ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.78.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 78/2020-665
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání obviněného P. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 90/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 6 T 90/2018, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené ÚMČ Praha 4, Antala Staška 80b, Praha 4, na náhradě škody částku 143 785,98 Kč.
2. Označené rozhodnutí napadli odvoláními obviněný a poškozená. Odvolání obviněného směřovalo proti všem jeho výrokům, poškozená brojila proti výroku o náhradě škody, a to pro její nesprávné a neúplné označení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Městské části Praha 4, se sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4, IČ 00063584, na náhradě škody částku 143 785,98 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že od 4. 2. 2016 do 13. 4. 2017, v Praze 4, ul. XY, jako předseda představenstva společnosti O., IČ XY, bez právního důvodu užíval k podnikatelské činnosti společnosti O., nebytový prostor číslo 527/601 v přízemí bytového domu č. p. XY v ul. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, v Praze 4, jehož vlastníkem je Hl. m. Praha a jehož svěřenou správu vykonává Městská část Praha 4, IČ 00063584, a to přestože si byl vědom toho, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. června 2015, sp. zn. 8 C 143/2012, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2016 a vykonavatelnosti ke dni 8. 2. 2016, je povinen tento nebytový prostor vyklidit, což však neučinil, v předmětné nemovitosti i nadále neoprávněně setrvával, přičemž za uvedenou dobu nehradil nájemné a za služby s tím spojené, čímž poškozené Městské části Praha 4 způsobil škodu ve výši 159 562 Kč, kdy tato částka odpovídá hodnotě tržního nájemného.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 6 T 90/2018, byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 9 To 397/2018, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V řízení po přikázání věci bylo soudem prvního stupně a odvolacím soudem rozhodnuto způsobem uvedeným pod body 1 a 2 tohoto usnesení dovolacího soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, podal obviněný P. B. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Předeslal, že odvolací soud rozhodoval o věci jiné spisové značky, neboť formálně zrušoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 19/2018, zatímco reálně se jeho rozhodnutí vztahovalo k věci sp. zn. 6 T 90/2018. Protože jde o vadu výroku, a tedy podstatnou vadu, musí být podle jeho názoru napravena.
7. Dále vytkl, že výrok o vině byl postaven na zjištění, že společnost O., jejímž předsedou představenstva byl, v daném období protokolárně nepředala nebytový prostor pronajímateli. Soud vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 539/2014, podle kterého se protiprávním užíváním domu, bytu nebo nebytového prostoru rozumí setrvání v uvedeném objektu jiného bez právního důvodu; po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Citované rozhodnutí však nesprávně aplikoval, neboť z něho bez logické souvislosti dovodil, že pro uznání viny přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru postačí prokázat, že nebytový prostor nebyl protokolárně předán. Z právních závěrů Nejvyššího soudu ale naopak vyplynulo, že setrvání v nebytovém prostoru musí být orgány činnými v trestním řízení prokázáno, nikoliv předpokládáno. Žádný právní předpis nestanoví, že osoba v prostoru setrvává, dokud není sepsán písemný protokol o předání. Nelze dokonce říci, že skončení užívání protokolárním předáním je v praxi pravidlem, naopak není vůbec výjimkou, že užívání prostoru je ukončeno bez jakéhokoli protokolárního předání (zaslání klíčů poštou, otevření a převzetí prostoru pronajímatelem, postupem podle §2292 poslední věty o. z. apod.). Soudy uzavřely, že společnost O., musela předmětný prostor užívat, neboť k protokolárnímu předání pronajímateli došlo až dne 13. 4. 2017. Tento závěr je však v rozporu s platným právem, logikou věci i se závěry Nejvyššího soudu. V řízení bylo prokázáno, že společnost neměla v rozhodném období žádný majetek, který by mohl být v prostoru uložen a jehož prostřednictvím by mohl být prostor užíván. Vlastnila osobní automobil, který se na daném místě nemohl vyskytovat, a účetnictví, jež bylo uloženo v kanceláři účetní. Při správném výkladu práva tedy nemohlo k neoprávněnému setrvávání dojít. Soudy vycházely z předpokladu „užívání“ nebytového prostoru, nicméně vzhledem k tomu, že užívání je základním znakem stíhané skutkové podstaty, musí být prokázáno. Konstruovaly úvahu, že každé nepředání nebytového prostoru, domu či bytu po právní moci rozsudku o vyklizení je trestným činem, a to nikoliv trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, nýbrž trestným činem, jímž byl uznán vinným. Pokud by ovšem tato úvaha platila, orgány činné v trestním řízení by byly zavaleny „vyklizovací“ agendou, neboť by se na ně obraceli pronajímatelé, kteří by namísto hrazení nákladů exekučního řízení (zálohy na náklady exekuce činí 50 000 Kč a výše) přistoupili k podání trestního oznámení a nedomáhali by se vyklizení nájemce občanskoprávní cestou podle §340 a násl. o. s. ř. Argumentace odvolacího soudu, že v dané věci nelze aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, je podle názoru dovolatele lichá. Dovolatel nabízel převzetí prostoru, tento byl celou dobu k dispozici a vyklizený a pouze nedošlo k formálnímu sepisu protokolu. Poškozený navíc nejspíše neměl žádného nového nájemce, který by měl zájem prostor užívat, tudíž nedošlo ke škodě.
8. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu vyplynulo, že jednání kladené za vinu musí být kryto zaviněním ve formě úmyslu (§13 odst. 2 a §15 tr. zákoníku). V projednávané věci bylo prokázáno, že obviněný žil v přesvědčení, že společnost prostor neužívá. Nadto počátkem února 2016, krátce po vynesení posledního rozsudku o vyklizení, prostor za společnost vyklidil a poškozenou vyzval, aby si jej v souladu s nájemní smlouvou převzala sama (viz svědecká výpověď zaměstnanců poškozené). Písemný souhlas poškozené byl dán; existoval odděleně vedle nájmu. Občanské právo připouští, aby do téže listiny bylo včleněno několik právních jednání zároveň, přičemž není ani výjimkou, že v jedné listině (smlouvě) je hned několik smluvních typů najednou (darování s věcným břemenem, nájemní smlouva se smlouvou o dílo, nájem s příkazní smlouvou apod.). Bylo by zcela proti smyslu tohoto ujednání, aby souhlas s převzetím prostoru zanikl spolu s nájmem (výpovědí pronajímatelem), když právě jeho aplikace má nastat teprve po skončení nájmu. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal nesprávně, v rozporu s ustanoveními §555 a násl. o. z. Nereflektoval §574 o. z., podle něhož je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Nezpochybnitelný písemný souhlas nájemce s automatickým převzetím prostorou ze strany pronajímatele, který je v souladu s platným hmotným právem, nelze při posouzení trestnosti ignorovat. Je tedy zřejmé, že úmysl, a to ani nepřímý, nebyl dán. Soudy odhlédly od zavinění poškozené, která svého práva nevyužila a prostor si nepřevzala.
9. Dovolatel brojil i proti výroku o náhradě škody. Jelikož z výroku o vině vyplývá, že on sám prostor neužíval, nemohl způsobit poškozené škodu vypočtenou jako bezdůvodné obohacení. Škoda může spočívat toliko ve zmenšení tržní hodnoty pohledávky, kterou má poškozená vůči společnosti O., z titulu ušlého nájemného způsobeného nepředáním nebytového prostoru. Nemůže ji představovat ušlé nájemné, neboť hmotněprávně se nejedná o vztah mezi ním a poškozenou, nýbrž mezi poškozenou a společností O. Dovolatel jako statutární zástupce může odpovídat toliko za škodu, která představuje rozdíl toho, co si poškozená nemůže vymoci na svém dlužníkovi, kterým je společnost.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o námitku, že odvolací soud rozhodoval o věci jiné spisové značky, tato není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Podle něj se navíc jedná o zřejmou písařskou chybu procesně řešitelnou podle §131 a násl. tr. ř. Co se týče dalších výhrad, ty sice lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nicméně nejsou opodstatněné. Dovolatel vytkl nesprávnou aplikaci objektivní stránky stíhaného trestného činu ve znaku „protiprávní užívání“ nebytového prostoru, absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu ve formě úmyslu, zavinění (spoluzavinění) poškozeného, názor soudu, že na danou věc nelze aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, a nakonec i nezákonnost výroku o náhradě škody, což jsou výhrady, jež uplatňoval před soudy nižších stupňů a s nimiž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Odkázal tedy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. V kontextu znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu upozornil na dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 539/2014, podle kterého „skutečnost, že pachatel po ukončení nájemní smlouvy, jejímž předmětem byly nebytové prostory, je nadále užíval bez souhlasu vlastníka nebo jiné oprávněné osoby, naplňuje za splnění i ostatních zákonných podmínek znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku“. Z tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že předmětem ochrany citovaného přečinu je i právo vlastníka s věcí disponovat, jehož výkon je uvedeným neoprávněným zásahem podstatně ztížen. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014: „od okamžiku, kdy poškozená osoba projevila svou vůli vůči pachateli, aby ukončil užívání jejího obydlí, došlo ke vzniku protiprávního jednání a k naplnění znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku“, a že „o společenské škodlivosti takového činu svědčí mimo jiné to, že pachatel znemožnil poškozené osobě užívání nemovité věci velké hodnoty“. Státní zástupce zmínil i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3025/2008, zejména to, že „pokračujícím užíváním nebytových prostor po uplynutí dohodnuté doby je i jejich nevyklizení, přičemž je-li ve vyklizení předmětu nájmu – nemovitostí obsaženo i jejich odevzdání, pak nemovitosti nebyly nájemcem vyklizeny (a byly i nadále užívány) i v případě, kdy nebyly pronajímateli rovněž odevzdány (např. předáním klíčů)“.
13. V posuzované věci je podle něj evidentní, že obviněný po právní moci rozsudku stanovícího povinnost vyklidit nebytový prostor v těchto nebytových prostorech po dobu delší jednoho roku setrvával, disponoval od nich klíčem, nehradil nájemné, a společnost O., jejímž byl statutárním zástupcem, zde měla stále doručovací adresu, tedy tento prostor bez souhlasu vlastníka zcela nepochybně protiprávně užíval. Vlastníku prostoru tak znemožnil užívání nemovité věci velké hodnoty, a tím zasáhl též do jeho práva s věcí disponovat, jakožto nedílné součásti vlastnického práva. Podle názoru státního zástupce pak pro naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu není vůbec podstatné, zda se obviněný v daném prostoru po celou dobu fyzicky nacházel nebo zda se tam nacházely jeho věci. Důležité je, že nebytový prostor vlastníku řádně neodevzdal – řádně ho nevyklidil. S tím souvisí i nepochybné naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, kdy obviněný při znalosti rozhodnutí stanovícího povinnost vyklidit nebytový prostor, vědomosti toho, že tento prostor protokolárně vlastníkovi nepředal, disponuje klíčem, nehradí ničeho na nájemném a společnost, jejímž byl statutárním zástupcem, zde má doručovací adresu, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že konkrétní nebytový prostor protiprávně užívá. Pokud jde o námitku spočívající v tom, že trestnost jednání je vyloučena zaviněním poškozené, která nevyužila svého práva vyplývajícího z čl. IX nájemní smlouvy ze dne 24. 5. 2005, odkázal na rozsudek odvolacího soudu (bod 21. odůvodnění), podle něhož v době protiprávního jednání obviněného se již právní vztahy mezi ním a poškozenou neřídily touto zaniknuvší nájemní smlouvou, ale smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 23. 6. 2011, která žádné takové ustanovení neobsahovala. Zaviněním (či spoluzaviněním) poškozené tedy nelze argumentovat, tím spíše, že poškozená protiprávní jednání ze strany obviněného aktivně, v souladu s právem, řešila.
14. V kontextu námitky aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku uvedl, že s touto se soudy velmi pečlivě a podrobně vypořádaly (body 15 až 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a zejména body 14, 19 až 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž on se s jejich argumentací bezezbytku ztotožňuje. K výtce týkající se údajné nezákonnosti výroku o náhradě škody poznamenal, že podle jeho mínění je rozporovaný výrok koncipován jako výrok stanovící povinnost nahradit škodu ve formě dlužného nájemného a nikoliv ve formě bezdůvodného obohacení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tato skutečnost nepřesně vyjádřena v uvedení slov „bezdůvodného obohacení“ v závorce, kdy je však zřejmé, že soud chtěl pouze vyjádřit alternativnost návrhů poškozeného, a sám dále upřesňuje, že se jedná o dlužné nájemné.
15. Uzavřel, že hmotněprávní posouzení skutku ze strany soudů obou stupňů, co se týče aplikace zásady subsidiarity trestní represe, jakož i naplnění objektivní i subjektivní stránky stíhaného trestného činu, bylo správné a odůvodněné. Stejně tak v souladu s hmotným právem byl i výrok o náhradě škody rozsudku soudu druhého stupně. Dospěl tudíž k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. S ohledem na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, obsah dovolání a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významnými otázky, zda obviněný P. B. svým jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio a zda se odvolací soud v souvislosti s výrokem o náhradě škody nedopustil tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
20. Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Z tzv. právní věty výroku o vině se podává, že obviněný protiprávně užíval nebytový prostor jiného. Protiprávním užíváním se zde rozumí setrvání v nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální, kdy pachatel věděl, že může jít o protiprávní obsazení nebo protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného, a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
21. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že od 4. 2. 2016 do 13. 4. 2017 jako předseda představenstva společnosti O., bez právního důvodu užíval k podnikatelské činnosti této společnosti nebytový prostor, jehož vlastníkem je Hl. m. Praha a jehož svěřenou správu vykonává Městská část Praha 4, a to přestože si byl vědom toho, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. června 2015, sp. zn. 8 C 143/2012, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2016 a vykonavatelnosti ke dni 8. 2. 2016, je povinen tento nebytový prostor vyklidit, což však neučinil, v předmětné nemovitosti i nadále neoprávněně setrvával, přičemž za uvedenou dobu nehradil nájemné a za služby s tím spojené, čímž poškozené Městské části Praha 4 způsobil škodu ve výši 159 562 Kč, kdy tato částka odpovídá hodnotě tržního nájemného.
22. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného naplňuje znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tím, že počínaje právní mocí rozsudku, kterým byla obchodní společnosti, již z titulu jejího statutárního orgánu zastupoval, uložena povinnost vyklidit nebytový prostor, v tomto prostoru setrvával, resp. celý další kalendářní rok neučinil žádné kroky směřující k povinnému vyklizení uvedené společnosti z předmětného prostoru, ačkoliv právě on byl tím, kdo měl zmiňovaný rozsudek respektovat a v intencích jeho pokynu postupovat, protiprávně užíval nebytový prostor jiného. Dovolací soud má za to, že jednal minimálně v úmyslu nepřímém, neboť věděl, že se může dopouštět protiprávního užívání nebytového prostoru jiného, resp. že setrváním v nebytovém prostoru navzdory existenci rozsudku na vyklizení může porušit zájem na ochraně vlastnictví nebytového prostoru, a pro případ, že tento zájem poruší, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. V daném kontextu je zásadní, že měl do nebytového prostoru přístup, na poštovní schránce umístěné na vchodových dveřích domu, kde se tento prostor nacházel, ponechal označení předmětné obchodní společnosti (č. listu 67 až 69) a stejně tak ponechal beze změny i doručovací adresu společnosti (viz výpověď svědka O. O., č. listu 479), tj. nadále ji měl na adrese tohoto nebytového prostoru, přičemž v neposlední řadě nutno upozornit, že v nebytovém prostoru měl uložen kancelářský nábytek (č. listu 373 až 374). Přesto, že tento prostor tedy fakticky nadále užíval, nehradil za jeho užívání sjednané platby. Státním zástupcem zmiňovaná judikatura Nejvyššího soudu je zcela relevantní (viz sp. zn. 8 Tdo 539/2014, 8 Tdo 1532/2014), neboť obviněný po ukončení nájemní smlouvy, jejímž předmětem byly nebytové prostory, resp. po odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí, nebytové prostory stále užíval, a to bez souhlasu jejich vlastníka, potažmo oprávněné, osoby, a s vědomím protiprávnosti svého jednání, která mu musela být zřejmá minimálně z pravomocného rozsudku na vyklizení. Reálně tak vlastníkovi – oprávněné osobě, která vůči němu projevila svou vůli, aby ukončil užívání jejího nebytového prostoru – nebytového prostoru, který měla ve správě, znemožnil s nebytovým prostorem nakládat. K námitce, že poškozená nevyužila svého práva a prostor si sama nepřevzala, nelze než ve shodě se státním zástupcem zopakovat, že v době protiprávního jednání obviněného se právní vztahy mezi ním a poškozenou neřídily zaniknuvší nájemní smlouvou ze dne 24. 5. 2005 (č. listu 3 až 7), nýbrž smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 23. 6. 2011 (č. listu 184 až 187), která žádné ustanovení, podle něhož si pronajímatel může předmět nájmu po skončení závazkového právního vztahu převzít i bez součinnosti nájemce, neobsahovala. Poškozená navíc neměla důvod postupovat svépomocí, neboť se svého nároku domáhala soudní cestou a posléze i disponovala pravomocným rozsudkem o vyklizení.
23. Co se týče výtek směřujících proti potřebné míře společenské škodlivosti, Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést následující:
24. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
25. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
26. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
27. Jak bylo výše naznačeno, jednání obviněného naplnilo formální znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací soud je přitom ve shodě se soudy nižších stupňů přesvědčen, že v projednávaném případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného nutno považovat za zcela typický, běžný případ stíhaného přečinu. Jak přiléhavě uvedl nalézací soud (bod 23 rozsudku nalézacího soudu), s přihlédnutím k tomu, že jednání obviněného bylo cílené, vedené záměrem udržet si i navzdory pravomocnému rozsudku o vyklizení možnost disponovat s předmětným nebytovým prostorem, a to i za cenu, že poškozené vznikne škoda na ušlém nájemném, a rovněž s ohledem na odvolacím soudem (zejména body 19 a 23 rozsudku odvolacího soudu) akcentovanou délku protiprávního užívání, výši způsobené škody a absenci patřičné sebereflexe obviněného nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky.
28. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
29. Obviněný byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, zavázán k tomu, aby podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatil poškozené Městské části Praha 4 na náhradě škody částku 143 785,98 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Podle §2910 občanského zákoníku škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Předpokladem odpovědnosti za škodu způsobenou porušením zákonné povinnosti je protiprávní čin, škoda, příčinná souvislost mezi protiprávním činem a škodou a zavinění. V projednávaném případě je zřejmé, že obviněný svým jednáním, kdy více než jeden rok záměrně a bez právního důvodu užíval k podnikatelské činnosti své společnosti nebytový prostor, způsobil poškozené jakožto pronajímateli, které za uvedené období, kdy tento prostor neoprávněně a fakticky zdarma užíval (poškozené nehradil žádné platby), škodu. Mezi jeho zaviněným protiprávním činem a škodou, kterou poškozená v rámci adhezního řízení požadovala (č. listu 207 až 208), je příčinná souvislost, tudíž výtky, že za škodu neodpovídá on, neboť on sám prostor neužíval, nejsou opodstatněné. Obviněný byl tím, kdo společnost O., která jako právnická osoba nemůže být pachatelem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku (viz §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů), řídil, kdo ji reprezentoval a kdo rozhodl o tom, že společnost v nebytovém prostoru setrvá zdarma i proti vůli oprávněné osoby a navzdory pravomocnému rozsudku o vyklizení.
30. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
31. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje, že opravným usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, byla ve smyslu §131 odst. 1 tr. ř. provedena oprava rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 9 To 88/2019, tak, že v záhlaví rozsudku byla chybně uvedená spisová značka odvoláním napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 19/2018 opravena na správnou sp. zn. 6 T 90/2018.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu