zbraň, nýbrž ta způsobila zranění proto, že ji držel v ruce v okamžiku jeho napadení poškozeným. Úvahy soudů, jak šetrněji se měl bránit a kam jinam poškozeného udeřit, pokládal za nepatřičná. Jako lesní stráž měl oprávnění úřední osoby předvést bezodkladně osobu přestupce policejnímu orgánu, nelze-li jinak zjistit její totožnost, byl oprávněn požadovat pomoc nebo součinnost orgánu Policie České republiky, příp. obecní policie, pokud nemůže splnění svých povinností zajistit vlastními silami. Poškozený se přitom neprokázal dokladem totožnosti, obviněný jej neznal, předvedení se vzpouzel a tloukl obviněným o vrata obory. Byl to obviněný, kdo byl napaden poškozeným, bránil se, a to přiměřeně, tedy v režimu nutné obrany. Neporušil žádný zákon a postupoval striktně podle zákona č. 289/1995 Sb. o lesích a o změně a doplnění některých zákonu (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“). Při rozhodování o náhradě škody se soudy držely ustanovení §2953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), avšak v daném případě mělo být aplikováno ustanovení §2918 o poměrném snížení povinnosti škůdce nahradit škodu, pokud vznikla nebo se zvětšila následkem okolností přičítaných poškozenému. Oba poškození ve věci tak měli být s jejich nárokem na náhradu škody odkázáni na občanskoprávní řízení. Navíc obviněný namítl, že jako člen lesní stráže neodpovídá za škodu osobně, nýbrž odpovědnost nese ten, pro koho koná. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podanému dovolání nejprve shrnul průběh dosavadního řízení, obsah rozhodnutí obou nižších stupňů, podstatné body odůvodnění jejich rozhodnutí a dovolání obviněného. S námitkami nutné obrany se plně ztotožnil. Připomněl, že obviněný čelil útoku ze strany poškozeného, jednal tedy ve stavu nutné obrany, což výslovně uznal i krajský soud, přesto však soudy uzavřely, že se obviněný dopustil excesu z jejich mezí. Ten byl dovozen z toho, že se obviněný měl bránit mírnějším způsobem či přivolat policii. Soudy tak fakticky obviněnému vytkly porušení zásady subsidiarity, aniž by byla v případech nutné obrany vůbec žádána (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 813/2014), a nesprávně vytkly obviněnému, že měl a mohl konfliktní situaci řešit jinak. Soudy se pak měly zaměřit na otázku vyhodnocení adekvátnosti nutné obrany obviněného ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku. Obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku je dána pouze tehdy, když čin obránce zcela jasně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007). K intenzivnímu excesu, potažmo k závěru o neadekvátnosti nutné obrany, tedy nepostačuje zjištění, že obrana byla nepřiměřená, ani že byla zjevně nepřiměřená, pokud nebyla nepřiměřená zcela zjevně. Je v zásadě na obránci, jaký způsob a prostředek obrany zvolí, není vyloučeno ani použití zbraně (včetně zbraně střelné) vůči neozbrojenému útočníkovi, či příprava obrany apod. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. Tpjn 303/2008, může být újma způsobená v obraně větší než újma hrozící z útoku, proporcionalita škod opět není žádána. Riziko za výsledek střetu musí primárně nést útočník (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006). Hodnotit adekvátnost obranného jednání je třeba se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby odvracející útok. Přitom s obviněným bylo smýkáno o bránu, ztrácel stabilitu, poškozený je konfliktní člověk, který předtím vyhrožoval, obviněný nepochybně čelil obrovskému strachu a stresu a nemohl se rozhodovat s chladnou hlavou a zvažovat alternativy obrany. Nelze mu tedy ani vyčítat, že se přirozeně a prostě ohnal po poškozeném.
6. Podle státního zástupce tedy obviněný mohl jednat v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, důraz na subsidiaritu závěr o nutné obraně nevylučuje a učiněná skutková zjištění nesvědčí bezpečně o tom, že by obrana byla neadekvátní, tedy zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné, že je podala včas oprávněná osoba prostřednictvím obhájce, a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
10. Dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu oběma napadeným rozhodnutím vytkl nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání, které není trestným činem podle §13 tr. zákoníku, nýbrž činem jinak trestným – jednáním v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Takové výhrady s označeným dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují.
11. V obecné rovině je namístě předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
12. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399 a násl.). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.
13. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399).
14. Soudy obou stupňů se námitkou obviněného, že měly na jeho jednání nahlížet jako na nutnou obranu, v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a vyloučily možnost posoudit jeho čin jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Soud prvního stupně tak učinil toliko se stručným odůvodněním, že se o nutnou obranu nemůže jednat, neboť její meze byly jednáním obviněného jednoznačně překročeny. Obžalovanému nic nebránilo, aby nezvládnutelné chování poškozeného a jeho arogantní odmítání respektovat návštěvní řád obory a oprávnění člena lesní stráže řešil za pomoci Policie České republiky, a aby nepoužil obranu proti poškozenému v konkrétním okamžiku extrémně nepřiměřenou útoku (str. 5 rozsudku).
16. Se způsobem hodnocení provedených důkazů, jakož i právním závěrem soudu prvního stupně, vyloučil-li možnost aplikovat ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně, se odvolací soud ztotožnil. Skutkově vycházel ze zjištění, že obviněný musel být pod tlakem opakovaného fyzického útoku ze strany poškozeného, který v závěrečné fázi držel obviněného pod krkem za vestu a cloumal jím, až obviněný ztrácel stabilitu a obával se ztráty brýlí a tudíž i dalšího vývoje potyčky. Přesto dospěl k závěru, že ač se obviněný měl a směl bránit, třebas i úderem vrtačkou, měl tak činit do odlišných částí těla poškozeného (do končetin, podbřišku apod.). Z mezí nutné obrany však vybočil tím, že zasadil silný úder předmětem nemalého zraňujícího potenciálu do spánkové krajiny poškozeného, čímž mu způsobil těžkou újmu na zdraví. Navzdory předchozímu protiprávnímu a agresivnímu jednání poškozeného, který celý konflikt zapříčinil a vyvolal, bylo třeba podle odvolacího soudu jednání obviněného kvalifikovat jako exces z nutné obrany a jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku (str. 4–5 usnesení).
17. S takovým právním hodnocením se dovolatel neztotožnil a vyjádřil opakovaný zásadní nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů o zcela zjevné nepřiměřenosti jeho obrany a excesu z nutné obrany. Toto stanovisko podpořil i státní zástupce a i Nejvyšší soud se s ním ztotožnil. Nutno předeslat, že o průběhu incidentu není žádných zásadních pochyb, přičemž Nejvyšší soud za situace, kdy v rámci podaného dovolání nebyly vzneseny námitky skutkového charakteru a tvrzen tzv. extrémní nesoulad v procesu hodnocení důkazů, byl vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Skutková zjištění jsou založena na tom, že obviněný navázal verbální kontakt s poškozeným, evidentně porušujícím návštěvní řád obory ponecháním volně pobíhajícího psa, jako legitimující se člen lesní stráže, tudíž jako úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Přitom, jak sám správně uzavřel, splnil veškeré povinnost plynoucí z ustanovení §39 odst. 1 lesního zákona, tj. a) prokázat se průkazem lesní stráže a nosit služební odznak, b) dohlížet na dodržování povinností spojených s obecným užíváním lesů (§19 a 20 tohoto zákona), c) oznamovat neodkladně zjištěné závady, nedostatky a škody podle jejich povahy buď vlastníku nebo uživateli lesa, nebo orgánu, který ji ustanovil, popřípadě v neodkladných případech též orgánům Policie České republiky nebo příslušným orgánům státní správy. Stejně tak byl oprávněn podle §39 odst. 2 téhož zákona a) zjistit totožnost osoby, která při obecném užívání lesa porušuje ustanovení tohoto zákona, b) projednat příkazem na místě přestupky podle §53 tohoto zákona, c) předvést bezodkladně policejnímu orgánu osobu, kterou přistihne při přestupku, nelze-li jinak zjistit její totožnost, d) požadovat pomoc nebo součinnost orgánů Policie České republiky, popřípadě obecní policie, pokud nemůže splnění svých povinností zajistit vlastními silami a prostředky. Z uvedeného vyplývá, že obviněný skutečně neporušil žádnou zákonnou povinnost a pohyboval se při svých výzvách a postupu vůči poškozenému striktně v mezích citované právní úpravy.
18. Na to však reagoval poškozený nikoli pouze neadekvátně, nýbrž s naprostým despektem, vulgárně, nejprve verbálně s výhrůžkami a posléze i fyzicky agresivně, zaútočil na obviněného ve finální fázi úchopem za oděv – vestu a cloumáním v takové intenzitě, že oděv obviněného poškodil roztržením, narážel tělem obviněného o vrata obory, až tento ztrácel stabilitu a obával se ztráty brýlí. Je rovněž nesporné, a obviněný sám způsob své reakce potvrdil, že v daném okamžiku udeřil aku-vrtačkou drženou v pravé ruce poškozeného do levé strany hlavy. Stejně dostatečně objektivně, zejména prostřednictvím znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, byly vyčteny a kvalifikovány zdravotní následky vzniklé poškozenému tímto úderem, jak je zakomponováno do výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Lze tedy konstatovat i závěr, který nebyl rozporován, že v okamžiku inkriminovaného úderu vedeného obviněným ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku evidentně nikoli pouze přímo hrozil, nýbrž trval fyzický útok poškozeného na tělesnou integritu a zdraví obviněného, tedy útok na zájem chráněný trestním zákonem.
19. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 334). Jak vyplývá z ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku (viz slovní spojení „zcela zjevně“), o nutnou obranu nejde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj (obranou) je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, tj. nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany (srov. rozhodnutí pod č. II/1965, s. 28 Sb. rozh. tr). Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. (srov. rozhodnutí pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejíž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku, a kromě toho též tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku.
20. Jestliže nebyly zcela splněny všechny shora uvedené předpoklady k beztrestnosti obranného jednání, jde o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces). Nejvyšší soud připomíná, že exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces intenzivní), anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval (tzv. exces extenzivní). O nutné obraně ovšem nelze uvažovat např. ani za situace, kdy dvě osoby od počátku konfliktu na sebe navzájem fyzicky útočí, protože pro jednání v nutné obraně je rozhodující iniciativa útočníka na počátku konfliktu. V tomto směru proto není vyloučena trestní odpovědnost obou vzájemně útočících osob za některý z trestných činů, jehož skutková podstata je uvedena ve zvláštní části trestního zákona, zejména trestných činů proti životu a zdraví.
21. Jak vyplývá v posuzované věci z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v napadeném rozsudku i z výše uvedeného, podle názoru obou soudů nižších stupňů obviněný zvolil nepřiměřený způsob obrany. Tento závěr odvolacího soudu se opírá o jeho přesvědčení, že za daných skutkových okolností měl obviněný použít méně intenzivní obranu, byť i v podobě úderu pravou rukou svírající aku-vrtačku, avšak do jiných částí těla poškozeného, než do hlavy. Proto se podle názoru odvolacího soudu jednalo o tzv. intenzivní exces z mezí nutné obrany. Takové hodnocení situace Nejvyšší soud nemůže akceptovat; nutná obrana obviněného není s ohledem na skutkové okolnosti prvotního trvajícího útoku vedeného osobou prokazatelně agresivního poškozeného vůči obviněnému vyloučena a není dán spolehlivý podklad pro právní závěr o jeho vině přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku.
22. Souhlasit totiž nelze s úvahami soudů nižších stupňů, že obrana obviněného nebyla přiměřená, jelikož splnění tohoto předpokladu není podmínkou nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Pro jednání v nutné obraně není podstatná ani tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útok možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (k tomu srov. č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Úvaha soudů o tom, že obviněný měl a mohl konfliktní situaci řešit jinak, je ve vztahu k projednávané věci bez významu. Chybou obou soudů naopak bylo, že nikterak nehodnotily reakci obviněného z toho pohledu, zda byla „zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“ ve smyslu požadavku uvedeného v §29 odst. 2 tr. zákoníku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být natolik intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. „Zcela zjevná“ nepřiměřenost obrany je posuzována striktně ze subjektivního pohledu obránce v dané konkrétní, povětšinou výrazně stresové situaci, nikoli na základě zpětné analýzy obranného aktu a zvažování, zda k odvrácení útoku mohl postačovat postup jiný, méně intenzivní apod. Právě takového chybného hodnocení se dopustily oba soudy nižších stupňů, když setrvaly na podmínce nejen prosté přiměřenosti (kdy obrana může být nepřiměřená, nikoli však zcela zjevně nepřiměřená z pohledu obránce), nýbrž se dožadovaly na jednání obviněného zachování zásady proporcionality, která nemá v zákonných podmínkách nutné obrany místa. Režim nutné obrany totiž nevyžaduje, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany (viz výše).
23. Lze zopakovat, že poškozený se projevuje i mimo projednávaný skutek jako konfliktní, nesnášenlivá, arogantní a agresivní osoba. Stal se pro porušení řádu lesní obory oprávněným předmětem zájmu obviněného jako člena lesní stráže postupujícího důsledně v zákonných mezích, přesto jeho autoritu (jejíž respektování obviněný důvodně očekával) naprosto ignoroval, napadl jej slovně a poté i fyzicky, držel obviněného za oděv pod krkem a tloukl s ním o vrata obory natolik razantně, až ztrácel rovnováhu a brýle. Za této situace lze jen těžko spravedlivě požadovat po obviněném, který se jednou ohnal po hlavě poškozeného, byť rukou s aku-vrtačkou, aby v takto vypjaté konfliktní situaci, kdy je přímo fyzicky napadán, v defenzivě vyvolané útokem poškozeného, zvažoval, vyhodnocoval a volil obranné údery pro útočníka nejšetrnější. Je tak třeba zcela odmítnout úvahu o tom, že měl řešit jednání poškozeného za pomoci Policie České republiky, když právě proti tomuto oprávnění obviněného jednal poškozený svým útokem. Navíc tato úvaha nalézacího soudu téměř souzní s mylným závěrem, že obviněný se měl bránit podstatně mírněji, aby teprve následně věc řešil s policejním orgánem, neboť nikdo není nucen strpět na sobě páchání fyzického násilí. Taková úvaha soudu koliduje s již uvedenými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 813/2014, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007 a dalšími. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli bagatelizoval zdravotní následky způsobené poškozenému, rozhodně nelze uzavřít, že obrana obviněného byla „extrémně“ nepřiměřená útoku. V tomto ohledu lze odkázat na státním zástupcem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006, podle něhož rovněž soudy činily obviněného příliš přísně odpovědným za výsledek konfliktu, který vyvolal poškozený a v jehož průběhu se obviněný ocitl v postavení obránce. Nejvyšší soud zastal názor, od něhož není důvodu se odchylovat, že riziko za výsledek konfliktu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí primárně nést útočník.
24. Pokud soudy nižších stupňů shodně uzavřely právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit tak, že jinému úmyslně ublížil na zdraví v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, nevypořádaly se s naplněním všech jeho zákonných znaků, především se znakem „zavrženíhodné jednání poškozeného“. Podle ustálené judikatury i komentářové literatury je třeba takovým zavrženíhodným jednáním rozumět chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo ke společnosti. Konkrétně může jít o případy dlouhodobého fyzického i psychického týrání, zavrženíhodné sexuální či jiné zneužívání, ale i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu. Běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání považovat.
25. S přihlédnutím k počínání poškozeného vůči obviněnému v této konkrétní trestní věci je možno uzavřít, že úder vedený obviněným na hlavu poškozeného byl důsledkem předchozího napadení ze strany poškozeného. Nicméně privilegovaná skutková podstata §146a tr. zákoníku (obdobně jako např. též skutková podstata zabití podle §141 tr. zákoníku) je vázána na kvalitativně odlišné počínání poškozeného vůči obviněnému, které vykazuje buď dlouhodobě či krátkodobě, avšak o to intenzivněji, šikanózní znaky. Běžný verbální nebo i fyzický situační střet, vyvolaný poškozeným, o jaký šlo mj. i v této věci, nelze jako „předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného“ posuzovat, byť jeho odsudek je plně namístě. Obviněnému jednajícímu na základě méně intenzivního ataku poškozeného tedy nesvědčí právní ochrana v podobě zmíněných privilegovaných skutkových podstat. Je tak zřejmé, že soudy aplikaci ustanovení §146a tr. zákoníku postavily toliko na gramatickém výkladu a ve snaze citlivě reagovat na (z pohledu obviněného) specifické okolnosti případu, avšak při neochotě připustit jednání obviněného jako jednání v nutné obraně. Tím však nesprávnost právních úvah stran nutné obrany podle §29 tr. zákoníku kompenzovat nelze.
26. Nejvyšší soud tedy shledal v rozhodnutích soudů nižších stupňů pochybení v právní úvaze o absenci znaků nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku a o spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl tak naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné, přičemž pochybení soudů výlučně v právních úvahách na základě ustálených skutkových zjištění lze zhojit rozhodnutím soudu odvolacího, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 6 To 234/2018, přičemž podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Nejvyšší soud přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. Ten s přihlédnutím k výše popsanému závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) věc obviněného v naznačeném rozsahu opakovaně projedná a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím. V dané fázi řízení se nejeví nutným jakkoliv doplnit provedené dokazování, avšak takovou možnost nelze předem zcela vyloučit. Vyvstane-li potřeba provedení důkazů, odvolacímu soudu nic nebrání, aby tak učinil. Soud se zaměří zejména na posouzení otázky, zda v konkrétním případě byly splněny podmínky nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Teprve dospěje-li k závěru o překročení mezí nutné obrany, který je nutno pečlivě a v návaznosti na shora popsaná judikatorní rozhodnutí odůvodnit, bude možno věnovat pozornost úvahám, zákonné znaky jakého trestného činu proti zdraví poškozeného byly jednáním obviněného naplněny, když kvalifikace již užitého ustanovení §146a tr. zákoníku se jeví ze shora uvedených důvodů problematickou. Předmětem odůvodnění musí být též existence subjektivní stránky kvalifikovaného trestného činu. V případě shledání všech formálních znaků některého z násilných trestných činů připadajících v úvahu bude nutno s ohledem na okolnosti případu a osoby obviněného i poškozeného zvážit zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio plynoucí z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněnému pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Pokud by i přesto došlo k vyslovení viny obviněného, rozhodne soud zároveň o trestu a o povinnosti nahradit škodu, přičemž se vypořádá i s dovolací argumentací vyžadující aplikaci §2918 občanského zákoníku, tedy ustanovení o poměrném snížení povinnosti nahradit škodu v důsledku spoluzavinění poškozeného. Přitom nesmí opomenout, že v důsledku dovolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth