ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.29.2020.1
sp. zn. 11 Tvo 29/2020-11340
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2021 stížnosti obviněných M. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a T. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obviněných M. T. a T. R. zamítají.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) o tom, že předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a člen senátu JUDr. Jiří Hnilica, jejichž senát 3 To je dle platného rozvrhu práce příslušný k rozhodnutí o odvolání obviněných M. T. a T. R. proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, nejsou podle §30 tr. řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci těchto obviněných vedené u vrchního soudu pod sp. zn. 3 To 4/2020. O návrhu na vyloučení soudce JUDr. Bohuslava Horkého vrchní soud nerozhodl z důvodu skutečnosti, že se tento soudce v dané době, v důsledku výkonu stáže u Nejvyššího soudu, rozhodování ve věci obviněných z objektivních důvodů nemůže účastnit.
Proti tomuto usnesení podal obviněný M. T. dne 14. 12. 2020 stížnost, kterou následně odůvodnil v rámci písemných podání ze dne 21. 12. 2020 a 23. 12. 2020. První a nejpodstatnější z jím uplatněných námitek se týká skutečnosti, že členové senátu Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica jsou vyloučeni z projednání odvolání obviněného, neboť v jeho trestní věci již dříve rozhodovali, a to v rámci stížnostního přezkumu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, přičemž v rámci tohoto stížnostního přezkumu se v rozporu s principem presumpce neviny nezákonným a protiústavním způsobem vyjádřili k hodnocení důkazů, k podané obžalobě a k otázce viny obviněného. Stěžovatel v návaznosti na tuto námitku následně rekapituluje část argumentace tvořící jeho obhajobu v dané věci, v níž znovu namítá, že se nestal skutek, pro který byla podána obžaloba, a tedy nedošlo ke vzniku jakékoli škody.
3. Obviněný M. T. dále namítá nezákonnost procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména odnětí věci zákonnému soudci, přidělení věci konkrétnímu senátu a nezákonné ustanovení přísedících, k čemuž poukazuje jednak na své námitky vznesené v rámci přípravného řízení, jakož i v řízení před nalézacím soudem a dále na obsah svého odvolání. Obviněný taktéž požaduje přezkoumání vztahů členů senátu 3 To vrchního soudu k osobě soudce Mgr. Romana Drahného, který v dané věci rozhodoval v prvním stupni a dle obviněného tak pro své dočasné působení na vrchním soudu (v rámci vykonávané stáže) mohl ovlivňovat rozhodování odvolacího soudu. Obviněný dále namítá, že přidělení věci senátu 3 To nebylo učiněno v souladu se zákonem a ústavně zaručeným právem na zákonného soudce, jelikož rozhodování o podaném odvolání bylo tomuto senátu přiděleno na základě rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze jako jedinému specializovanému senátu pro trestné činy hospodářské a daňové, a to bez možnosti alternativního přidělení věci jiným senátům. Uvedený způsob rozvrhu práce tak dle názoru obviněného nenaplňuje požadavky zaručující nestranné a nezávislé posouzení věci.
4. V doplnění své stížnosti ze dne 23. 12. 2020 obviněný dále namítl, že o podjatosti členů senátu 3 To svědčí i to, že tento senát vrchního soudu rozhodl arogantním a nevkusným způsobem o vlastní podjatosti na základě jeho námitky zároveň s námitkou podjatosti vznesenou spoluobviněným T. R., přičemž jednotnou odpověď soud vyhotovil oběma stranám, ačkoli tyto stížnosti nebyly obsahově totožné. Obviněný svoji nedůvěru v nepodjatost soudců daného soudu opírá mimo jiné o poukaz na informace z médií, dle kterých na Vrchním soudu v Praze probíhá vyšetřování korupčních afér, což doplňuje o obecné konstatování toho, že z úst politiků bylo možno slyšet i výroky o možném objednání trestního stíhání, a poukaz na nedávné aféry proběhlé v prostředí slovenské justice. Obviněný dále namítá, že žádný z provedených blíže nespecifikovaných důkazů svědčících o jeho nevině nebyl zahrnut do spisu, přičemž své podání uzavírá deklarací své neviny a označením probíhajícího trestního stíhání za vykonstruované na základě křivého obvinění.
5. Vzhledem k výše uvedenému obviněný závěrem svého řádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, jako nezákonné zrušil a předsedu senátu Mgr. Stanislava Králíka a člena senátu JUDr. Jiřího Hnilicu z dalšího rozhodování ve věci projednávané u vrchního soudu pod sp. zn. 3 To 4/2020 vyloučil. V posledním ze svých podání tento návrh doplňuje o požadavek zrušení trestního senátu 3 To Vrchního soudu v Praze.
6. Stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, podal dne 11. 12. 2020 rovněž obviněný T. R. Ten v následném odůvodnění podaného opravného prostředku, jež bylo vyhotoveno dne 21. 12. 2020, vznesl de facto jedinou námitku, jíž argumentuje stran údajné podjatosti předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka a člena senátu JUDr. Jiřího Hnilici, a sice skutečnost, že členové senátu 3 To vrchního soudu již v nyní projednávané trestní věci dříve rozhodovali o žádosti obviněného o zrušení peněžité záruky, čímž je dán poměr těchto soudců k projednávané věci. Svoji argumentaci následně rozvádí s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci Emil Milev ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. C-310/18, a upozorňuje, že právo na nestranný soud ve smyslu čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie je v jeho případě porušeno v důsledku možné podjatosti soudců rozhodujících o jeho odvolání. Obviněný má totiž za to, že kumulativní konstatování skutečností, že se skutek stal, je trestným činem a že to byl právě obviněný, kdo se trestného činu dopouštěl, není ničím jiným než konstatováním viny, a to bez ohledu na to, že Vrchní soud v Praze výslovně poznamenává, že tímto svým rozhodnutím nepředjímá skutkové a právní závěry nalézacího soudu, resp. vlastní rozhodnutí o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku.
7. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud přerušil řízení o jeho stížnosti a Soudnímu dvoru Evropské unie položil tuto předběžnou otázku: „Brání čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, který zajišťuje právo na projednání věci nestranným soudem, takové vnitrostátní právní úpravě, podle níž o odvolání obžalovaného proti rozsudku o vině a trestu je příslušný rozhodnout senát složený ze soudců, kteří dříve rozhodovali o návrhu obžalovaného na zrušení peněžité záruky, resp. o opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu, přičemž v souvislosti s tímto rozhodováním si museli učinit úsudek o tom, zda skutek, pro který je obžalovaný postaven před soudem, se stal, tento skutek je trestným činem a obžalovaný jej spáchal, přičemž součástí tohoto úsudku je též konstatování existence státním zástupcem označených důkazů navržené k provedení u hlavního líčení, ať už se jedná o dlouhou řadu výpovědí svědků či velké množství listinných důkazů, jakož i předběžné hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně.“
8. S ohledem na shora uvedené obviněný T. R. závěrem podané stížnosti navrhuje , aby Nejvyšší soud na základě jím podaného opravného prostředku napadené usnesení vrchního soudu zrušil a rozhodl tak, že předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a člen senátu JUDr. Jiří Hnilica jsou vyloučeni z rozhodování o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích v řízení vedeném Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 3 To 4/2020.
9. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byly obě stížnosti podány včas a oprávněnými osobami, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Nejvyšší soud proto v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení vrchního soudu podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněných M. T. a T. R. nejsou důvodné.
10. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle §30 odst. 1 až odst. 3 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
11. Dle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie má každý právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.
12. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, kterak by se rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli.
13. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně zohledňuje obě tato hlediska, přičemž k tomuto pojetí se přiklonil i Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém uvedl, že: ,, Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. “ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739 - 740).
14. Ustanovení §73a tr. řádu konstatuje, že je-li dán důvod vazby uvedený v §67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil.
15. K uvedenému je dále namístě obecně poukázat, že pro shledání důvodnosti vazby musí být kromě existence jednoho ze tří hlavních důvodů, na jejichž základě je rozlišována vazba koluzní, útěková a předstižná, splněna taktéž zákonem stanovená podmínka, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření (§67 tr. řádu).
16. Z příslušného spisového materiálu se podává, že dne 21. 1. 2020 byl Vrchnímu soudu v Praze předložen trestní spis k rozhodnutí o odvoláních podaných obviněnými M. T. a T. R. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019. V této trestní věci výše uvedených obviněných již přitom Vrchní soud v Praze rozhodoval, a to tak, že svým usnesením ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 3 To 75/2019, zamítl stížnost obviněného T. R. a M. L. proti usnesení nalézacího soudu ze dne 5. 8. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, kterým byla zamítnuta jejich žádost o zrušení peněžité záruky. Vrchní soud v Praze svými rozhodnutími ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 3 To 77/2019, a sp. zn. 3 To 76/2019, taktéž zamítl stížnosti obviněných M. T. (sp. zn. 3 To 77/2019) a T. R. (sp. zn. 3 To 76/2019) proti usnesením ze dne 27. 8. 2019, č. j. 62 T 1/2019-9994, a č. j. 62 T 1/2019-10001, kterými byly nalézacím soudem zamítnuty žádosti těchto obviněných o zrušení peněžité záruky. V těchto výše uvedených usneseních vrchní soud konstatoval, že státním zástupcem popsané důkazy představují zjištěné skutečnosti nasvědčující tomu, že se skutek, resp. skutky, které jsou jim obžalobou kladeny za vinu, staly, splňují všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchali obvinění, aniž by však vrchní soud současně jakkoliv předjímal budoucí skutkové a právní závěry nalézacího soudu. S ohledem na charakter projednávané trestné činnosti, vyznačující se rozsáhlostí, četností útoků, organizovaností a promyšleností, a nikoli pouhou nahodilostí, s nezanedbatelnou výší škody, pak vrchní soud konstatoval i nadále reálnou obavu z možného opakování obdobného jednání, pro které jsou obvinění v projednávané trestní věci stíháni, tak jak má na mysli ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Vrchní soud přitom zdůraznil, že se nebude vyjadřovat k obsáhlé skutkové a právní argumentaci obviněného, uplatněné v podané stížnosti, kdy s takovou argumentací se může vypořádat až teprve nalézací soud po provedeném dokazování v rámci hlavního líčení v meritorním rozhodnutí.
17. Vrchní soud následně sám svým usnesením ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, (tedy již po vyhlášení dosud nepravomocného odsuzujícího rozsudku nalézacím soudem) rozhodl o zamítnutí opětovné žádosti T. R. o zrušení peněžité záruky. Z obsahu příslušného spisového materiálu je přitom zřejmé, že i v rámci odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud, v reakci na posouzení důvodnosti obviněným podané žádosti, výslovně deklaroval, že „ aniž by Vrchní soudu v Praze jakkoli předjímal své budoucí meritorní rozhodnutí ve věci, je ve smyslu §73c tr. řádu … nutno konstatovat, že dosud shromážděné důkazy svědčí pro to, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, se stal, tento zcela zjevně vykazuje znaky žalovaného trestného činu a jsou zde i zřejmé okolnosti svědčící pro to, že uvedeného skutku se obžalovaný dopustil. Za dané situace Vrchní soud v Praze i nadále považuje za splněné důvody vazby ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu, a považuje tedy za nezbytné zachování alternativních zajišťovacích institutů, které byly uloženy obžalovanému již v přípravném řízení.“
18. Oba obvinění v návaznosti na svá odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 62 T 1/2019, vznesli v řízení před odvolacím soudem námitky podjatosti předsedy senátu Vrchního soudu v Praze Mgr. Stanislava Králíka a členů senátu JUDr. Jiřího Hnilici a JUDr. Bohuslava Horkého. V rámci svých podání obvinění namítali podjatost těchto soudců senátu 3 To činných u Vrchního soudu v Praze, jelikož tito nemohou být nestranní a nepodjatí, a to mimo jiné pro své předešlé rozhodování v jejich trestní věci. Obviněný M. T. k výše uvedenému připojil především námitku, dle které existuje možnost ovlivnění rozhodování soudcem Mgr. Romanem Drahným, jenž ve věci obviněných rozhodoval v prvním stupni, jelikož u Vrchního soudu v období od 1. 4. 2020 do 30. 9. 2020 vykonával stáž, a to u senátu 4 To. Námitky obou obviněných přitom vrchní soud ve svém usnesení ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, shledal nedůvodnými, přičemž k těmto námitkám po provedeném přezkumu spisového materiálu konstatoval, že nezjistil žádný z důvodů vyloučení, jež jsou uvedeny v ustanovení §30 tr. řádu.
19. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že k vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen z důvodů výslovně uvedených v §30 tr. řádu. Při posouzení stížností obviněných M. T. a T. R. výše uvedenými hledisky, jakož i konkrétními okolnostmi daného případu je přitom zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, k závěru, že podle §31 odst. 1 tr. řádu nejsou Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení. Z obsahu příslušného spisového materiálu totiž nebyly zjištěny žádné konkrétní známky nasvědčující jakékoli osobní podjatosti jmenovaných soudců vůči osobám obviněných, popř. jejich obhájcům, a to ani z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu §30 tr. řádu.
20. K zákonné podmínce „ pro poměr k projednávané věci “ Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obviněného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není schopen ve věci objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby byl některý z výše uvedených soudců Vrchního soudu v Praze přímo poškozen trestnou činností obviněných, nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Z přiloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud ověřil, že žádná takto zásadní okolnost zjištěna nebyla.
21. Stejně tak stran zákonné podmínky „ pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům “ Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že soudci Vrchního soudu v Praze Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří Hnilica prokazatelně nejsou v žádném osobním vztahu k obviněným či jejich rodinným příslušníkům, konkrétně v příbuzenském či rodinném poměru, a rovněž nebyli před projednáváním tohoto případu k žádnému z nich ani v osobně přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu (což ostatně sami stěžovatelé ve svých podáních ani netvrdí).
22. Stejně tak ani u jednoho z výše uvedených soudců senátu 3 To Vrchního soudu v Praze nebyl zjištěn nedovolený „ poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení “, neboť ani jeden z výše uvedených soudců nebyl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, kterak to předpokládá ustanovení §30 odst. 2 tr. řádu. Rovněž žádný z nich nebyl ve věci činný jako soudce, který by v přípravném řízení v této věci nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, popř. vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení ve vztahu k osobám obviněných, a stejně tak žádný z výše jmenovaných soudů se v této fázi trestního řízení (tj. v přípravném řízení) žádným způsobem nepodílel na rozhodování o vazbě kteréhokoli z obviněných. Stejně tak se jako soudce nebo přísedící neúčastnili projednávání této věci u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, který ve věci rozhodl v prvním stupni, ve smyslu §30 odst. 3 tr. řádu. Identické závěry přitom platí i ve vztahu k podmínkám popsaným v ustanovení §30 odst. 4 tr. řádu.
23. Z příslušného spisového materiálu vyplynulo pouze to, že předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a člen senátu JUDr. Jiří Hnilica se jako členové senátu 3 To Vrchního soudu v Praze podíleli na rozhodnutích v trestní věci obviněných v souvislosti s jimi podávanými žádostmi o vrácení peněžité záruky nahrazující jejich vazbu, a to naposledy při projednávání žádosti obviněného T. R. o zrušení peněžité záruky a stížnosti obviněného M. T. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jímž byla zamítnuta jeho žádost o zrušení peněžité záruky. V daném případě přitom dle zjištění Nejvyššího soudu vrchní soud v rámci svých usnesení, kterými byla zamítnuta žádost o zrušení peněžité záruky, resp. byly zamítnuty stížnosti proti obdobným žádostem podaným nalézacímu soudu, pouze v souladu se zákonnými požadavky uvedl, že i nadále shledal naplnění zákonných důvodů pro trvání peněžité záruky, a to na základě důvodných podezření, že se skutek, resp. skutky, které jsou obviněným kladeny obžalobou za vinu, staly, splňují všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchali obvinění. Současně však v rámci odůvodnění svých usnesení o zamítnutí stížnosti obviněných, jež byla učiněna ještě před vydáním meritorního rozhodnutí prvostupňového soudu v dané věci, výslovně konstatoval, že se jedná o závěry předběžné, kterými nikterak nepředjímá budoucí skutkové a právní závěry nalézacího soudu. Vrchní soud tak za současného dodržení zásady presumpce neviny v nezbytném rozsahu zkoumal důvodnost trvání peněžité záruky nahrazující vazbu obviněných, přičemž výslovně, přehledně a logicky vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obvinění budou chovat způsobem uvedeným v §67 písm. c) tr. řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Identickým způsobem vrchní soud postupoval i při rozhodování o opětovné žádosti obviněného T. R. o zrušení peněžité záruky (jež byla podána v rámci odvolacího řízení), když z odůvodnění jeho usnesení výslovně plyne, že rozsah jeho rozhodovací činnosti byl vymezen, resp. omezen zákonnými parametry stanovenými ustanovením §73c tr. řádu ve spojení s §67 písm. c) tr. řádu, aniž by jakkoli předjímal své budoucí meritorní rozhodnutí ve věci samé.
24. Z výše uvedeného tak jednoznačně plyne, že obviněnými namítaná rozhodovací činnost vrchního soudu ve věci jimi podaných stížností, resp. žádosti o vrácení peněžité záruky, se nikterak netýkala rozhodování o věci samé (tedy o otázce viny a trestu), tzn. že se nejednalo o rozhodnutí, kdy soud odvolací, přebírající úlohu soudu prvního stupně, v tomto činí závazné a konečné závěry o vině obviněných. V daném případě přitom nelze shledat, že by vrchní soud jakkoli nepřípustným způsobem překročil zákonné mantinely zákonného přezkumu, k němuž byl podanými stížnostmi či žádostmi obviněných povolán. Obdobně přitom Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že ani skutečnost, že soudce již dříve rozhodoval ve věci obviněného, a to po podání obžaloby, o prodloužení jeho vazby, není sama o sobě důvodem pro vyloučení tohoto soudce z rozhodování o opravném prostředku obviněného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/2001-T7). V daném případě tedy nebylo zjištěno jakékoli porušení některého z výše uvedených zákonných ustanovení, pro které by museli být jmenovaní soudci vrchního soudu z projednávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných M. T. a T. R. vyloučeni.
25. K návrhu obviněného T. R. na postup podle §9a tr. řádu Nejvyšší soud konstatuje, že tento nebyl shledán důvodným, ježto problematika jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 47. odst. 2 Listiny základních práv Evropské Unie, jakož i podle vnitrostátních právních dokumentů, je v dostatečné míře řešena judikaturou Ústavního soudu a v neposlední řadě také rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, potažmo Soudního dvora Evropské unie, přičemž v této judikatuře (a to včetně obviněným odkazovaného rozhodnutí SDEU ve věci vedené pod sp. zn. C-310/18 ze dne 19. 9. 2018) nelze shledat žádnou podporu výkladu obviněného, dle kterého není pro ochranu zásad spravedlivého procesu dostatečný individuální přezkum domnělé podjatosti v souladu s požadavky §30 odst. 1 tr. řádu, pročež je namístě rozšířit okruh důvodů automatického vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení obsažený v §30 odst. 2 až 4 tr. řádu.
26. Stejně tak je namístě označit za zjevně neopodstatněnou i námitku obviněného M. T. brojící proti přidělování věcí specializovanému senátu, jenžto se jedná o postup dlouhodobě akceptovaný Ústavním soudem (viz např. nález ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 4211/16). Organizace soudů je podle čl. 91 odst. 2 Ústavy České republiky svěřena běžnému (nikoli ústavnímu) zákonu, který ovšem musí respektovat ústavní pravidla, jako jsou nestrannost a nezávislost soudního rozhodování. V případě pochybnosti o nezaujatém rozhodování pak mohou obvinění namítat podjatost, jak ostatně také obviněný M. T. učinil. Tato podjatost ovšem nemůže spočívat toliko v dodržení předem stanoveného, transparentního a jednoznačného postupu pro přidělení věci konkrétnímu senátu dle platného rozvrhu práce, ve vztahu k němuž byly v daném případě dle zjištění Nejvyššího soudu dodrženy dvě zásadní podmínky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15 ), a to (1) pravidla přidělování soudní agendy byla stanovena přímo v rozvrhu práce a nedošlo k jejich vytvoření „ad hoc“ (tj. formální aspekt), a (2) tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce byla transparentní, obecná, určená předem a obsahovala záruky proti případnému zneužití (tj. materiální aspekt).
27. Námitka obviněného M. T. týkající se možných vazeb soudce Mgr. Romana Drahného na soudce Vrchního soud v Praze v důsledku jeho dočasné stáže na tomto soudu, je v jeho stížnosti odůvodněna bez uvedení jakýchkoli relevantních objektivních skutečností natolik neurčitě a vágně, že ji nelze považovat za námitku věcně odůvodněnou. U osobnosti soudce je třeba vždy vycházet primárně z toho, že se jedná o profesionála, který dokáže oddělit svoje soukromé zájmy od rozhodovací činnosti, na které se podílí, a u něhož je vždy na prvním místě respektování profesní a osobní cti, přičemž postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Optikou argumentace obviněného by se ovšem žádný ze soudců vrchního soudu nemohl v důsledku prostých personálních reálií řádně podílet na rozhodování v jemu přidělené věci, neboť by bylo nejprve nutno zkoumat jeho profesní vazby a osobní vztahy (ať již pozitivní či negativní) mezi všemi soudci, což je samozřejmě požadavek zcela nepřiměřený. V dané věci přitom nebylo Nejvyšším soudem v rámci jeho přezkumné činnosti zjištěno, že by se soudce Mgr. Roman Drahný po dobu své dočasné stáže vykonávané na Vrchním soudu v Praze jakýmkoli způsobem podílel na některém z úkonů trestního řízení ve věci obviněných M. T. a T. R., realizovaném senátem 3 To tohoto soudu, přičemž obecné tvrzení o možném působení tohoto soudce na rozhodovací činnost senátu 3 To, resp. o ovlivňování členů tohoto senátu z titulu samotné přítomnosti Mgr. Drahného na stejném pracovišti, je třeba označit za zcela irelevantní, neboť se jedná o pouhou ničím nepodloženou spekulaci jednoho ze stěžovatelů.
28. Pakliže obviněný M. T. za dané situace vyvodil podjatost výše jmenovaných členů senátu 3 To Vrchního soudu v Praze v trestní věci vedené u tohoto soudu ze spekulativního tvrzení, že senát vrchního soudu se jeho stížnosti nevěnoval dostatečně, když rozhodoval o stížnostech obou obviněných současně v jednom usnesení a obě zamítl, případně odkazem na medializované aféry vztahující se obecně k Vrchnímu soudu v Praze, slovenské justici či vrcholovým politikům, jedná se o ryze subjektivní názor jeho osoby, který nadto není podložen jakoukoli objektivní argumentací, jež by mohla vést k závěru o faktické podjatosti kteréhokoli ze soudců, jejichž domnělá podjatost je obviněným namítána.
29. Za nedůvodné je namístě označit taktéž obviněným M. T. vznesené výhrady proti způsobu vedení trestního řízení, skutkovým závěrům a předběžným posouzením, které dosud učinily orgány činné v trestním řízení. Nejvyššímu soudu k těmto námitkám nezbývá než konstatovat, že skutečnost, že obviněný se s postupem a závěry orgánů činných v trestním řízení neztotožnil, ještě neznamená, že jeho soudci nemohou v jeho věci nestranně rozhodovat. Výše uvedené námitky navíc nejsou nikterak odůvodněny nad rámec nepřípustného odkazu obviněného na jeho předchozí podání učiněná v trestním řízení, přičemž tyto ani nelze vypořádat prostřednictvím stížnosti proti usnesení, jež se zabývá toliko otázkou domnělé podjatosti předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka a člena senátu JUDr. Jiřího Hnilici, nýbrž výhradně cestou řádných či mimořádných opravných prostředků, jelikož námitku podjatosti a řízení o ní nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
30. Za prostý omyl je nutné označit návrh M. T., aby Nejvyšší soud „ zrušil podjatý trestní senát vedený Mgr. Králíkem a soudcem JUDr. Hnilicou “, jelikož tento požadavek nejenže obviněný nikterak nerozvádí a věcně neodůvodňuje, ale především nemá podklad v ustanovení žádného zákona.
31. Závěrem tak lze shrnout, že Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu realizovaného na podkladě oběma obviněnými podaných stížností ověřil, že Vrchní soud v Praze reagoval stran námitek podjatosti předsedy senátu Mgr. Stanislav Králíka a člena senátu JUDr. Jiřího Hnilici zcela dostatečně, přičemž nezjistil ničeho, co by mohlo vést k závěru o jejich faktickém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení při projednávání předmětné trestní věci. Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud plně ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, pročež stížnosti obou obviněných podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu