ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.6.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 6/2021-6390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2021 o stížnosti obžalovaného D. V. , narozeného dne XY v XY, Vietnamská socialistická republika, bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2021, č. j. 3 To 67/2020-6369, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného D. V. zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení (dále jen „policejní orgán“), ze dne 28. 11. 2018, č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) obžalovaného D. V. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Usnesením téhož policejního orgánu ze dne 2. 4. 2019, č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, bylo podle §160 odst. 1, 5 tr. řádu zahájeno trestní stíhání (vedle dalších) obžalovaného D. V. nově i pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dne 28. 11. 2018 byl obžalovaný D. V. (v tu dobu v postavení podezřelého ve smyslu §76 odst. 1 tr. řádu) zadržen, a to s předchozím ústním souhlasem státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (viz č. l. 584).
2. Usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. 70 Nt 3605/2018, byl obžalovaný podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu vzat do vazby. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 1. 2019, č. j. 9 To 6/2019-20, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
3. Dne 12. 2. 2019 obžalovaný prostřednictvím svého obhájce požádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž k této žádosti připojil i svůj písemný slib a nabídku peněžité záruky. Usnesením ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 70 Nt 4203/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl, že podle §71a tr. řádu se žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, přičemž podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obžalovaného, dále podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nad obžalovaným nevyslovil dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu a contrario , obžalovanému neuložil předběžné opatření ve formě zákazu vycestování do zahraničí podle §88h tr. řádu a v neposlední řadě podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky, učiněnou T. H. T. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný, prostřednictvím svého obhájce, dne 8. 3. 2019 stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 116/2019-23, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
4. Usnesením ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 70 Nt 1913/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl podle §72 odst. 1 tr. řádu o ponechání obžalovaného ve vazbě. Proti tomuto usnesení obžalovaný podal v rámci vazebního zasedání stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 5. 2019, č. j. 9 To 177/2019-51, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
5. Dne 12. 6. 2019 obžalovaný prostřednictvím svého obhájce opětovně požádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž k této žádosti připojil i nabídku peněžité záruky a navrhl nahradit vazbu dohledem probačního úředníka a uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Usnesením ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 70 Nt 4214/2019, soudce Městského soudu v Brně rozhodl, že podle §71a tr. řádu se žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, přičemž podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nad obžalovaným nevyslovil dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu a contrario , obžalovanému neuložil předběžné opatření ve formě zákazu vycestování do zahraničí podle §88h tr. řádu a v neposlední řadě podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku peněžité záruky, učiněnou T. H. T.
6. Po podání obžaloby v trestní věci obžalovaného dne 25. 7. 2019 (č. l. 4647) Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 8. 2019, č. j. 48 T 3/2019-4716, rozhodl, že obžalovaný se nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, dále že podle §73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario , se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a konečně, že podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná T. H. T.
7. Usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5217, soud prvního stupně rozhodl, že podle §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí peněžité záruky jako náhrady vazby obžalovaného, přičemž výši záruky určil na 1 200 000 Kč a stanovil, že tuto je třeba složit do 7 dnů od právní moci daného usnesení na příslušný účet soudu prvního stupně a danou skutečnost bezodkladně doložit. Ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Vrchní soud v Olomouci označené usnesení soudu prvního stupně podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario nově rozhodl tak, že nabídka peněžité záruky obžalovaného se nepřijímá.
8. Usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5289, soud prvního stupně rozhodl, že obžalovaný se nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka a podle §73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
9. Usnesením ze dne 22. 1. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5480, soud prvního stupně rozhodl, že podle §71a a §72 odst. 1, 3 tr. řádu se nová žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu zamítá s tím, že obžalovaný se ponechává ve vazbě i nadále z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib obžalovaného ze dne 13. 12. 2019 a podle §73 odst. 4 tr. řádu a contrario se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad obžalovaným. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka peněžité záruky, učiněná T. H. T.
10. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podal obžalovaný, prostřednictvím svého obhájce, dne 10. 2. 2020 stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 3 To 16/2020-5523, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
11. Usnesením ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5916, pak soud prvního stupně podle §72 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že obžalovaný se i nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Současně soud prvního stupně rozhodl jednak, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nad obžalovaným nevyslovuje dohled probačního úředníka, dále že podle §73 odst. 1, 5 tr. řádu a contrario se obžalovanému neukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a konečně, že podle §73 odst. 4 tr. řádu a contrario se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad obžalovaným. Uvedené usnesení přitom neobsahovalo odůvodnění, a to z důvodů uvedených v §136 odst. 3 tr. řádu.
12. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5888, byl obžalovaný D. V. (společně s dalšími spoluobžalovanými) uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené sbíhající se trestné činy soud prvního stupně obžalovanému uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil soud prvního stupně obžalovanému i trest propadnutí věci, resp. věcí, a to finančních částek v různých měnách, který blíže specifikoval ve výroku svého rozsudku, a dále trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, konkrétně 31 kusů nábojů, který rovněž ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval.
13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obžalovaný (jakož i další spoluobžalovaní) jednak vlastnoručně sepsané odvolání a dále odvolání sepsané jeho obhájcem, a to do výroku o vině i o trestu. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch všech obžalovaných do všech výroků o vině a do všech výroků o trestu (č. l. 6100).
14. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci probíhalo odvolací řízení, byla podle §72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena příslušnost odvolacího soudu k rozhodování o otázce dalšího trvání vazby obžalovaného. Usnesením ze dne 12. 8. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6215, přitom odvolací soud rozhodl, že podle §72 odst. 1, 4 tr. řádu se obžalovaný ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu.
15. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal následně obžalovaný – prostřednictvím svého obhájce – stížnost, kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2020, č. j. 11 Tvo 15/2020-6236, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
16. Usnesením ze dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 67/2020-6277, rozhodl odvolací soud podle §72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. řádu o dalším ponechání obžalovaného ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal následně obžalovaný – prostřednictvím svého obhájce – stížnost, kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2020, č. j. 11 Tvo 27/2020-6292, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
18. Dne 28. 1. 2021 odvolací soud projednal v neveřejném zasedání odvolání obžalovaného, dalších obžalovaných a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, podané v neprospěch všech obžalovaných do všech výroků o vině a do všech výroků o trestu, a podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Současně podle §259 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že se věc vrací soudu prvního stupně (č. l. 6317).
19. Dne 23. 2. 2021 následně odvolací soud obžalovaného přípisem vyzval, aby sdělil, zda žádá či nežádá o osobní výslech v souvislosti s dalším rozhodováním o vazbě a pokud ano, k jakým konkrétním skutečnostem, jež dosud nebyly známy a jež by mohly mít na rozhodnutí o vazbě vliv (srov. č. l. 6362). Dne 23. 2. 2021 bylo odvolacímu soudu doručeno vyjádření obžalovaného, že tento nežádá provedení vazebního zasedání (viz č. l. 6366).
20. S ohledem na to, že obžalovaný o konání vazebního zasedání výslovně nepožádal, rozhodl o dalším trvání vazby obžalovaného odvolací soud dne 24. 2. 2021 v neveřejném zasedání v záhlaví označeným usnesením tak, že podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu se obžalovaný ponechává nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Toto usnesení bylo obžalovanému doručeno dne 3. 3. 2021, jeho obhájci pak dne 2. 3. 2021 (viz č. l. 6371 verte).
21. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud nejprve stručně připomíná dosavadní průběh řízení v trestní věci obžalovaného, jakož i to, že o vazbě obžalovaného bylo naposledy pravomocně rozhodnuto dne 17. 12. 2020 (viz bod 16. a 17. tohoto usnesení) a lhůta pro další rozhodnutí o trvání vazby obžalovaného tak vyprší dne 17. 3. 2021. Z tohoto důvodu odvolací soud ve smyslu §72 odst. 1, 4 tr. řádu přistoupil k rozhodnutí o dalším trvání vazby obžalovaného, a to v situaci, kdy obžalovaný prohlásil, že se nechce zúčastnit vazebního zasedání.
22. Stran důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného odvolací soud konstatoval, že i v současném procesním stadiu je trestní řízení proti obžalovanému vedeno důvodně, k čemuž poukázal na výše uvedené usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2021 (viz bod 18. tohoto usnesení), kterým byl podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena soudu prvního stupně. Odvolací soud připomenul, že věc byla mimo jiné vrácena soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování a dále uvedl, že pokud by totiž řízení nebylo vedeno důvodně, rozhodl by odvolací soud sám o zproštění obžalovaného obžaloby. Takový procesní postup však odvolací soud nezvolil, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen také z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obžalovaného, a v dalším řízení, v závislosti na jeho vývoji, tedy může dojít i ke zhoršení jeho postavení. Odvolací soud dále uvedl, že ačkoliv obžalovaný popírá, že by se měl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu, má tento, i přes výhrady, které uplatnil k napadenému rozsudku soudu prvního stupně, za zřejmé, že podezření, které proti obžalovanému stojí, má oporu v zajištěných důkazech. Tento svůj závěr odvolací soud opírá především o zjištěnou komunikaci SMS mezi obžalovaným a spoluobžalovaným J. C., výpověď tohoto spoluobžalovaného a další důkazy. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že nelze pominout, že v rámci rozhodování o dalším trvání vazby obžalovaného není řešena otázka jeho viny či neviny, ale výlučně otázka důvodnosti vedeného trestního stíhání, neboť pro účely rozhodování o vazbě postačuje zjištění o vyšším stupni pravděpodobnosti závěru o spáchání trestného činu a o tom, že takový trestný čin mohl spáchat právě obžalovaný a k takovému stanovisku odvolací soud v konkrétním případě dospěl bez důvodných pochybností. Za této situace je podle odvolacího soudu naplněna jedna ze základních podmínek pro další omezení osobní svobody obžalovaného.
23. Pokud jde o samotné důvody tzv. útěkové vazby na straně obžalovaného, k těmto odvolací soud uvedl, že tyto jsou i nadále spatřovány zejména v tom, že je obžalovaný i mimo jiné stále stíhán pro zvlášť závažný zločin, v rámci kterého je ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let odnětí svobody. S ohledem na tuto skutečnost a vzhledem k sofistikovanému způsobu, kterým měl být daný čin proveden, za situace, kdy obžalovaný má být jedním z hlavních pachatelů a měl způsobit poměrně vysokou škodu, je evidentní, že mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Již uvedené je způsobilé dle odvolacího soudu založit obavu, že obžalovaný by se v případě propuštění z vazby na svobodu mohl skrývat, popř. by mohl uprchnout, aby se vyhýbal vedenému trestnímu stíhání (k čemuž odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03). V uvedených souvislostech pak odvolací soud považuje za významné, že existuje též další, konkrétní skutečnost, která podstatně zvyšuje intenzitu vazebních důvodů u obžalovaného. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že část rodiny obžalovaného, konkrétně dvě děti, žijí ve Velké Británii, a jsou schopny se o obžalovaného postarat.
24. Ve vztahu k osobě obžalovaného dále odvolací soud konstatuje, že tento sice byl uznán vinným „toliko“ zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, kdy zákonná trestní sazba stanovená za daný trestný čin se pohybuje v rozmezí 2 až 8 let trestu odnětí svobody. Nicméně obžaloba byla ve vztahu k osobě obžalovaného podána pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kdy státní zástupkyně podala proti vyhlášenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání v neprospěch obžalovaného, a to i proti výroku o vině a odvolací soud tomuto opravnému prostředku vyhověl, pročež platí, že obžalovaný je i nadále ohrožován přísnější trestní sazbou a může mu být uložen trest odnětí svobody v trvání až 10 let. K uvedenému pak odvolací soud doplňuje, že na popsané situaci nic nemění ani novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 333/2020 Sb., účinná od 1. 10. 2020, jež podstatně zvýšila hranici škod jako „kvalifikačních momentů“.
25. Odvolací soud také opakovaně dospěl k názoru, že vazbu obžalovaného nelze nahradit dohledem probačního úředníka, či některým ze zákonem předpokládaných opatření. Takový postup je, podle názoru odvolacího soudu, vyloučen především z důvodu vysokého stupně společenské škodlivosti jednání, kterého se obžalovaný měl dopustit, a vysoké intenzity, se kterou jsou u něho dovozovány důvody vazby podle §67 písm. a) tr. řádu.
26. Závěrem odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, že u obžalovaného i nadále dochází ke kumulativnímu naplnění všech obligatorních podmínek nezbytných pro omezení jeho osobní svobody. Současně lze reálně předpokládat, že v případě propuštění obžalovaného z vazby na svobodu by mohlo dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Ponechání obžalovaného ve vazbě podle odvolacího soudu vyžaduje především složitost a obtížnost projednávané trestní věci. Pokud se týká délky vazebního řízení, odvolací soud konstatuje, že nebyly zjištěny průtahy na straně soudu nebo jiného orgánu činného v trestním řízení; vazba obžalovaného v řízení před soudem může trvat ve smyslu §72 odst. 1 písm. c) tr. řádu do 25. 7. 2021. Podle odvolacího soudu tedy nemůže ani běh času sám o sobě být skutečností, která by mohla vést k vyslovení závěru o zániku vazebních důvodů u obžalovaného, resp. k jejich podstatnému snížení.
27. Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce dne 8. 3. 2021 stížnost (viz č. l. 6380 a násl.). Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a důvodů napadeného usnesení odvolacího soudu obžalovaný na úvod své stížnosti napadenému usnesení vytýká, že odvolací soud akcentoval důvody vhodné k odůvodnění rozhodnutí o dalším setrvání obžalovaného ve vazbě a nevěnoval pozornost těm skutečnostem na straně obžalovaného, které by mohly vést soud k rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu, a to případně i za použití opatření k nahrazení vazby. Konkrétně obžalovaný namítá, že je trestně stíhán pro zločin s trestní sazbou 5 až 10 let, neboť podle obžaloby měl způsobit škodu zkrácením spotřební daně nezákonným dovozem tabákových výrobků ve výši 12 236 837,00 Kč. Obžalovaný považuje za zřejmé, že po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., která podstatně zvýšila hranice majetkových škod jako kvalifikačních momentů, a za situace, kdy obžalovaný nebyl dosud soudně trestán, nelze reálně očekávat, že pokud bude uznán vinným ve smyslu obžaloby, bude odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 až 10 let. Za této situace a s ohledem na započtení vazby do případného trestu odnětí svobody nelze podle obžalovaného reálně očekávat, že by tento v případě propuštění z vazby na svobodu uprchl nebo se skrýval. Obžalovaný v této části své stížnostní argumentace uzavírá, že je zřejmé, že faktor výše reálně hrozícího trestu není vůči jeho osobě nepříznivý.
28. Obžalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí, kterým rozhodl o dalším trvání vazby, řádným způsobem neodůvodnil. V této souvislosti obžalovaný uvádí, že podle požadavku ustálené judikatury Ústavního soudu musí soud výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že obžalovaný se bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) tr. řádu. Odvolací soud tak podle názoru obžalovaného neučinil a odkázal jen na skutečnost, že obžalovaný je po podaném odvolání státní zástupkyně ohrožován trestní sazbou v rozpětí 5 až 10 let, a to samo o sobě je způsobilé vyvolat obavu, že na svobodě by se mohl skrývat, uprchnout, aby se vyhýbal trestnímu stíhání. V této souvislosti obžalovaný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, podle kterého důvody útěkové vazby lze dovodit v případě, že pachateli zvlášť závažného zločinu hrozí uložení trestu ve výši nejméně kolem 8 roků.
29. V navazující argumentaci obžalovaný odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, ze které lze dovodit, že typová hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu nestačí. V návaznosti na konkrétní judikaturu Ústavního soudu obžalovaný dále prezentuje svoji argumentaci k problematice „vysokého trestu“ a dochází k závěru, že s ohledem na všechny skutečnosti týkající se spáchání trestného činu, osoby obžalovaného a výše způsobené škody nelze dovodit v případě prokázání viny uložení trestu odnětí svobody kolem 8 roků.
30. Navíc podle obžalovaného nelze posuzovat důvody vazby útěkové izolovaně, a to pouze z hlediska hrozícího vysokého trestu, ale je třeba zohlednit i další skutečnosti na straně obžalovaného. V tomto směru obžalovaný namítá, že je zásadním způsobem fixován na Českou republiku, především má od roku 1995 české občanství, stejně jako jeho tři děti a vnučka. Obžalovaný žije ve spořádaném manželství, jeho manželka má v České republice trvalý pobyt; obžalovaný je podnikatelem a jeho obchodní společnosti jsou doposud funkční. V České republice je vázán prací, místem trvalého pobytu a v neposlední řadě i majetkem, neboť spolu s manželkou vlastní rodinný dům v XY, v němž oba dlouhodobě bydlí. Z těchto důvodů považuje obžalovaný své vazby k České republice za pevné a stálé. Obžalovaný dále odkazuje mimo jiné na usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 11. 2019, č. j. 3 To 199/2019-5247, v němž tento uvedl, že obžalovaný má rodinné zázemí, je státním příslušníkem České republiky a k místu je vázán svým majetkem – tyto skutečnosti měl dle obžalovaného nyní odvolací soud při posuzování další existence vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu zohlednit.
31. Obžalovaný má tak za to, že vzhledem k výše uvedenému jsou přítomny silné důvody, které pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují. Intenzitu vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu nemůže podle obžalovaného ovlivnit ani skutečnost, že dvě jeho děti studují a žijí ve Velké Británii. Studium dětí v zahraničí přitom nelze v dnešní době obecně považovat za výjimečné, neboť jde o rozšířený a společností uznávaný způsob nabytí vzdělání. K této skutečnosti obžalovaný dále uvádí, že tuto ostatně sdělil orgánům činným v trestním řízení, ve spise je rovněž uvedena škola, na níž studují, a místo, kde přechodně pobývají. Obžalovaný též zmiňuje, že třebaže orgány posuzující důvodnost vazby obžalovaného pobyt jeho dětí ve Velké Británii zmiňují, nikdy k tomu neprovedly žádné šetření, aby si ověřily, zda tento pobyt ještě trvá. Závěrem v této části své argumentace obžalovaný uvádí, že po vystoupení Velké Británie z Evropské unie a po nástupu pandemie neobdržel o dětech žádné zprávy, neví, zda ještě studují či zda ještě pobývají ve Velké Británii či se již odstěhovaly.
32. Ve světle shora uvedených argumentů obžalovaný má za to, že důvodnost prodloužení vazby o další tři měsíce není opodstatněná, a to zejména i s ohledem na reálnou možnost vazbu útěkovou nahradit jinými prostředky.
33. S ohledem na výše uvedené proto obžalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
34. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného D. V. není důvodná.
35. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu konstatovat, že v trestní věci obžalovaného byla dodržena jak ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby, neboť lhůta k rozhodnutí o dalším trvání vazby by uplynula dne 17. 3. 2021 a nejvyšší přípustná doba trvání vazby skončí dne 25. 7. 2021.
36. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy v postupu odvolacího soudu, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby. Odvolacímu soudu byla předmětná trestní věc předložena k rozhodnutí dne 29. 7. 2020 (č. l. 6192). Dne 12. 8. 2020 rozhodl odvolací soud poprvé o ponechání obžalovaného ve vazbě, přičemž jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 9. 2020 (viz bod 15. tohoto usnesení). O dalším ponechání obžalovaného ve vazbě rozhodl odvolací soud usnesením dne 11. 11. 2020, které nabylo právní moci dne 17. 12. 2021 (viz bod 17. tohoto usnesení). Dne 28. 1. 2021 odvolací soud rozhodl o odvolání obžalovaného, dalších obžalovaných a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (viz bod 18. tohoto usnesení). Následně dne 24. 2. 2021 rozhodl odvolací soud o dalším trvání vazby obžalovaného. Pro úplnost je potřebné dodat, že odvolací soud v této trestní věci rozhodl dne 3. 2. 2021 také o dalším trvání vazby spoluobžalovaného T. L. N. (č. l. 6356). Dne 17. 3. 2021 byla předložena Nejvyššímu soudu stížnost obžalovaného proti shora označenému usnesení. Konkrétní délku trvání vazby u obžalovaného v řízení před soudem (1 rok a téměř 9 měsíců) není možné i nadále s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento důvodně podezřelý, jakož i složitost dané trestní věci, považovat za nepřiměřeně dlouhou.
37. Odvolací soud taktéž nepochybil, pokud o dalším trvání vazby obžalovaného rozhodl ve smyslu §72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to s ohledem na předchozí písemné vyjádření obžalovaného (srov. bod 19. tohoto usnesení).
38. Podle §67 písm. a) tr. řádu platí, že obžalovaný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obžalovaný, a s ohledem na osobu obžalovaného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
39. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu konstatuje, že se se závěrem odvolacího soudu o naplnění zákonných podmínek pro ponechání obžalovaného ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu ztotožňuje.
40. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud totiž mimo jiné zjistil, že dne 28. 1. 2021 odvolací soud projednal v neveřejném zasedání odvolání obžalovaného, dalších obžalovaných a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, podané v neprospěch všech obžalovaných do všech výroků o vině a do všech výroků o trestu, a podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Současně podle §259 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že se věc vrací soudu prvního stupně. S ohledem na tuto skutečnost je zřejmé, že trestní stíhání obžalovaného je stále vedeno pro (zvlášť závažný) zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a současně též pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 1. tohoto usnesení) a ten je i nadále ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 roků (viz §240 odst. 3 tr. zákoníku).
41. Pokud se týká jednotlivých zákonných podmínek vazby ve smyslu §67 tr. řádu, Nejvyšší soud považuje za správnou úvahu odvolacího soudu o zjištění konkrétních skutečností odůvodňujících podezření ze spáchání trestných činů obžalovaným. V tomto ohledu Nejvyšší soud nemůže odvolacímu soudu ničeho vytknout a plně odkazuje na bod 7. napadeného usnesení. Za správné považuje Nejvyšší soud též závěry odvolacího soudu o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, neboť úvahu o hrozbě uložení vysokého trestu obžalovaného odůvodňuje odvolací soud konkrétními skutečnostmi, ze kterých tato obava důvodně vyplývá (srov. bod 8. napadeného usnesení). V tomto ohledu nelze přisvědčit námitkám obžalovaného, že napadené usnesení odvolací soud řádným způsobem neodůvodnil, ale především výslovně, přehledně a logicky nevysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností tato obava vyplývá. Obžalovanému lze sice obecně přisvědčit, že z ustálené praxe Ústavního soudu vyplývá, že pro naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu nepostačuje toliko typová (objektivní) sazba pro daný trestný čin. Nejvyšší soud však má za to, že odvolací soud hrozbu vysokého trestu (tedy trestu ve výši nejméně kolem osmi let) v zásadě dostatečně individualizoval, když při této úvaze správně zohlednil zejména sofistikovaný způsob, kterým měl být trestný čin proveden, postavení obžalovaného ve vztahu k dalším obžalovaným, výši případně způsobené škody. Při své úvaze vzal v potaz též obžalovaným vzpomenutou novelizaci výkladového ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, kterou byly zdvojnásobeny jednotlivé částky určující hranice škody nikoli nepatrné, škody nikoli malé, větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu. Současně také uvedl, že za významnou považuje též další konkrétní okolnost, která významně posiluje intenzitu tohoto vazebního důvodu obžalovaného, a to existenci rodinných vazeb a z toho plynoucí zázemí v cizině.
42. Pokud jde o námitku obžalovaného týkající se nesprávnosti závěru odvolacího soudu o povaze jeho zázemí (viz bod 30. a 31. tohoto usnesení), k tomuto Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud z tohoto zásadně dovozuje reálnou obavu, že obžalovaný v případě propuštění na svobodu uprchne do zahraničí, konkrétně do Velké Británie, kde žije část jeho rodiny (děti), která by případně byla schopna se o něj postarat. Uvedenou úvahu odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za správnou, a to při vědomí skutečností, na které obžalovaný poukazuje, tj. jeho částečné rodinné, pracovní a majetkové vazby na Českou republiku. V tomto ohledu je totiž nutné odůvodnění odvolacího soudu i nadále vyhodnocovat v návaznosti na konkrétní argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v předchozích rozhodnutích o vazbě, např. v usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2020, č. j. 48 T 3/2019-5480, bodu 6. a 9. Na tomto závěru nemůže podle Nejvyššího soudu ničeho změnit ani tvrzení obžalovaného, že po vystoupení Velké Británie z Evropské unie a po nástupu pandemie (onemocnění Covid-19) neobdržel o dětech žádné zprávy, neví, zda ještě studují anebo pobývají ve Velké Británii či se již odstěhovaly.
43. Konečně nezbývá než dodat, že Nejvyšší soud akceptuje také závěr odvolacího soudu, podle něhož s ohledem na osobu obžalovaného (riziko jeho uprchnutí do zahraničí) a povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán a intenzitu naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, nelze vazbu nahradit některým z jiných opatření ve smyslu §73 a §73a tr. řádu.
44. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obžalovaného D. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2021, č. j. 3 To 67/2020-6369, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
soudce