ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.813.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 813/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2014 dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 2 Tmo 6/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 16/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 2 Tmo 6/2014, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 7 Tm 16/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci, soudu pro mládež, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 7 Tm 16/2013, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále převážně jen „mladistvý“) uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §146 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření na čtyři měsíce. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na dvanáct měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému částku 7435 Kč, podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý označených provinění dopustil tím, že dne 26. 3. 2013 v době kolem 11.40 hodin v O., na T., v budově základní školy, v chemické učebně ve druhém patře, o přestávce fyzicky napadl svého spolužáka J. K., a to tak, že poté, co ho poškozený dvakrát udeřil otevřenou dlaní do zátylku, vstal ze židle a udeřil poškozeného sevřenou pěstí pravé ruky jedenkrát do obličeje do oblasti úst, v důsledku čehož poškozený upadl na podlahu, kde zůstal ležet na levém boku, a ležícího poškozeného následně kopl nejméně jedenkrát do horní přední části těla do oblasti hrudníku, přičemž v dalším napadání poškozeného mu zabránil jeho spolužák, který ho od poškozeného odvedl ven ze třídy, a uvedeným jednáním způsobil J. K. tržnou ránu horního rtu, pohmoždění přední hrudní stěny s hematomy, odlomení korunky řezáku vpravo dole a lékař nevyloučil ani lehký otřes mozku, přičemž toto zranění si vyžádalo ošetření ve Fakultní nemocnici Olomouc s hospitalizací do 27. 3. 2013, s následnou dobou léčení do 19. 4. 2013.
Označený rozsudek nalézacího soudu napadl mladistvý odvoláním, směřujícím proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům, a odvolání proti němu podala také poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 2 Tmo 6/2014, byl z podnětu odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok, kterým byla mladistvému „tulipánovi“ uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 9237 Kč (bod I.). Podle §256 tr. ř. bylo odvolání mladistvého „tulipána“ zamítnuto (bod II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu mladistvý podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V obsáhlém odůvodnění dovolání především podotkl, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně ve své podstatě věrohodně popisuje skutkový děj, ale nereflektuje nezákonné počínání poškozeného, který jednal v úmyslu ublížit mu na zdraví, přičemž mladistvý byl přinucen se bránit při jeho opakovaném útočném jednání. Dále předestřel skutkový stav věci, zmínil některé důkazy, zejména znalecký posudek MUDr. Zdeňka Zlámala, CSc. Mladistvý odmítl závěr soudů, že jeho útok nelze hodnotit jako nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku. Připomněl, že zákon vyžaduje dvě základní kritéria, aby mohl být protiútok považován za nutnou obranu. Prvním z nich je, že čin musí odvracet přímo hrozící nebo trvající útok. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že útok ze strany poškozeného již nehrozil ani netrval. Tento závěr podle mladistvého nemá „oporu v provedeném dokazování a jedná se o nepodložený a spekulativní závěr soudu“. Odvolací soud zde vychází z výpovědí svědků J. B., M. Š. a D. Z., avšak z těchto výpovědí nelze dovodit, že útok již nehrozil ani netrval, nelze z nich přesně vyvodit, jak dlouhý byl okamžik mezi druhým úderem do zátylku mladistvého a jeho reakcí na tento útok. On sám akcentoval, že se nejednalo o časový úsek tak dlouhý, aby se dalo o tomto činu hovořit jako o činu, který měl charakter msty nebo odplaty. Mladistvý upozornil na charakterové vlastnosti poškozeného, upozornil, že už jej jednou ze zadu zákeřně napadl, tedy hrozilo, že ve svém jednání bude pokračovat, k čemuž také došlo; ze strany poškozeného šlo proto o přímo hrozící i trvající útok. Dále se mladistvý zabýval druhým kritériem nutné obrany, jímž je skutečnost, že obrana není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a i v tomto ohledu shledal, že podmínky nutné obrany byly splněny. Mladistvý rozebral způsob útoku poškozeného, zaměřil se i na případné zdravotní následky (nazývané jako bičové trauma), které může tzv. tatranka do krku v neočekávaný moment způsobit. Uzavřel, že nelze říci, že by jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Muselo by se jednat o „překročení přiměřenosti … opravdu značné, aby došlo k vyloučení ustanovení o nutné obraně. Obecně je tedy jako přiměřená obrana uznána i obrana intenzivnější než byl útok …“. Podle mladistvého „jeden obranný úder pěstí do obličeje se dá považovat za přiměřený vzhledem ke dvěma úderům do zátylku“. Případný nepoměr mezi útokem a obranou rozhodně nedosahuje intenzity, která by se dala popsat jako zcela zjevně nepřiměřená“.
Mladistvý rovněž vytkl, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jelikož odvolací soud se námitkami obhajoby nevypořádal, ač byla podstatná i se zřetelem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která měla být pro posouzení jeho věci relevantní.
Konečně mladistvý také tvrdil, že napadeným rozsudkem došlo k porušení principu ultima ratio zakotveného v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že je mladistvý, bezúhonný, „jedná se o školní šarvátku dvou spolužáků, nikoliv o jednání celospolečenského významu“. Podobné případy se na školách odehrávají běžně. Potyčka „dvou pubertálních kluků by neměla být řešena na soudní půdě, pokud přihlédneme k tomu, že k žádnému ublížení na zdraví v intencích trestního zákoníku ani nedošlo“. Poškozený „platil za provokatéra a svým chováním obtěžoval více spolužáků po delší čas“. Po předmětné potyčce byli v rámci školy potrestáni oba zúčastnění. Mladistvý ředitelskou důtkou a sníženou známkou z chování. Toto opatření je podle mladistvého zcela dostačující. Trestní represe věci nijak neprospěje, je neúčelná. Měl za to, že soudy v této věci princip ultima ratio nerespektovaly a rozhodly v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (návrh na další postup neučinil).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání mladistvého konstatoval, že námitky, které jsou obsahem dovolání, byly uplatněny v podstatě relevantně a důvodně.
Pokud jde o první stěžejní námitku mladistvého, že jednal v rámci nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, odvolací soud tuto obhajobu odmítl ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že: „Podstatné je … , že mezi druhým úderem do jeho zátylku a jeho reakcí následovala určitá časová prodleva“. Nebyla tedy dána podmínka „hrozícího nebo trvajícího útoku“ ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Následné jednání obviněného, kdy po úderu pěstí navíc do poškozeného kopl, má podle krajského soudu již charakter msty či odplaty. Zadruhé byla námitka nutné obrany odmítnuta proto, že: „Protiútok obžalovaného … nebyl vůbec přiměřený“. Obžalovaný měl „možnost reagovat na vzniklou situaci … jiným způsobem, než jakým reagoval“.
Prvý závěr odvolacího soudu, že zde byla časová prodleva mezi útokem poškozeného a následným protiútokem mladistvého, pročež nelze hovořit o hrozícím nebo trvajícím útoku, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tento závěr z nich totiž nelze žádným způsobem dovodit. Jediný důkaz, který poněkud svědčí závěru odvolacího soudu, je výpověď svědka B. Ta je však osamocená, a ani z ní přitom nelze bez dalšího dovodit, že další útok již nehrozil. Vždyť již předtím poškozený útok opakoval, a to přesto, že jej mladistvý vyzval, aby svého jednání zanechal.
V souladu s principem odpovědnosti za vinu lze mladistvému přičítat k tíži jen takový skutkový stav, který si mladistvý představoval. Z žádného důkazu, ani z výpovědi svědka B., přitom nelze dovodit, že mladistvý mohl považovat napadání ze strany poškozeného za ukončené, a to tím spíše, že poškozený byl ve třídě známým „provokatérem“. Za této situace by eventuálně přicházelo v úvahu uplatnění §18 odst. 4 tr. zákoníku vylučujícího odpovědnost za úmyslný trestný čin (omyl o existenci okolnosti vylučující protiprávnost).
Druhý závěr odvolacího soudu, že protiútok mladistvého „nebyl vůbec přiměřený“ (strana 4 rozsudku), je neudržitelný prima facie. „Přiměřenost“ reakce jako takové není totiž podmínkou nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud hodnotil naplnění podmínek nutné obrany optikou principu proporcionality, nemohl dojít ke správnému závěru, protože nutná obrana proporcionalitu zásadně nepředpokládá. Stejně tak nutná obrana nepředpokládá subsidiaritu, z čehož vyplývá, že rovněž úvaha soudu o tom, že mladistvý měl a mohl konfliktní situaci řešit jinak, je ve vztahu k projednávané věci bez relevance. Odvolací soud se v tomto směru tedy vlastně nezabýval podmínkami nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, nýbrž spíše podmínkami krajní nouze podle §28 tr. zákoníku. Nikterak nehodnotil reakci mladistvého z toho pohledu, zda byla „zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“ (§29 odst. 2 tr. zákoníku), nýbrž se zaobíral její přiměřeností, stejně tak jako nalézací soud. Podle státního zástupce reakce mladistvého zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku nebyla. Pod pojem „způsob útoku“ lze zahrnout jen poměr intenzity útoku a obrany, nikoli už poměr hrozící a vzniklé škody. Není tedy rozhodné, jaké poranění mohlo vzniknout ranami, jež nejprve uštědřil poškozený mladistvému, ve srovnání s ranou, kterou posléze v reakci zasadil mladistvý poškozenému. Intenzita prvotního napadání ze strany poškozeného (opakované, podle svědků poměrně razantní údery do krku mladistvého), není ve zcela zjevném, naprosto očividném či mimořádně hrubém nepoměru k ráně pěstí, byť tato rána způsobila lehké poškození zdraví. Koneckonců intenzita obrany musí být silnější než intenzita útoku. Jinak by nebyla způsobilá k jejímu odvrácení.
Pokud jde o úvahu odvolacího soudu, že následné jednání mladistvého, kdy do poškozeného, který již ležel na zemi, kopl, lze souhlasit s odvolacím soudem, že šlo již o odplatu, resp. pomstu. Nicméně toto následné jednání, tato pomsta či odplata, již neměla žádný trestněprávně relevantní následek, jak vyplynulo z výslechu znalce MUDr. Zdeňka Zlámala, CSc. Pokud by rána pěstí byla nutnou obranou, msta či odplata v podobě kopnutí („lehké násilí“), jehož důsledkem byly dva drobné hematomy, nemohla naplnit skutkovou podstatu žádného soudně trestného deliktu. Závěry odvolacího soudu týkající se možné nutné obrany mladistvého nemohou proto podle státního zástupce obstát.
Co se týče druhé stěžejní námitky mladistvého, a sice rozporu napadeného rozhodnutí s principem ultima ratio, i tato námitka má podle něj své opodstatnění. Posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. To je dáno v prvé řadě osobou obviněného (mladistvý, v době činu žák deváté třídy, bezúhonný, žijící řádným životem, sportovec), způsobem provedení činu (došlo k němu bez jakékoliv přípravy či uvážení, bez užití jakékoliv pomůcky zvyšující intenzitu útoku, tedy vlastní rukou), okolnostmi, za kterých byl čin spáchán (mladistvý byl vyprovokován poškozeným, přičemž poškozený je fyzicky zdatným sportovcem – hokejistou – spoluhráčem mladistvého, mladistvý tedy neútočil na slabšího, spíše naopak, neboť poškozený je vyšší postavy). Výrazným specifikem ve srovnání s typově shodnou trestnou činností je i to, že podstatou stíhaného jednání byla potyčka spolužáků deváté třídy základní školy. Významnou roli v tomto směru hraje i následek činu. Celý incident bylo tedy možno podle státního zástupce řešit prostředky stojícími mimo oblast trestního práva, a to dostatečně efektivně. To se ostatně i částečně stalo, neboť mladistvému byla udělena ředitelská důtka a snížena známka z mravů.
Podle názoru státního zástupce mladistvý svým jednáním nenaplnil ani skutkovou podstatu provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku či princip ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nalézací soud naplnění skutkové podstaty tohoto provinění dovozuje z toho, že obviněný „fyzicky zaútočil na poškozeného tak, že jej udeřil pěstí do obličeje a poté, co poškozený upadl na zem, do něj minimálně jednou kopl, přičemž toto jednání sledovali svědkové Z., B., Š. a devět spolužáků …, tzn. že se dopustil protiprávního jednání veřejně“ (strana 8 rozsudku). Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil. Je pochybením soudu prvního stupně, že ve skutkové větě odsuzujícího soudu znak „veřejnosti“ absentuje, neboť skutková věta pojednává toliko o obviněném, poškozeném a jednom „spolužákovi“ (zřejmě svědek B.). Jedná se nicméně o vadu, kterou je možno překlenout právě výše zmíněnou částí odůvodnění na straně 8 rozsudku, kde je naplnění znaku „veřejnosti“ vysvětleno.
Za závažnější vadu státní zástupce pokládal, že zcela absentuje základní znak příslušné skutkové podstaty, a to znak „výtržnosti“. V právní větě rozsudku nalézacího soudu se s tímto znakem sice operuje, avšak předmětný znak nemá oporu ve větě skutkové, eventuálně ani v odůvodnění rozsudku. Z dotčených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadení poškozeného povahu výtržnosti nemělo. Nenarušilo totiž závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Nebyl jím zasažen primární objekt příslušného trestného činu. Ostatně potyčka spolužáků, ke které dojde v učebně v rámci přestávky ve vyučování, v zásadě ani veřejný klid a pořádek závažným způsobem narušit nemůže. Potyčky tohoto typu zásadně nemohou být považovány za delikt výtržnictví ve smyslu §358 tr. zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a podle §256 l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná především otázka, zda skutkem, jímž byl mladistvý uznán vinným, byly naplněny zákonné znaky pokusu provinění ublížení na zdraví a provinění výtržnictví, jak uzavřely soudy, či zda byly splněny podmínky pro použití ustanovení o nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, jak namítal mladistvý. Dále mladistvý ve světle uplatněného dovolacího důvodu relevantně zpochybňuje správnost použití zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V obecné rovině je na místě předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem (proviněním), je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 a násl.). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399).
Soudy obou stupňů se námitkou obviněného, že měly na jeho jednání nahlížet jako na nutnou obranu, v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a vyloučily možnost posoudit jeho čin jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku.
Soud prvního stupně tak učinil s odůvodněním, že „protiútok obžalovaného vůči poškozenému, který jej udeřil dvakrát za krk, přičemž na jeho těle to nezanechalo žádný následek,...nebyl vůbec přiměřený. Dvě plesknutí dlaní na krk, byť mohla být bolestivá, obžalovaný tzv. oplatil přímým úderem pěstí pravé ruky, když je pravák, do úst poškozeného, který v důsledku rány upadl na zem a roztrhl si ret, zlomil zub, měl podezření na otřes mozku, jak vyplývá ze znaleckého posudku. Dále je třeba zdůraznit, že protiútok obžalovaného neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok poškozeného. Poškozený jej udeřil, obžalovaný vstal ze židle a udeřil jej pěstí. Po tomto útoku poškozený upadl na zem, v útoku vůči obžalovanému nepokračoval, ale obžalovaný naopak ano, začal do poškozeného kopat a v kopání přestal až poté, co jej svědek B. odtáhl nebo vytlačil ze třídy pryč, jinak by sám nepřestal“ (strany 7, 8 rozsudku).
Se způsobem hodnocení provedených důkazů jakož i právním závěrem soudu prvního stupně, vyloučil-li možnost aplikovat ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně, se odvolací soud ztotožnil. Sám připomněl, že „jednání nemohlo být posouzeno jako nutná obrana, neboť z výpovědí obviněného i svědků vyplývá, že mezi údery poškozeného do zátylku obžalovaného a následným útokem obžalovaného vůči poškozenému byla určitá časová prodleva, kdy měl obžalovaný možnost reagovat na vzniklou situaci i s ohledem na prokázané poměry mezi spolužáky, kdy obdobné jednání, tedy tzv. tatranky apod., bylo podle svědků v kolektivu i mezi obžalovaným a poškozeným obvyklé, jiným způsobem, než jakým reagoval. Charakter následného jednání obžalovaného vůči poškozenému, zejména pokud jde o kopání do ležícího, má skutečně již charakter msty, odplaty, nikoliv nutné obrany, když za této situace rozhodně neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok poškozeného“ (strana 5 rozsudku).
Odvolací soud, opíraje se především o výpověď svědka J. B., tedy vyšel ze skutkového zjištění, že mezi údery poškozeného do zátylku mladistvého a následným útokem mladistvého vůči poškozenému byla určitá časová prodleva, která ve svých důsledcích také znamenala, že mladistvý neodvracel trvající či přímo hrozící útok poškozeného. K tomuto závěru, tj. že mladistvý neodvracel trvající či přímo hrozící útok poškozeného, došel bez bližší přesvědčivé argumentace i nalézací soud. Jednání mladistvého vůči poškozenému, zejména pokud jde o kopání do ležícího, má podle soudů již charakter msty, odplaty. Oba soudy taktéž shodně uvedly, že „protiútok“ mladistvého vůči poškozenému „nebyl vůbec přiměřený“.
Mladistvý s úvahami soudů nesouhlasil a námitkami podrobně vyloženými v dovolání zpochybňoval jak závěr o neexistenci přímo hrozícího či trvajícího útoku, tak i závěr o zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku (podle soudů nesprávně „protiútok nebyl vůbec přiměřený“).
Jde-li o úvahy soudů, jimiž vyloučily existenci přímo hrozícího či trvajícího útoku poškozeného, nelze je označit za přesvědčivé, jelikož soudy nereagovaly na všechna zjištění vyplývající z dosud provedeného dokazování.
K námitkám dovolatele, ale i výhradám státního zástupce obsaženým ve vyjádření k dovolání mladistvého je třeba předeslat, že při použití důvodu vylučujícího protiprávnost podle §29 tr. zákoníku o nutné obraně nutno především spolehlivě zjistit, zda útok poškozeného bezprostředně hrozil nebo trval. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo a stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit závěr, že útok v době činu trval (srov. č. 36/1991 Sb. rozh. tr.).
Útok přímo hrozící je naukou chápán jako útok, který vytváří bezprostřední nebezpečí pro právem chráněné zájmy a nevyhnutelně musí začít v nejbližší době; hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že útok má zpravidla znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být; může mít znaky přestupku, případně i jiného deliktu. Soud prvního stupně uzavřel, že mladistvý neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok poškozeného, poněvadž „...Poškozený jej udeřil, obžalovaný vstal ze židle a udeřil jej pěstí. Po tomto útoku poškozený upadl na zem, v útoku vůči obžalovanému nepokračoval, ale obžalovaný naopak ano, začal do poškozeného kopat a v kopání přestal až poté, co jej svědek B. odtáhl nebo vytlačil ze třídy...“ (viz strana 8, obdobně také popis na straně 7 rozsudku). Takové hodnocení situace je nepřesvědčivé a především neúplné, neboť nevysvětluje, proč soud odmítl námitku mladistvého, že s ohledem na předchozí jednání poškozeného byla jeho obava z dalšího jeho útoku zcela reálná, v důsledku čehož první fáze použití fyzické síly mladistvého proti němu, spočívající v úderu pěstí do obličeje, byla nutnou obranou. Z hodnotících úvah odvolacího soudu dále vyplývá, že ten (proti zjištěním nalézacího soudu) akcentuje zjištění, že mezi údery poškozeného do zátylku mladistvého a následným útokem mladistvého vůči poškozenému byla určitá časová prodleva, kdy měl mladistvý možnost reagovat na vzniklou situaci jiným způsobem, než jakým reagoval. Odvolací soud rovněž připomněl, že zejména kopání do ležícího poškozeného má charakter msty, odplaty, nikoliv nutné obrany.
Akcent odvolacího soudu na časovou prodlevu mezi útokem poškozeného a následným protiútokem mladistvého ale nemá spolehlivou oporu v provedených důkazech. Mladistvý uvedl, že po druhé ráně za krk „se okamžitě bránil úderem do oblasti hlavy, vstal, otočil se proti poškozenému a z těsné blízkosti jej udeřil pěstí pravé ruky“ (č. listu 182 a verte). Poškozený si na útok jako takový nepamatuje (č. listu 183). Svědek M. Š. uvedl, že mladistvý se po dvou fackách na hlavu od poškozeného naštval a dal mu hned pěstí (č. listu 186), svědek D. Z. vypověděl, že když poškozený mladistvého praštil 2x nebo 3x někde do krku, mladistvý vstal, poškozený byl kousek od něj, a udeřil jej pěstí (č. listu 186 a verte). Jediný důkaz, který poněkud svědčí závěru odvolacího soudu, je výpověď svědka J. B., podle něhož se po druhé ráně mladistvý po chvilce zvedl, šel za poškozeným, ten se otočil a mladistvý mu dal pěstí (č. listu 185 a verte). Ta je však co do označení časového intervalu „po chvilce“ neurčitá a ani z ní přitom nelze bez dalšího dovodit, že další útok již nehrozil. Vždyť již předtím poškozený útok opakoval, a to přesto, že jej mladistvý vyzval, aby svého jednání zanechal.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou existence přímo hrozícího či trvajícího útoku poškozeného znovu zabýval a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se řídil, jestliže ji vyloučil. Bude-li třeba ke spolehlivému vyřešení právní otázky doplnit dokazování (v úvahu přichází doplňující výpověď svědka J. B. k bližší specifikaci časového údaje, že mladistvý „po chvilce“ vstal, šel za poškozeným a pak mu dal pěstí), bude na něm, aby tak učinil a po komplexním vyhodnocení důkazů aby znovu o vině mladistvého rozhodl, a to i s přihlédnutím k dále uvedeným skutečnostem.
Z výše uvedených východisek je taktéž zřejmé, že z hlediska naplnění podmínek ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně útok musí skutečně existovat; jestliže reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. domnělou (putativní) nutnou obranu (viz též přiměřeně Nutná obrana. Josef Kuchta. Masarykova univerzita. Brno 1999. str. 132). Ta se právně hodnotí jako pozitivní skutkový omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost činu, který vylučuje pachatelovo zavinění ve formě úmyslu (obránce neví, že nejde o skutečný protiprávní útok, domnívá se, že takový útok jako podmínka trestnosti je dán, a snaží se domnělý útok odvrátit). V těchto souvislostech nutno připomenout znění ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Jak rovněž výstižně připomněl státní zástupce, mladistvému lze přičítat k tíži jen takový skutkový stav, který si představoval jako možný. Z žádného důkazu, ani z výpovědi svědka J. B., nelze dovodit, že mladistvý mohl považovat napadání ze strany poškozeného za ukončené, a to tím spíše, že poškozený byl ve třídě známým „provokatérem“. Bude dále na soudu prvního stupně, aby se i touto otázkou zabýval a vypořádal se s ní. Netřeba zvláště dodávat, že nedbalostní ekvivalent skutkové podstaty ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jakožto úmyslného trestného činu (provinění) trestní zákoník neobsahuje.
Souhlasit nelze ani s úvahami soudů nižších stupňů, že „protiútok mladistvého nebyl vůbec přiměřený“, jelikož splnění tohoto předpokladu není podmínkou nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Pro jednání v nutné obraně není podstatná ani tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útok možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (k tomu srov. č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Úvaha soudů o tom, že mladistvý měl a mohl konfliktní situaci řešit jinak (viz strana 10 rozsudku soudu prvního stupně, strana 4 rozsudku odvolacího soudu), je ve vztahu k projednávané věci bez významu. Chybou obou soudů naopak bylo, že nikterak nehodnotily reakci mladistvého z toho pohledu, zda byla „zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“ ve smyslu požadavku uvedeného v §29 odst. 2 tr. zákoníku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být natolik intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. V konkrétní situaci bude tedy na nalézacím soudu, aby posoudil, zda a nakolik je rána pěstí, byť tato rána způsobila lehkou poruchu zdraví, zcela zjevně nepřiměřená k intenzitě prvotního napadání ze strany poškozeného (opakované, podle svědků poměrně razantní údery do krku mladistvého).
Pokud jde o závěr odvolacího soudu, že následné jednání obviněného, kdy do poškozeného, který již ležel na zemi, kopl, lze souhlasit, že šlo již o odplatu, resp. pomstu. Nicméně toto následné jednání již nemělo žádný trestněprávně relevantní následek. Z výslechu znalce v oboru dětské a všeobecné chirurgie MUDr. Zdeňka Zlámala, CSc., totiž vyplynulo, že v případě pohmoždění přední hrudní stěny vznikly 2 hematomy, jeden o rozsahu 3 x 1 cm, druhý 0,5 cm x 0,5 cm, šlo o drobná poranění, která mohla vzniknout „lehkým násilím, od kopnutí“ (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 11. 2013 č. listu 192). Jak opodstatněně poznamenal státní zástupce, pokud by rána pěstí byla nutnou obranou, msta či odplata v podobě kopnutí („lehké násilí“), jehož důsledkem byly dva drobné hematomy, nemohla naplnit skutkovou podstatu žádného soudně trestného deliktu.
I kdyby nalézací soud po svědomitém vyhodnocení všech relevantních okolností dospěl k závěru, že ze strany mladistvého šlo od samého počátku jeho jednání proti poškozenému o akt odplaty, nemůže pominout zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Konkrétní okolnosti daného případu jsou natolik atypické až výjimečné, že se zřetelně jedná o případ z hlediska posuzování trestní odpovědnosti mladistvého hraniční a budou-li vskutku náležitě zjištěny zákonné znaky některého z provinění, pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro stanovení závěru o míře společenské škodlivosti je naprosto klíčové.
Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně postrádá přesvědčivé úvahy o uplatnění principu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio; odvolací soud se otázkou míry společenské škodlivosti činu mladistvého rovněž nezabýval. Na tomto závěru nic nemění ani úvaha nalézacího soudu učiněná v souvislosti s odůvodněním výroku o trestu, v jejímž rámci soud zdůraznil, že i když poškozený jistým způsobem mladistvého provokoval, pošťuchoval, přičemž mladistvý i poškozený se stále považují za kamarády, bylo jednání mladistvého absolutně neadekvátní a chybně vyhodnocené. Podle soudu je třeba, aby mladistvý již v tomto prvním případě protiprávního jednání pochopil, že i když jej někdo jiný rozčílí, nemůže se mu beztrestně pomstít, a že existují jiné způsoby řešení (na půdě školy oznámení třídnímu učiteli nebo řediteli školy). Mladistvým zvolený způsob řešení konfliktu s poškozeným nebyl podle soudu na místě (strana 10).
Dovolací soud zcela souhlasí s názorem státního zástupce, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. To je dáno jak osobou mladistvého, v době činu žáka deváté třídy, bezúhonného, žijícího řádným životem, sportovce, způsobem provedení činu (došlo k němu bez jakékoliv přípravy či uvážení, bez užití jakékoliv pomůcky zvyšující intenzitu útoku, tedy vlastní rukou), tak okolnostmi, za kterých byl čin spáchán (mladistvý byl vyprovokován poškozeným, přičemž poškozený je fyzicky zdatným sportovcem – hokejistou – spoluhráčem obviněného, mladistvý tedy neútočil na slabšího, spíše naopak, neboť poškozený je vyšší postavy). Výrazným specifikem ve srovnání s typově shodnou trestnou činností je i to, že podstatou stíhaného jednání byla potyčka spolužáků deváté třídy základní školy. Významnou roli v tomto směru hraje i následek činu. Újma na zdraví poškozeného je totiž spíše lehčí povahy, přičemž nalézací soud z toho důvodu považoval provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za nedokonané ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Celý incident bylo tedy možno řešit prostředky stojícími mimo oblast trestního práva, a to dostatečně efektivně. To se ostatně i částečně stalo, neboť mladistvému coby žáku základní školy byla udělena ředitelská důtka a snížena známka z chování.
I těmto okolnostem je nezbytné v dalším řízení věnovat patřičnou pozornost a vypořádat se s nimi. Pro úplnost dovolací soud dodává, že jednal-li by mladistvý v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, bylo by nadbytečné uvažovat nad tím, zda vůči němu použít prostředky trestního práva.
Jako relevantní námitku z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil i výhradu vůči správnosti právního posouzení skutku též jako provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal tím, že se dopustil veřejně výtržnosti tím, že napadl jiného.
Mladistvý mínil, že s akcentem na zásadu subsidiarity trestní represe se žádného provinění, tedy ani výtržnictví, nedopustil, a to ani v té fázi jeho jednání, kdy měl údajně jednou kopnout poškozeného.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 159/2012 aj.). Obecně je přitom nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů se otázkou, zda jde skutečně o výtržnost ve výše vyloženém smyslu a nakolik je posuzovaný případ společensky škodlivý, explicitně nezabývaly. Nalézací soud bez bližšího odůvodnění konstatoval, že mladistvý se dopustil veřejně výtržnosti tím, že napadl jiného, a dodal, že společenská škodlivost jeho jednání spočívá v tom, že porušil zájem společnosti na ochraně zdraví a veřejného pořádku (strana 8, 9 rozsudku). Odvolací soud s užitou právní kvalifikací souhlasil (strana 5 rozsudku). Z toho je zřejmé, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu všechna rozhodná hlediska a specifické okolnosti tohoto případu.
Nejvyšší soud sdílí názor státního zástupce, že soudy obou stupňů řádně nevysvětlily, proč údajné napadení poškozeného mělo povahu výtržnosti, jelikož ne každé napadení je zároveň výtržností. Použití fyzické síly proti poškozenému nebylo projevem neukázněnosti mladistvého, neuctivosti k zásadám občanského soužití, natož pak projevem zjevně neuctivým, bylo toliko poněkud neuvážlivou reakcí na předchozí bezdůvodné napadání poškozeným spolužákem, o němž bylo známo, že rád provokuje. Jednání mající povahu „výtržnosti“ ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá jednání typově odlišné, čin mladistvého jeho charakteristické rysy evidentně nenese. Nebyl jím totiž závažným způsobem narušen veřejný klid a pořádek, nebyl jím zasažen primární objekt příslušného provinění. Potyčky mezi spolužáky, ke kterým ve školách v rámci přestávky ve vyučování vždy docházelo, dochází a nejspíše i docházet bude, zpravidla nemohou být považovány za výtržnictví ve smyslu §358 tr. zákoníku. Dříve rozvedená úvaha nalézacího soudu o povaze jednání mladistvého, je-li označováno za „absolutně neadekvátní“, ve svých důsledcích přeceňuje jeho společenskou škodlivost, nezohledňuje osobu mladistvého (v době činu žáka deváté třídy ve věku patnácti let a tři měsíce, sportovce, bezúhonného, žijícího řádným životem), ale i poškozeného (fyzicky zdatný sportovec), specifické okolnosti, za nichž k činu došlo.
Mladistvý nenaplnil skutkovou podstatu provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku či princip ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pro úplnost dovolací soud ve shodě s názorem státního zástupce poznamenává, že na jeho závěry týkající se absence zákonných znaků provinění výtržnictví nemělo žádný vliv spíše formální pochybení soudů ve vyjádření zákonného znaku „veřejně“ [tj. v tomto případě spáchání činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými podle §117 písm. b) tr. zákoníku], který jinak správně vykládá nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz strana 8); to samo o sobě vliv na vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, vyžadující jejich zrušení, nemělo.
Nejvyšší soud proto z důvodů výše vyložených z podnětu dovolání mladistvého podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 2 Tmo 6/2014, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 7 Tm 16/2013. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Olomouci, soudu pro mládež, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na něm, aby při vázanosti právním názorem vysloveným dovolacím soudem dokazování doplnil v intencích pokynů tohoto rozhodnutí, případně aby provedl i důkazy další, nezbytné k náležitému zjištění skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.), provedené důkazy vyhodnotil v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a učinil odpovídající skutkové i právní závěry. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.