ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.814.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 814/2020-580
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněného J. L. , nar. XY v XY, t. č. XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 61 To 479/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 60/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 3 T 60/2019, byl obviněný J. L. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným, že
jako jednatel společnosti L.-C., se sídlem XY, ačkoli věděl, že má spol. L.-C. nesplacenou pohledávku ve výši 801 000 Kč vůči společnosti Home Credit, a.s. se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, neboť dne 5. 4. 2016 mu touto společností bylo zasláno oznámení o vzájemné kompenzaci závazků a pohledávek, tuto skutečnost společnosti D. zamlčel a zprostředkoval koncem července 2016 prodej vozidla Mercedes SW 222 S350 Blue TEC 4 Matic v hodnotě 2 238 500 Kč poškozené společnosti D., se sídlem XY, s tím, že 50% kupní ceny tj. 1 119 250 Kč měla poškozená společnost financovat z úvěru poskytnutého na základě úvěrové smlouvy ze dne 27. 7. 2016 spol. Home Credit, a.s., kdy zprostředkovatelem uvedeného úvěru byla společnost L.-C., kdy při poukázání uvedené částky z úvěru na účet spol. L.-C. si společnost Home Credit, a.s. započetla na úhradu dluhu společnosti L.-C. částku 801 000 Kč a společnosti L.-C. tak byla fakticky zaslána toliko částka ve výši 318 250 Kč, kterou J. L. zaslal dne 18. 8. 2016 na účet poškozené společnosti D. a které ještě dne 26. 8. 2016 uhradil částku ve výši 151 000 Kč dne 27. 9. 2016 uhradil částku 50 000 Kč, a následně s poškozenou společností nekomunikoval a k datu podané obžaloby 29. 5. 2019 tak poškozené společnosti D. se sídlem XY dluží částku ve výši 600 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to mu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu rovněž uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení zajistil podle svých sil úhradu závazku společnosti L. C. vůči společnosti D. Nakonec podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost D., se sídlem XY, IČ: XY, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 61 To 479/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Dittricha, Ph.D. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Hlavní námitkou dovolatele vznesenou v jeho mimořádném opravném prostředku bylo neprokázání subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Připomenul, že mezery v dokazování nelze v daném ohledu nahrazovat úvahami soudu. Odkázal rovněž na vybrané judikáty Ústavního soudu i Nejvyššího soudu požadující prokázání úmyslu pachatele od samého počátku jeho jednání vůči poškozenému. Odvolací soud se, podle jeho názoru, absolutně nevypořádal s obhajobou týkající se splatnosti dluhu. Obviněný přitom trval na tom, že nevěděl, kdy má být započteno, a i poté, co se dozvěděl, že k započtení přes jeho nevědomost došlo, byl v dobré víře, že za tři dny bude opětovně záloha načerpána a on bude moci dostát svému závazku převést plnou částku ve prospěch poškozené strany. Závěry soudů tak zcela postrádají adekvátní odůvodnění o tom, že měl od počátku jednání s poškozenou společností v úmyslu spáchat předmětný trestný čin.
6. V této souvislosti obviněný zopakoval, že v žádném případě nemohl znát přesný okamžik, kdy a zda vůbec dojde k započtení předmětných pohledávek, když tato věc zcela záležela na vůli a subjektivním zjištění Home Creditu. Tato skutečnost mimo jiné vyplývá i z obsahu dodatku č. 1 ke smlouvě o zastoupení. O absenci subjektivní stránky má svědčit i fakt, že dodatek byl uzavřen ke dni 2. 3. 2016, tedy takřka tři měsíce před uzavřením zprostředkovatelské smlouvy, ze které měla být tvrzená škoda způsobena. S ohledem na množství uzavíraných smluv dovolatelem lze toto období považovat za velice dlouhé a nelze vyloučit, že si své závazky navíc neuvědomoval, případně na ně zapomněl. Soudy mu vytýkají zanedbání péče řádného hospodáře, avšak skutečnost, že zástupce Home Creditu, který se dostavil v den podpisu zprostředkovatelské smlouvy k vozidlu, se žádným způsobem nezmínil o dluhu obviněného nebo dokonce že by mělo dojít k zápočtu, ponechaly soudy bez povšimnutí. V tomto ohledu nepostupovaly důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
7. Na podporu tvrzení, že jeho úmysly byly od počátku čisté, resp. že neměl v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, dovolatel citoval výpovědi některých svědků slyšených v hlavním líčení, načež uzavřel, že skutková zjištění soudů se dostávají do extrémního rozporu s jejich právními závěry. Odvolací soud se podle jeho názoru také nijak nevypořádal s námitkou doručení oznámení o vzájemné kompenzaci pohledávek ze dne 5. 4. 2019, když ve spise není založen jediný důkaz svědčící o dané události. Soudy rovněž nezohlednily následné chování dovolatele, jenž dluh dobrovolně plní, což by jistě nečinil, pokud by měl v úmyslu kohokoliv poškodit. Připomněl, že částku 318 000 Kč odeslal poškozené společnosti ihned, následovaly další nemalé částky. Nejednalo se tak o žádný podvod, nýbrž pouhé nedorozumění s tím, že on se zachoval jako vždy čestně a vyvinul veškeré úsilí k narovnání celé situace, a to i přes nečestné chování pana M. R. či příslib Home Creditu k opětovnému načerpání předmětného úvěru. Dále poukázal na fakt, že mezi společnostmi L.-C. a D., došlo ke schválení smíru v občanskoprávním řízení. V souvislosti s tím obviněný namítl nesprávnost právní kvalifikace ve vztahu k údajně způsobené škodě, neboť v řízení nebyl prokázán vztah tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu k jeho jednání.
8. Na závěr dovolatel podotkl, že oba soudy chtěly mít případ co nejdříve vyřešen a nějakým podrobným dokazováním se vůbec nezabývaly. Jejich rozhodnutí nesplňují základní atributy spravedlivých rozhodnutí, napadené usnesení neodpovídá přesvědčivosti a předvídatelnosti takového rozhodnutí, napadený rozsudek je zcela nepřezkoumatelný. Soudy porušily zásadu in dubio pro reo i subsidiarity trestní represe, neboť ke spáchání žádného trestného činu nedošlo. Svou argumentaci dovolatel doplnil odkazem na vybrané judikáty Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k právu na spravedlivý proces. Ve světle všech výše uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 61 To 479/2019, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce zde činný (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření nejprve obecně vymezil zákonný rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté zdůraznil, že v dovolacím řízení neplatí tzv. revizní princip a že dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumává pouze z v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených. Právě v zájmu uplatnění dostatečně kvalifikovaných dovolacích námitek zákon stanoví, že obviněný může dovolání podat jen prostřednictvím obhájce. Tuto skutečnost zdůraznil proto, že popis skutku v tzv. skutkové větě považoval za nevyhovující až zmatečný zejména z hlediska popisu okolností odpovídajících jednotlivým objektivním znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu. Není zde blíže popsán mechanismus celého obchodu, takže není jasné, proč vlastně společnost L.-C., jako prodávající měla zasílat nějaké finanční prostředky společnosti D. a není zřejmé, jaká konkrétní majetková dispozice měla být společností D., nebo někým jiným provedena v důsledku omylu nebo neznalosti podstatných okolností vyvolané dovolatelem. Toliko z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, a to pouze z citace výpovědí svědků M. R. a M. U., lze usuzovat, že vlastně šlo o tzv. zpětný leasing. Ve skutkové větě není ani jasně uvedeno, kterou ze zde uvedených částek považuje nalézací soud za škodu způsobenou trestným činem podvodu. Není ani zcela zřejmé, zda způsobení škody poškozené obchodní společnosti mělo spočívat ve zmenšení majetku (damnum emergens) nebo v ušlém zisku (lucrum cessans), tedy v tom, o co by jinak byl majetek společnosti oprávněně zvětšen. Ani z odůvodnění soudních rozhodnutí nelze vyčíst, kterou z částek ve výroku o vině uvedených soudy považovaly za škodu.
10. Státní zástupce vyzdvihl, že na žádnou z výše naznačených vad však dovolatel nepoukazuje. Těžiště jeho námitek se vztahuje k tvrzené absenci subjektivní stránky trestného činu, když navíc jde o primárně skutkové námitky týkající se jeho znalosti, resp. neznalosti okolnosti, že ze strany společnosti Home Credit může dojít k započtení. Tuto obhajobu označily soudy za vyvrácenou, přičemž odvolací soud výslovně uvedl, že o zápočtu obviněný předem věděl. Tyto závěry soudů přitom nejsou v žádném natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poté státní zástupce teoreticky osvětlil problematiku zmíněného extrémního rozporu a připomněl, že jej dovolatel de facto ani nenamítal. Pokud odkazoval též na zásadu in dubio pro reo, jedná se opět zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného. Státní zástupce rovněž podotkl, že soudy označily soudy za vyvrácenou i další skutkovou námitku dovolatele, podle které očekával obnovení provozního úvěru ze strany Home Credit, které bylo zmařeno chováním svědka M. R. Právě uvedené námitky tedy fakticky směřují do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
11. Okrajově vznesené námitky týkající se objektivní stránky trestného činu označil státní zástupce za nepřiléhavé až zmatečné. Není jasné, co má dovolatel na mysli „vztahem způsobené škody jednáním obviněného“; navíc tuto námitku formuluje jako skutkovou, když tvrdí, že tento vztah „nebyl prokázán“ a opakuje tvrzení o své nevědomosti o možnosti provedení zápočtu. Absenci škody pak v žádném případě nelze dovozovat z toho, že obviněný s několikaletým odstupem od spáchání činu, uzavřel s poškozeným smír v rámci občanskoprávního řízení. Zmatečná je rovněž argumentace ohledně zásady subsidiarity trestní represe, když dovolatel uvádí, že nenaplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ovšem přichází v úvahu pouze v případě, kdy je beze zbytku prokázáno, že formální znaky trestného činu prokázány byly.
12. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 26. 8. 2020). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Obviněný zvolil právě druhou ze zmíněných alternativ, a to ve spojení s následujícím dovolacím důvodem.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Celá dovolací argumentace byla ve své podstatě zaměřena jediným směrem, a to že obviněný nejednal od samého počátku v podvodném úmyslu, resp. že tento úmysl mu nebyl v trestním řízení prokázán. Vznesené námitky se tak pohybují na hraně zákonného rozsahu uplatněného dovolacího důvodu, jelikož formálně se sice dotýkají hmotněprávní otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu, nicméně do značné míry jsou jimi napadána skutková zjištění soudů nižších instancí, podle nichž dovolatel nemohl nevědět o možnosti započtení pohledávky ze strany společnosti Home Credit, a. s., tedy že musel být s případným provedením zápočtu srozuměn. Nejvyšší soud se značnou mírou tolerance dané výhrady v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akceptoval, musí ovšem zdůraznit, že bude při jejich posuzování bezvýhradně vycházet ze skutkového stavu ustáleného soudy nižších stupňů, jímž je ze zákona vázán a do kterého nemá v úmyslu jakkoliv mimořádně zasahovat, neboť pro takový postup neshledal žádný důvod (kterým by mohl být např. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními).
19. Lze se plně ztotožnit s postojem obou nižších soudů, které obhajobu obviněného (kterou uplatňoval znovu a znovu v průběhu celého trestního řízení) považovaly za vyvrácenou. Naopak dovolateli nelze přisvědčit, že by se soudy s jeho námitkami dostatečně nevypořádaly. Zejména odvolací soud byl v tomto směru zcela důsledný, přičemž Nejvyšší soud nemohl než s jeho právními názory plně souhlasit. Argumentaci vznesenou v podaném dovolání proto hodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
20. V prvé řadě je potřeba vyzdvihnout fakt, že to byl právě obviněný, kdo se společností Home Credit, a. s., uzavřel dne 2. 3. 2016 „ Dodatek č. 1 ke Smlouvě o zastoupení v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv č.: POS2771 “ (srov. č. l. 113 spisu). Tento dokument sám stvrdil svým podpisem. Je tedy zcela nerealistické domnívat se, že by nebyl seznámen s jeho obsahem, tj. s konkrétními podmínkami vzájemné spolupráce, které jsou zde definovány zcela jasně. V jeho čl. I. odst. 1.2 je zakotveno mimo jiné, že „ Zastoupený (Home Credit, a. s.) poskytne Prodejci (L.-C.) … zálohu ve výši 1 000 000 Kč, a to na období tří měsíců “, které počíná běžet „ dnem úhrady zálohy Prodejci. Záloha může být Prodejci poskytnuta na období dalších tří měsíců, a to i opakovaně, za podmínky, že Prodejce splatí předchozí poskytnutou zálohu v plné výši. “ Podle odst. 1.3 se dnem úhrady rozumí „ den odeslání peněžních prostředků z účtu Zastoupeného s pokynem k jejich připsání na účet Prodejce. “ Dále je v odst. 1.4 uvedeno, že „ od prvního dne Období (tří měsíců ve smyslu odst. 1.2) nebude Zastoupený jednotlivě hradit klientům sjednané účelové úvěry na účet Prodejce … nýbrž tyto částky budou započteny na poskytnutou zálohu. “ V neposlední řadě je třeba citovat také odst. 1.5, na základě kterého „ Zastoupený provede zápočet na zálohu v den, v němž Zastoupený zjistí, že se potkaly vzájemné pohledávky, tj. v den kdy se staly splatnými účelové úvěry, které byl Zastoupený jinak povinen klientům jednotlivě uhradit na účet prodejce … “.
21. Dále je vhodné připomenout i časový sled událostí posuzovaného případu. Zálohu ve výši 1 000 000 Kč zaslala společnost Home Credit, a. s., na účet společnosti L. –C. dne 30. 3. 2016, čímž započalo tříměsíční období podle odst. 1.2 Dodatku č. 1. Bez významu není fakt, že již dne 5. 4. 2016 byl v souvislosti s uzavřením jiné úvěrové smlouvy proveden první zápočet, a to ve výši 199 000 Kč, zůstatek zálohy po tomto zápočtu tak činil 801 000 Kč (srov. č. l. 116 spisu). Tříměsíční období vrcholilo koncem června, konkrétně dne 28. 6. 2016 (srov. č. l. 130 spisu), čímž nastala také splatnost uvedené zálohy. Dovolatel, resp. jeho obchodní společnost však zbytek svého závazku ve výši 801 000 Kč k tomuto dni neuhradil a neučinil tak ani v následujících týdnech. Namísto toho dne 27. 7. 2016 zprostředkoval uzavření úvěrové smlouvy č. SUA16/004053 mezi společnostmi Home Credit, a. s., a D. znějící na celkovou částku 1 119 250 Kč (srov. č. l. 4 spisu). Vzhledem však k trvající existenci nesplacené pohledávky vůči společnosti L.-C. ve výši 801 000 Kč, realizovala dne 15. 8. 2016 společnost Home Credit, a. s., další zápočet (srov. č. l. 117 spisu), přičemž na účet společnosti L.-C., přes který na základě smluvních ujednání zasílala finanční prostředky konečným spotřebitelům, poukázala pouze rozdíl mezi celkovou sumou poskytnutého úvěru a dlužnou částkou na předmětné záloze, tj. 318 250 Kč.
22. Ve světle shora vyjmenovaných skutečností rozhodně nelze přisvědčit argumentům obviněného, že by se odvolací soud nevypořádal se splatností dluhu, když ten rovněž (správně) poukazoval na smluvně zakotvené tříměsíční období. Totéž platí pro tvrzení, dovolatele, že nemohl vědět, zda dojde k započtení předmětné pohledávky a nemohl znát přesný okamžik tohoto jednostranného právního úkonu, neboť ujednání odst. 1.4 hovoří o zápočtu zcela kategoricky, zatímco odst. 1.5 jednoznačně stanoví okamžik, kdy k němu má dojít. V souladu s odst. 1.2 pak obviněný rozhodně nemohl očekávat poskytnutí další zálohy, neboť pro to nebyly splněny zde uvedené podmínky. Pochybnosti nelze mít ani o jeho povědomí o provedení první zálohy, bez ohledu na to, kdy mu mělo být příslušné oznámení doručeno, jelikož ze samotné povahy daného úkonu – tj. že finanční prostředky putovaly k zákazníkovi přes účet společnosti L.-C. – nebylo fakticky možno, aby se dovolatel o této skutečnosti nedozvěděl. Obhajoba, že si své závazky neuvědomoval nebo na ně prostě zapomněl, působí s ohledem na prokázaná fakta dosti nevěrohodně. Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s provedením zápočtu, stalo se tak v plném souladu s obsahem provedených důkazů i s respektem k hmotněprávním podmínkám ustanovení §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
23. Na trestní odpovědnosti dovolatele nemůže nic změnit ani jednání spol. Home Credit, a. s., či jednotlivých jejích zaměstnanců, byť i ze strany této instituce se jednalo o pohyb na samé hraně zákona a především dobrých mravů, což u subjektů tohoto typu nebývá neobvyklé. Ani to však nijak neumenšuje fakt, že obviněný naplnil svým vlastním jednáním skutkovou podstatu přečinu podvodu. Žádný význam pro hodnocení úmyslného zavinění nemá jeho následné chování, tj. postupné splácení dluhu vůči společnosti D., které může být v souladu s konstantní právní praxí chápáno pouze jako náhrada škody způsobené trestným činem. Nelze si navíc nepovšimnout, že snaha dovolatele splácet svůj závazek vůči poškozené obchodní společnosti byl z větší části vyvolán až pod tíhou zahájeného trestního stíhání. Závěrem se nelze ztotožnit ani s námitkou státního zástupce o nedostatečném popisu skutku. Ten sice mohl být popsán přesněji, každopádně základní mechanismus předmětného obchodu zde definován je, přičemž vzhledem k tomu, že obviněný obratem poškozené uhradil ještě dalších 201 000 Kč, lze dovodit úmyslné zavinění pouze k částce 600 000 Kč.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. L. jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
25. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Jan Bláha předseda senátu