ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.19.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 19/2021-6057
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 stížnosti odsouzených L. L., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, okres Zlín, J. L. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, R. R. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a právnické osoby V. H., IČ XY, se sídlem XY , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti odsouzených L. L., J. L., R. R. a právnické osoby V. H. zamítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015, byli obvinění L. L. a J. L. (dále též jen „odsouzení“) uznáni vinnými jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, obviněný R. R. (dále též jen „odsouzený“) účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jednak ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak ke zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a obviněná právnická osoba V. H. (dále též jen „odsouzená“) účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněným L. L. a J. L. uložen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon jim byl podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 4 let. Současně jim byl podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, ve výši 3.000 Kč každé jedné denní sazby. Obviněnému R. R. pak byl uložen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněné právnické osobě V. H. byl uložen podle §18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, ve výši 5.000 Kč každé jedné denní sazby.
2. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015, podali jak obvinění L. L., J. L., R. R., L. Z. a obviněná právnická osoba V. H., tak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně odvolání, jež byla v souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Olomouci přidělena do senátu 4 To ve složení JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., JUDr. Jiří Zouhar a Mgr. Aleš Rýznar (dále jen „členové senátu 4 To“). Dne 17. 8. 2021 podal obviněný L. L. vůči členům senátu 4 To námitku podjatosti. V rámci veřejného zasedání konaného před Vrchním soudem v Olomouci dne 24. 8. 2021 se k této námitce podjatosti vůči členům senátu 4 To připojili též obviněná právnická osoba V. H., jakož i obvinění R. R. a J. L. Vrchní soud v Olomouci o této námitce rozhodl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, tak, že členové senátu 4 To nejsou z důvodů uvedených v §31 odst. 1 tr. řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 11/2015, nyní u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 To 63/2020. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud konstatoval, že členové senátu 4 To nemají žádný vztah k osobě obviněných L. L., J. L., R. R. a právnické osoby V. H. či k jejich obhájcům. Rovněž k samotné projednávané trestní věci nemají tito soudci takový vztah, který by jim bránil být v dané věci nadále činnými jako soudci. Pole členů senátu 4 To tak nebyly zjištěny žádné rozhodné skutečnosti, které by svědčily o existenci vztahu, který by jim objektivně i subjektivně bránil nezaujatě přistupovat k trestní věci jmenovaných a v této jakkoli rozhodovat.
3. Následně Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, o tom, že se odvolání obviněných L. L., J. L., R. R., L. Z., obviněné právnické osoby V. H., jakož i státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně podaná proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítají.
4. Jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, výše uvedený prvostupňový rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015, představuje již druhé meritorní rozhodnutí tohoto nalézacího soudu v dané věci. Původní odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 53 T 11/2015, byl totiž z podnětu odvolání obviněných L. L., J. L., R. R., M. Č., L. Z., J. K., obviněné právnické osoby V. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 59/2017, zcela zrušen. Podle §259 odst. 1 tr. řádu byla daná věc vrácena soudu prvního stupně a podle §262 tr. řádu bylo odvolacím soudem nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
5. Vrchní soud v Olomouci přistoupil k výše uvedenému zrušení (v pořadí prvního) rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 53 T 11/2015, poté, co rozhodl svým usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 59/2017, podle §30 odst. 1 tr. řádu o vyloučení předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, sp. zn. 53 T 11/2015. Učinil tak poté, co bylo původní usnesení vrchního soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, kterýmžto tento soud zamítl stížnosti obviněných proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 53 T 11/2015, jímž bylo tímto krajským soudem rozhodnuto o nevyloučení předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové z důvodu její nepodjatosti, zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III ÚS 4071/17. Podle citovaného rozhodnutí Ústavního soudu totiž tímto usnesením vrchního soudu došlo k porušení práv obviněných L. L. a právnické osoby V. H. zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, podal obviněný L. L. v zákonné lhůtě k Nejvyššímu soudu stížnost, kteroužto následně prostřednictvím dalších podání dvakrát doplnil. V odůvodnění tohoto řádného opravného prostředku akcentoval, že vrchní soud se podle jeho názoru důsledně nevypořádal se všemi námitkami vyslovenými ve vztahu k podjatosti členů senátu 4 To tohoto soudu.
7. Podle jmenovaného obviněného je zejména odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci v extrémním rozporu s odůvodněním předchozího usnesení téhož soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, kterýmžto byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně o nevyloučení předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové pro podjatost. Ve svém dřívějším usnesení totiž Vrchní soud v Olomouci podle obviněného vyslovil nejen právní hodnocení použitelnosti nahrávky soukromých hovorů v důsledku zásahu do soukromí nahrávaných osob, ale též soud hodnotový, v jehož rámci označil pořízení takovéto nahrávky za postup s rysy záludnosti, jenž je morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Obviněný má přitom za to, že tato výtka je ze strany vrchního soudu adresována přímo jeho osobě, jelikož on sám na tuto nahrávku dříve poukázal, načež o její existenci a obsah opřel svoji argumentaci stran námitky podjatosti vznesené vůči osobě předsedkyně senátu krajského soudu JUDr. Ivety Šperlichové. Dle obviněného přitom bylo jeho osobě ze strany vrchního soudu přičteno nejen pořízení dotčené zvukové nahrávky, nýbrž i její případná úprava, o níž tento soud spekuloval společně ve svých úvahách vztahujících se k její autenticitě. Na uvedeném přitom podle obviněného ničeho nemění skutečnost, že v dotčeném rozhodnutí ze dne 21. 9. 2017 vrchní soud formálně uvedl, že nebylo řádně objasněno, kdo, kdy a kde nahrávku pořídil, jelikož tím členové senátu 4 To pouze vyjádřili závěr o nedostatku důkazů pro jejich domněnky. V důsledku této skutečnosti tak nelze členy senátu 4 To dle obviněného považovat za nestranné.
8. Obviněný L. L. následně konstatuje, že jeho obavy o existenci negativního vztahu členů senátu 4 To vůči jeho osobě lze považovat za objektivně ospravedlnitelné rovněž v důsledku té skutečnosti, že Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesením ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, přešel a nikterak neodsoudil vulgární výroky předsedkyně senátu JUDr. Šperlichové pronesené na adresu obviněného, čímž je de facto aproboval a vyslovil tak svůj negativní poměr k tomuto obviněnému (tedy jeho osobě) jakožto účastníku daného řízení.
9. S ohledem na shora uvedené proto obviněný L. L. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o vyloučení členů senátu 4 To z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu, a to v řízení o odvolání obviněného.
10. Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, podal v zákonné lhůtě k Nejvyššímu soudu stížnost též obviněný J. L.. Rovněž tento obviněný v odůvodnění svého řádného opravného prostředku akcentoval, že vrchní soud se podle jeho názoru důsledně nevypořádal se všemi námitkami vyslovenými ve vztahu k podjatosti členů senátu 4 To tohoto soudu.
11. Podle jmenovaného obviněného se dále vrchní soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, soustředil na obranu předsedkyně senátu krajského soudu JUDr. Ivety Šperlichové, jíž vystavěl na ničím nepodložených spekulacích o autentičnosti a možné upravenosti nahrávky, na které se tato předsedkyně senátu vulgárně a předsudečně vyjadřovala na adresu obviněných. Tyto své spekulace přitom vrchní soud vyložil k tíži obviněných, a to aniž by chování jmenované soudkyně označil za nevhodné či se od něj jakkoli distancoval. Neopodstatněné závěry vrchního soudu o možné úpravě nahrávky či dokonce o jejím podvržení za účelem poškození předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové přitom podle obviněného nemají oporu v provedeném dokazování, pročež takovéto závěry představují neočekávaně neerudovaný právní názor, jímž Vrchní soud v Olomouci skryl svůj poměr k předsedkyni senátu krajského soudu JUDr. Ivetě Šperlichové či k dané trestní věci.
12. S ohledem na shora uvedené proto obviněný J. L. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o vyloučení členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu, a to v řízení o podaném odvolání tohoto obviněného.
13. Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, v zákonné lhůtě napadl stížností podanou k Nejvyššímu soudu též obviněný R. R.. Jím podaná stížnost a v ní obsažené námitky jsou přitom zcela identické se stížností obviněného J. L., jíž byla věnována pozornost v předchozích částech tohoto usnesení, přičemž také obviněný R. R. závěrem své stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o vyloučení členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu, a to v řízení o jím podaném odvolání ve věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 11/2015.
14. Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, podala v zákonné lhůtě k Nejvyššímu soudu stížnost též obviněná právnická osoba V. H. s tím, že i tato obviněná právnická osoba v odůvodnění svého řádného opravného prostředku akcentovala, že vrchní soud se dle jejího názoru důsledně nevypořádal se všemi námitkami vyslovenými ve vztahu k podjatosti členů senátu 4 To tohoto soudu.
15. Taktéž podle jmenované obviněné právnické osoby se vrchní soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, soustředil především na obranu předsedkyně senátu krajského soudu JUDr. Ivety Šperlichové, kteroužto postavil na ničím nepodložených spekulacích o autentičnosti a možné upravenosti zvukové nahrávky, na níž se JUDr. Iveta Šperlichová vulgárním a předsudečným způsobem vyjadřovala na adresu obviněných. Vrchní soud dle obviněné právnické osoby přitom tyto své spekulace vyložil tendenčním způsobem k její tíži, přičemž ignoroval její základní práva, včetně práva na zákonného, tedy na nestranného, soudce. Již prostá skutečnost, že stížnostní soud chování jmenované soudkyně krajského soudu neoznačil za nevhodné, ani se od jejích výroků nikterak nedistancoval, není dle obviněné právnické osoby ničím jiným než projevem existence poměru tohoto soudu k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Usnesení vrchního soudu tak dle obviněné právnické osoby nutně vede k závěru, že soudce si může vůči obviněným a jejich obhájcům dovolit de facto cokoliv. Neopodstatněné závěry o možné úpravě zvukové nahrávky či dokonce o jejím podvržení v úmyslu předsedkyni senátu krajského soudu JUDr. Šperlichovou poškodit přitom podle obviněné nemají žádnou oporu v provedeném dokazování a představující tak neočekávaně neerudovaný odlišný právní názor, jímž Vrchní soud v Olomouci skryl svůj poměr k předsedkyni senátu soudu prvního stupně JUDr. Šperlichové či k projednávané věci.
16. S ohledem na shora uvedené proto obviněná právnická osoba V. H. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o vyloučení členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu, a to v řízení o jí podaném odvolání ve věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 11/2015.
17. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněných L. L., J. L., R. R. a obviněné právnické osoby V. H. nejsou důvodné.
18. Úvodem považuje Nejvyšší soud za důležité poukázat na skutečnost, že všichni obvinění, resp. již odsouzení, užili ve svých stížnostech namířených proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci shodnou argumentaci. V případě obviněných J. L. a R. R. je odůvodnění jejich stížností dokonce zcela identické a odůvodnění stížnosti podané právnickou osobou V. H. se, při užití stejných námitek, od těchto liší pouze v otázce zvolených formulací. Ve své argumentaci přitom všichni obvinění podjatost členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci odvozují od způsobu, jakým se tento senát ve svém usnesení ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, vypořádal s jejich stížnostmi proti usnesení o nepodjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně JUDr. Ivety Šperlichové. Žádný z obviněných přitom ve své stížnosti nikterak nereflektoval skutečnost, že soudce senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Aleš Rýznar se rozhodování, jehož výsledkem bylo výše uvedené usnesení, nikterak neúčastnil, neboť členem senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci se stal až od 1. 1. 2020 a místo něho se tohoto rozhodování jakožto řádný člen dotčeného senátu 4 To účastnil soudce Mgr. Roman Raab.
19. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle §30 odst. 1 až odst. 3 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící (státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
20. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, kterak by se rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli.
21. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž k tomuto pojetí se přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739 - 740).
22. Při posouzení stížnosti již odsouzených osob výše uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi daného případu je zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, k závěru, že podle §30 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. řádu nejsou soudci coby členové senátu 4 To vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 To 63/2020 (tj. ve věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 11/2015), nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení. V dosavadním postupu žádného ze členů předmětného senátu Vrchního soudu v Olomouci, tak jak je seznatelný z obsahu příslušného spisového materiálu, nebyly v daném případě zjištěny jakékoli známky jejich osobní podjatosti vůči osobám obviněných L. L., J. L., R. R. a právnické osoby V. H. nebo z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
23. Stran zákonné podmínky „pro poměr k projednávané věci“ Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obviněných. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není ve věci schopen objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby byli soudci JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., JUDr. Jiří Zouhar a Mgr. Aleš Rýznar přímo poškozeni trestnou činností páchanou obviněnými L. L., J. L., R. R. a jejich rodinnými příslušníky, či právnickou osobou V. H., nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že samotné rozhodování části členů senátu 4 To o dříve podané stížnosti těchto obviněných proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 53 T 11/2015, jímž bylo rozhodnuto o tom, že předsedkyně senátu tohoto krajského soudu JUDr. Iveta Šperlichová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných vedené u jmenovaného soudu, ani skutečnost, že část členů senátu 4 To vrchního soudu v minulosti již jednou v téže trestní věci o odvolání obviněných rozhodovala, nelze ze strany členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci považovat za nedovolený poměr k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
24. V obecné rovině pak platí, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ani toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým nejsou obvinění spokojeni, příp. z procesního postupu dotčeného soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
25. Stran zákonné podmínky „pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům“ Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu ověřil, že členové senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci prokazatelně nejsou k osobám již odsouzených L. L., J. L., R. R. a právnické osoby V. H., nebo k osobám jim blízkým či k jejich rodinným příslušníkům, v příbuzenském, rodinném či obdobném poměru (což ostatně odsouzení ani sami netvrdí), přičemž nebylo ani zjištěno, že by kterýkoli z výše jmenovaných členů senátu odvolacího soudu byl před projednáváním tohoto případu ke kterémukoli z odsouzených v osobně přátelském či naopak nepřátelském vztahu. Identické závěry přitom platí ve vztahu k osobám obhájců jednotlivých obviněných (resp. již odsouzených).
26. I přes výše uvedené však odsouzení souhlasně označili členy senátu 4 To za podjaté, neboť podle jejich názoru tito soudci v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, tím, že výslovně neodsoudili pejorativní výroky předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně JUDr. Ivety Šperlichové vůči obviněným, de facto mlčky vyjádřili s těmito invektivami svůj souhlas. S takovýmto názorem se ovšem Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Z předmětného usnesení vrchního soudu totiž nelze dovozovat jakékoli osobní zaujetí soudců, kteří se osobně na tomto rozhodnutí podíleli, vůči osobám obviněných, popř. ostatním osobám na tomto řízení zúčastněným či vůči samé podstatě projednávané věci. Naopak, za zcela klíčovou je třeba považovat skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci se otázce samotné vhodnosti výroků soudkyně krajského soudu nikterak nevěnoval, jelikož dospěl k závěru, že nahrávka zachycující její výroky není – s ohledem na její neznámý původ – přípustným důkazem, zachycuje soukromý projev soudkyně, přičemž není ani zřejmé, zda tato nahrávka nebyla účelově upravena. Odchylný právní názor senátu stížnostního soudu (tj. senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci) na použitelnost nahrávky výroků předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně JUDr. Ivety Šperlichové od právního názoru obhajoby obviněných ve vztahu k posouzení důvodnosti obviněnými vznesené námitky podjatosti této soudkyně nelze sám o sobě považovat za projev podjatosti členů senátu stížnostního soudu vůči obviněným, neboť členové senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci své závěry v dotčeném rozhodnutí řádně odůvodnili (a to navzdory skutečnosti, že Ústavní soud na podkladě obviněnými podané ústavní stížnosti následně dospěl k závěrům zcela opačným). Žádným objektivně pojatým (tedy tendenčně nezkreslujícím) výkladem odůvodnění tohoto usnesení vrchního soudu ovšem nelze dospět k závěru, že by členové příslušného senátu Vrchního soudu v Olomouci výroky pronesené předsedkyní senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně JUDr. Ivetou Šperlichovou považovali za zcela nezávadné či se s nimi dokonce identifikovali (ztotožňovali) v důsledku vlastního negativního náhledu na osoby obviněných či jejich obhájce, pročež je tak tuto námitku obviněných namístě označit za irelevantní.
27. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v postupu členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci nelze v daném případě spatřovat ani jakékoli známky jejich osobní podjatosti vůči osobě obviněného L. L. ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu v důsledku tvrzených výslovných výtek k jeho charakteru, které měl Vrchní soud v Olomouci dle tohoto obviněného učinit ve svém usnesení ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017. Vrchní soud v Olomouci sice skutečně své zamítavé stanovisko stran stížnosti obviněného vystavěl na závěrech o nemožnosti přihlédnout k obsahu pořízené zvukové nahrávky s tím, že se vyjádřil odmítavě k postupu, kdy jsou soukromé projevy osob nahrávány bez jejich vědomí, přičemž konkrétně uvedl, že „ svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků je hrubým zásahem do jejich soukromí “ a „ takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit “. Z citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci však v žádném případě nelze jakkoli vyčíst to, že by stížnostní soud tyto své závěry jakkoli výslovně či i jen náznakem směřoval vůči osobě obviněného L. L., jak se tento domnívá. Stížnostní soud naopak ve svém usnesení výslovně konstatoval, že „ vrchní soud předně ke stěžejní námitce podjatosti uplatněné obžalovanými, jež se vztahuje k pořízené nahrávce, na níž má být mj. zaznamenán hlas osoby, o které stěžovatelé tvrdí, že se jedná o slovní projev předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové, zdůrazňuje, že není doloženo kým, kdy a kde byla nahrávka pořízena, což ostatně není obžalovanými zpochybňováno “, přičemž nad rámec této zcela jasné deklarace na neznámý původ dotčené nahrávky ve svém rozhodnutí mnohočetně poukazuje a argumentuje jím. Za tohoto stavu, kdy vrchní soud vysvětlil, z jakých důvodů v dané věci neshledal podmínky pro vyhovění stížnosti obviněných, přičemž své výhrady k nahrávce směřoval toliko k jejímu neznámému původu a autenticitě, nelze dojít k závěru, že by členové senátu 4 To jakýmkoli nemístným způsobem, překračujícím hranice soudcovské etiky a nestrannosti, spekulativně přisuzovali pořízení či dokonce úpravu předmětné nahrávky osobě obviněného L. L. a odsuzovali takovéto jednání obviněného jako amorální. Citované usnesení naopak neobsahuje žádné kritické hodnocení ve vztahu ke kterémukoli z obviněných, ani jakékoli jiné poznámky či formulace, ze kterých by bylo možné usuzovat na případnou zaujatost členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci v této trestní věci. Opačnou argumentaci užitou v podané stížnosti, jež je založena na ničím nepodložených tvrzeních obviněného L. L., tak nezbývá než označit za ryze tendenční a irelevantní.
28. Stejně tak nebyl v nyní projednávaném případě zjištěn ani jakýkoli nedovolený „poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení“ , neboť žádný ze členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci nebyl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, kterak to předpokládá §30 odst. 2 tr. řádu. Všichni členové senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci taktéž vyhověli požadavku vyplývajícímu z §30 odst. 2 tr. řádu, neboť žádný z nich nebyl ve věci činný jako soudce, který v projednávané věci nařídil v přípravném řízení domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, nevydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení, stejně jako nerozhodoval o vazbě osoby, na kterou byla následně podána obžaloba (nebo se kterou byla sjednána dohoda o vině a trestu). Stejně tak se žádný ze členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci jako soudce (či přísedící) neúčastnil projednávání této trestní věci u Krajského soudu v Brně – pobočky v Zlíně, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Identické závěry přitom platí i ve vztahu k podmínkám popsaným v §30 odst. 4 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, které jsou v daném případě rovněž zcela vyloučeny.
29. Námitky obviněných týkající se možných vazeb členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci na předsedkyni senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně JUDr. Ivetu Šperlichovou a snahy „ nepotopit “ tuto soudkyni z kolegiality či v důsledku existence jiného osobního vztahu, jsou v jejich stížnostech odůvodněny natolik neurčitě a spekulativně, tedy bez uvedení jakýchkoli relevantních objektivních skutečností, že je nelze považovat za námitky věcně odůvodněné. U osobnosti soudce je třeba vždy vycházet primárně z toho, že se jedná o profesionála, který dokáže oddělit své soukromé zájmy od rozhodovací činnosti, na které se podílí, a u něhož je vždy na prvním místě respektování profesní a osobní cti , přičemž postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Argumentace obviněných, kteří odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 To 59/2017, považují za vysoce nekvalitní (k čemuž odkazují na skutečnost, že bylo následně zrušeno shora citovaným nálezem Ústavního soudu), načež si právě tuto nekvalitnost vykládají jako důsledek snahy členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci zakrýt jejich vztah k předsedkyni senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně JUDr. Ivetě Šperlichové, resp. k věci samé, by se v obecné rovině dala vztáhnout prakticky na kterékoli rozhodnutí učiněné příslušným soudem ve druhém stupni, kteréžto bylo následně zrušeno v důsledku podání mimořádného opravného prostředku, načež by bylo nutno zkoumat profesní vazby a osobní vztahy (ať již pozitivní či negativní) mezi všemi soudci, což je však požadavek zcela zjevně nepřiměřený.
30. Nejvyšší soud tedy v rámci svého přezkumu realizovaného na podkladě stížností podaných jednotlivými odsouzenými ověřil, že Vrchní soud v Olomouci reagoval na námitky odsouzených zcela dostatečným způsobem, pročež nezjistil ničeho, co by dokládalo, že by členové senátu 4 To tohoto soudu skutečně byli vůči osobám nyní již odsouzených L. L., J. L., R. R. a právnické osoby V. H. v jakémkoli nedovoleném vztahu, pro který by bylo nutné řešit otázku jejich faktické podjatosti.
31. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat mimo jiné i na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje nárok na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je zajišťováno pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, čemuž se členové senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci svým postupem při projednávání trestní věci obviněných (nyní již odsouzených) původně vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 11/2015 nikterak nezpronevěřili.
32. Závěrem lze tedy shrnout, že námitky podjatosti členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci nejsou v daném případě ze strany odsouzených podloženy jakoukoli relevantní a objektivní argumentací, jež by mohla vést k závěru o faktické podjatosti těchto soudců ve smyslu §30 tr. řádu, tzn. že se jedná toliko o subjektivní názory a dojmy výše jmenovaných odsouzených. S přihlédnutím k výše uvedenému se tak Nejvyšší soud plně ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, a stížnosti obviněných (nyní již odsouzených) L. L., J. L., R. R. a právnické osoby V. H. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu