ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.7.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 7/2021-35975
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2021 stížnosti zúčastněných osob C. C., IČ: XY, se sídlem, XY , V., IČ: XY , se sídlem XY, M., IČ: XY, se sídlem, XY , M. T., IČ: XY| , se sídlem, XY, I. I., IČ: XY, se sídlem, XY , a T. G., S., IČ: XY , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 6 To 28/2020, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti zúčastněných osob C. C., IČ: XY , V., IČ: XY , M., IČ: XY , M. T., IČ: XY| , I. I., IČ: XY , a T. G., S., IČ: XY , zamítají.
Odůvodnění:
1. V rámci trestní věci obviněného P. J. a spol., vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 28/2020, požádaly zúčastněné osoby - obchodní společnosti C. C. , V., M., M. T., I. I. a T. G., S., svými písemnými podáními jmenovaný soud jako soud druhého stupně o vydání usnesení o zrušení zajištění nemovitostí a finančních prostředků, a to jednak nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY, kat. území XY, okres XY, obec XY, vlastníka - obchodní společnosti M., dále nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY, kat. území XY, okres XY, obec XY, vlastníka - obchodní společnosti M. T., nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY, kat. území XY, okres XY, obec XY, a nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY, kat. území XY, okres XY, obec XY, v obou případech vlastníka - obchodní společnosti C. C. , jakož i finanční částky 31.923 Kč zajištěné na bankovním účtu č. XY vedeném u LBBW Bank, majitele - obchodní společnosti C. C. , finanční částky 5.835.567 EUR zajištěné na bankovním účtu č. XY vedeném u LBBW Bank, majitele – obchodní společnosti I. I., finanční částky 1.000.000 Kč zajištěné na bankovním účtu č. XY vedeném u LBBW Bank, majitele – obchodní společnosti V., finanční částky 50.021.020 Kč zajištěné na bankovním účtu č. XY vedeném u LBBW Bank, majitele – obchodní společnosti I. I., finanční částky 180.000.000 Kč zajištěné na bankovním účtu č. XY vedeném u LBBW Bank, majitele – obchodní společnosti T. G., S., a finanční částky 24.356 EUR zajištěné na bankovním účtu č. XY vedeném u LBBW Bank, majitele – obchodní společnosti M.
2. Následně o předmětných žádostech o zrušení zajištění věcí zúčastněných osob – obchodních společností C. C. , V., M., M. T., I. I. a T. G., S. rozhodl předseda senátu Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 6 To 28/2020, tak, že je podle §79f odst. 2, odst. 3 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podaly zúčastněné osoby – obchodní společnosti C. C. , V., M., M. T. a I. I., zastoupené osobou stejného jednatele, obsahově obdobné stížnosti, v nichž namítly, že se Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí dostatečně podrobně nevypořádal s jejich argumentací uplatněnou v podaných návrzích a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. K samotným skutečnostem, v jejichž důsledku by mělo dojít ke zrušení zajištění finančních prostředků a nemovitostí, pak ve svých stížnostech opětovně uvedly, že v mezidobí došlo ke změnám ve vlastnických strukturách zúčastněných osob a dalších obchodních společností, kteréžto byly stranami úvěrových smluv, v souvislosti s nimiž mělo dojít k trestné činnnosti. Trvajícím zajištěním je přitom dle tvrzení stěžovatelek konkrétním obchodním společnostem, kteréžto v daném trestním řízení představují jak osoby zúčastněné, tak jejich věřitele a poškozené, způsobována škoda, a to minimálně ve výši úroků z prodlení a běžných úroků, které k jejich pohledávkám přirůstají, neboť z důvodu zajištění finančních prostředků a nemovitostí nemohou tyto obchodní společnosti plnit závazky vůči svým věřitelům, kteří pak nemohou taktéž plnit své vlastní pohledávky.
4. Dle stěžovatelek dále neexistuje relevantní důvod, pro který by mělo i po více než sedmi letech trvat zajištění věcí, jelikož takto dlouhodobé omezení jejich vlastnického práva nelze považovat v souladu se stěžovatelkami odkazovanou judikaturou Ústavního soudu za přiměřené. Zajištěné nemovitosti současně dle vyjádření stěžovatelek nepředstavují výnos z trestné činnosti, jelikož zúčastněné osoby nabyly zajištěné nemovitosti do svého vlastnictví ještě před uzavřením úvěrové smlouvy mezi obchodní společností V. a Metropolitním spořitelním družstvem, pročež zajištěné nemovitosti nemohly být pořízeny za finanční prostředky poskytnuté společnosti V. ze strany Metropolitního spořitelního družstva. Závěrem odůvodnění svých řádných opravných prostředků pak stěžovatelky souhlasně namítají, že ačkoliv je z nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně vyhlášeného dne 29. 11. 2019 ve věci samé patrné, že soud zamýšlí o zajištěných věcech rozhodnout tak, že tyto budou zabrány, není uložení takového ochranného opatření možné, a to zejména s ohledem na zájmy oprávněné osoby – tj. obchodní společnosti B.
5. Vzhledem k výše uvedenému shora jmenované stěžovatelky závěrem svých stížností souhlasně navrhly, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 6 To 28/2020, zrušil a ve věci rozhodl sám či věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
6. Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala prostřednictvím svého zmocněnce stížnost rovněž zúčastněná osoba – obchodní společnost T. G., S., v níž také tato namítla, že vrchní soud pochybil, když se ve svém rozhodnutí dostatečně podrobně a individuálně nevypořádal s její argumentací uplatněnou v jí učiněném podání a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Ve svém rozhodnutí přitom dle stěžovatelky vrchní soud nepřípustně uzavřel, že vyhovění žádostem zúčastněných osob před rozhodnutím o podaných odvoláních je vyloučené, přičemž takto generalizující a zákonně nepodložený závěr popírá smysl existence institutu žádosti o zrušení zajištění a je zjevné, že vrchní soud přesunul svoji odpovědnost až do okamžiku vlastního rozhodnutí ve věci samé.
7. K samotným skutečnostem, v jejichž důsledku by mělo dojít ke zrušení zajištění finančních prostředků a nemovitostí pak jmenovaná stěžovatelka uvádí, že zajištění peněžních prostředků na účtu zúčastněné osoby – obchodní společnosti T. G., S., trvá v současné době již téměř osm let, což stěžovatelka považuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva za dobu nepřiměřenou, přičemž i o samotné žádosti o zrušení zajištění rozhodl vrchní soud v rozporu se zásadou rychlosti trestního řízení až skoro po jednom roce od jejího podání. Stěžovatelka k tomuto dále namítá, že dle jejího názoru v dané věci neexistuje ani nezbytná vysoká míra pravděpodobnosti, že co do zajištěných peněžních prostředků ve výši 180.000.000 Kč jde o nástroj či výnos z trestné činnosti, přičemž vrchní soud měl v rámci svého rozhodnutí zohlednit také její argumentaci obsaženou v jí podaném odvolání a dalších podáních, ve kterých rozporuje zjištěný skutkový stav. Z povrchního vypořádání jí vznesených námitek je naopak zřejmé, že se vrchní soud s touto argumentací nejen nedostatečně nevypořádal, ale ani se řádně neseznámil s příslušným spisovým materiálem.
8. Vzhledem k výše uvedenému jmenovaná stěžovatelka závěrem své stížnosti navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 6 To 28/2020, zrušil a ve věci rozhodl sám či věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud přezkoumal podané stížnosti všech šesti shora jmenovaných zúčastněných osob v intencích ustanovení §147 odst. 1 tr. řádu a dospěl k závěru, že dané stížnosti jsou přípustné, byly podány včas, jakož i oprávněnými osobami, nicméně nejsou nikterak důvodné.
10. Předmětné zajištění, jehož zrušení se výše jmenované stěžovatelky souhlasně dožadují, je v současnosti upraveno v ustanovení §79a odst. 1 tr. řádu, podle něhož může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění určité věci, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že je tato nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti. Podle §135a odst. 1 tr. zákoníku se přitom nástrojem trestné činnosti rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků. Výnosem z trestné činnosti se pak podle §135b odst. 1 tr. zákoníku rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu.
11. Nejvyšší soud připomíná, že pro zajištění věci podle §79a odst. 1 tr. řádu se nevyžaduje stejný důkazní standard jako pro odsuzující rozsudek, neboť rozhodnutí o takovém zajištění se vždy pohybuje v rovině určité pravděpodobnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17). Nad rámec těchto zákonných požadavků přitom Ústavní soud ve své judikatuře zformuloval taktéž požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku kladeny z ústavněprávního hlediska. Jedním z nich je i otázka přiměřenosti užitého zajištění, jež je předmětem podstatné části námitek stěžovatelek i v nyní posuzované věci. Zásah do vlastnického práva musí být tedy v daném případě zásahem přiměřeným, a to nejen ve smyslu poměru mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění, ale především s ohledem na právě řešené také v jeho časovém aspektu, tedy nakolik délka zajištění odpovídá komplexnosti trestního řízení, dopadům do majetkové sféry stěžovatele a postupu orgánů činných v trestním řízení (viz např. níže uvedené nálezy Ústavního soudu, na které ve svých stížnostech stěžovatelky odkazují).
12. V nyní posuzovaném případě došlo k zajištění věcí u zúčastněných osob ve fázi přípravného řízení na základě rozhodnutí policejního orgánu a státní zástupkyně, a to u obchodní společnosti T. G., S., usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 5. 2013, č. j. 7 VZN 1532/2013 – 93, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 4 To 35/2013, u obchodní společnosti C. C. usnesením policejního orgánu ze dne 29. 4. 2013, č. j. OKFK-1998-10/TČ-2013-251301-3, a usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 5. 2014, č. j. VZV 9/2014 – 372, u obchodní společnosti V. usnesením policejního orgánu ze dne 29. 4. 2013, č. j. OKFK-1998-7/TČ-2013-251301-3, u obchodní společnosti M. usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 7 VZN 1532/2013 – 737, a usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 4. 2014, č. j. VZV 9/2014 - 180, u obchodní společnosti M. T. usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 5. 2014, č. j. VZV 9/2014 – 355, a u obchodní společnosti I. I. usnesením policejního orgánu ze dne 29. 4. 2013, č. j. OKFK-1998-11/TČ-2013-251301-3, a usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 5. 2013, č. j. 7 VZN 1532/2013 – 75. O zajištění předmětných věcí bylo v dané fázi trestního řízení rozhodnuto z toho důvodu, že do té doby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že uvedené peněžní prostředky a nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti.
13. Pro úplnost je třeba doplnit, že o zajištěných věcech bylo následně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 45 T 3/2016, a to tak, že se tyto zajištěné nemovitosti a finanční prostředky za podmínek §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku zabírají jakožto výnos z trestné činnosti. Proti tomuto meritornímu rozhodnutí Městského soudu v Praze byla nicméně p odána odvolání, a to mimo jiné i proti výroku o ochranném opatření v podobě zabrání věci ze strany zúčastněných osob – obchodních společností C. C. , V., M., M. T., I. I. a T. G., S., přičemž o těchto řádných opravných prostředcích nebylo doposud odvolacím soudem nikterak rozhodnuto.
14. Stěžovatelky ve svých stížnostech brojí především proti nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu a nepřiměřené délce trvání institutu zajištění v dané věci, přičemž okrajově, prostřednictvím námitek skutkové povahy, rozporují taktéž existenci důvodného podezření o tom, zda předmětné nemovitosti a peněžní prostředky představují výnos z trestné činnosti.
15. Při posouzení výše uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi daného případu je přitom zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 6 To 28/2020, k závěru, že v souladu s dosavadními zjištěními, jež byla učiněna v trestním řízení a shrnuta v dosud nepravomocném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 45 T 3/2016, existuje i nadále důvodné podezření, že zajištěné peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti či v případě zajištěných nemovitostí, že tyto byly při páchání trestné činnosti použity, a to při koordinované trestné činnosti devatenácti obžalovaných mající ekonomickou povahu s přeshraničními účinky, jež v obecné rovině podle závěrů rozsudku Městského soudu v Praze spočívá zejména v podvodném odčerpávání peněžních prostředků ve výši 1.373.000.000 Kč ke škodě poškozeného Metropolitního spořitelního družstva, následné nezákonné legalizaci souvisejících majetkových dispozic zastírajících jejich skutečný účel, případně původ peněžních prostředků, a u členů představenstva Metropolitního spořitelního družstva v nesplnění funkčních povinností v úvěrovém procesu vedoucích ke vzniku extrémně vysoké škody na úkor poškozeného, nelze tomuto postupu vytknout žádného pochybení, a to i ve světle vrchním soudem deklarované eventuální možnosti změny relevantních závěrů v rámci řízení o podaných odvoláních. Právě dosavadní zjištění orgánů činných v trestním řízení o tom, že zajištěné finanční prostředky byly bezprostředním výnosem trestné činnosti, zatímco dotčené nemovitosti byly záměrně nadhodnoceny za účelem spáchání daného trestného činu a mohly tak sloužit jako nástroj pro jeho spáchání, jež byla učiněna v rámci trestního řízení a podrobně odůvodněna v dosud nepravomocném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 45 T 3/2016, totiž zcela zřejmě vedou k závěru o opodstatněnosti trvání zajištění předmětných věcí s ohledem na důvodné podezření, které nebylo ode dne vydání usnesení o zajištění předmětných věcí nikterak rozptýleno, ale naopak bylo zásadním způsobem posíleno skutkovými zjištěními nalézacího soudu (jež ostatně vedly mimo jiné i k dosud nepravomocnému rozhodnutí o jejich zabrání).
16. Namítají-li pak shora jmenované stěžovatelky nepřiměřenost délky trvání institutu zajištění, je třeba jejich tvrzení posuzovat zejména ve vztahu ke konkrétním okolnostem dané trestní věci. Byť je zajištění majetku zúčastněných osob nepochybně jedním z důvodů pro zvýšené úsilí stran rychlosti řízení, vyplývající již z ustanovení §2 odst. 4 věta druhá za středníkem tr. řádu, není ohled na zájmy osoby, jejíž majetek byl zajištěn, tím jediným kritériem, které by měly orgány činné v trestním řízení brát v úvahu. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, trestní řízení, v němž k předmětnému zajištění došlo, je totiž objektivně komplikováno zejména skutkovou složitostí dané věci, jejím značným rozsahem, včetně přítomnosti mezinárodního prvku, jakož i sofistikovaností dané trestné činnosti, do níž byl zapojen větší počet (fyzických i právnických) osob.
17. Za těchto okolností, stejně jako za situace, kdy se trestní řízení po vynesení nepravomocného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v současné době nachází již ve fázi odvolací, nemůže ani Nejvyšší soud s ohledem na důvodné podezření, jež je založeno na relevantních poznatcích, považovat délku trvání zajištění v rozsahu sedmi až osmi let za a priori nepřiměřenou, neboť ačkoli tato délka nepochybně zvyšuje intenzitu zásahu do práv zúčastněných osob, nejedná se o délku natolik excesivní, že by byla fakticky jakkoli neodůvodnitelná. Právě výše uvedené okolnosti projednávaného případu jsou přitom tím faktorem, které jej odlišují od stěžovatelkami odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07, v němž Ústavní soud shledal nepřiměřenost délky trvání zajištění z toho důvodu, že trestní řízení zůstalo i po šesti letech toliko ve fázi přípravného řízení, přičemž k průtahům v dané věci došlo zčásti i činností veřejné obžaloby a celková doba řízení tak byla v dané době zcela nepředvídatelná. Obdobné závěry o nepřiléhavosti s ohledem na odlišné okolnosti dotčených věcí pak lze učinit taktéž ve vztahu k nálezům Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 818/20, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II ÚS 459/03, jakožto i dalším stěžovatelkami odkazovaným rozhodnutím Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Citovaná rozhodnutí se totiž věnují přípustné délce trvání institutu zajištění věcí vždy v souvilosti se specifickými okolnostmi konkrétního, jimi řešeného případu, pročež jejich závěry nelze generalizovat a pro futuro na jejich základě dovodit obecnou maximální přípustnou délku trvání zajištění s ohledem na požadavek ochrany oprávněných zájmů osob, které jsou tímto zajištěním dotčeny.
18. Ve vztahu k stěžovatelkou – obchodní společností T. G., S. poukazované délce dosavadního řízení vedeného před vrchním soudem (po vydání prvostupňového rozhodnutí ve věcí samé) přitom dle Nejvyššího soudu nemůže zůstat stranou ani objektivní skutečnost, již v dané trestní věci představuje aktuální mimořádná situace týkající se bezprecedentní celosvětové pandemie onemocnění SARS-CoV-2, jež se mimo jiné promítla právě i do délky odvolacího řízení, a to s ohledem na nutnost minimalizovat nebezpečí nekontrolovaného šíření onemocnění SARS-CoV-2, které mohlo vážně ohrozit život a zdraví vysokého množství osob představujících jednotlivé subjekty daného trestního řízení či osoby na tomto řízení zúčastněné. I tato skutečnost, kterážto bezprecedentním způsobem zkomplikovala rozhodovací činnost obecných soudů na celostátní úrovni, se totiž, ve spojení s rozsahem a složitostí daného případu, projevila v případné prodlevě, jež nastala při rozhodování vrchního soudu nejen o žádostech stěžovatelek na zrušení zajištění předmětných nemovitostí a peněžních prostředků, ale zejména o podaných odvoláních. Ačkoli je tak z výše uvedeného zřejmé, že se na délce řízení o návrhu stěžovatelek (stejně jako na délce řízení o odvoláních podaných v dané věci proti rozsudku soudu prvního stupně) podílely především objektivně dané faktory, je třeba upozornit na skutečnost, že navzdory těmto okolnostem trestní řízení v dané věci nestagnuje, nýbrž jsou činěny konkrétní kroky, v jejichž důsledku lze důvodně očekávat brzké rozhodnutí o odvoláních učiněných v této věci mimo jiné jednotlivými stěžovatelkami, jakožto i dalšími účastníky trestního řízení.
19. Vrchní soud tedy dle zjištění Nejvyššího soudu při posuzování přiměřenosti délky trvání předmětného zajištění a proporcionality takovéhoto zásahu do majetkových práv stěžovatelek nepochybil, když vycházel z relevantních okolností, aniž by se dopustil jakéhokoli generalizujícího či neodůvodněného závěru. Pouhá skutečnost, že vrchní soud v bodě 3. odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil svůj závěr o tom, že vyhovění žádostem zúčastněných osob o zrušení zajištění je v okamžiku před rozhodnutím o podaných odvoláních vyloučené (resp. předčasné), je přitom zcela zjevně závěrem vycházejícím z okolností daného případu. Nejedná se tedy o jakousi proklamaci všeobecné nemožnosti zrušení trvajícího zajištění ve fázi odvolacího řízení před rozhodnutím o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí ve věci samé, jež nemá žádnou oporu v příslušných právních předpisech, ani právní teorii či praxi. Absurdnost tohoto výkladu předkládaného stěžovatelkami je zcela zřejmá především s ohledem na skutečnost, že vrchní soud z důvodu zachování respektu k individuálním okolnostem daného případu v odůvodnění svého rozhodnutí naopak výslovně uvedl, v důsledku kterých konkrétních skutečností nemohl momentálně dojít k závěru o opodstatněnosti jimi podaných návrhů na zrušení zajištění věcí.
20. Ačkoli mají stěžovatelky za to, že argumentace předestřená v jejich návrzích nebyla Vrchním soudem v Praze dostatečně a řádným způsobem vypořádána, Nejvyšší soud se ani s tímto názorem neztotožňuje, přičemž tomto směru je namístě poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj. Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu je přitom zřejmé, z jakých důvodů se tento soud s částí argumentace stěžovatelek spočívajících v nepřiměřenosti zajištění věcí neztotožnil, a na základě kterých konkrétních skutečností shledal odůvodněnou potřebu dalšího trvání zajištění předmětných věcí. Mimo to vrchní soud ve svém rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů nemůže být část argumentace stěžovatelek ohledně nemožnosti uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání předmětných věcí, brojící proti správnosti skutkových závěrů, předmětem jeho rozhodování v rámci řešení této procesní otázky (tedy důvodnosti dalšího trvání institutu zajištění věci). Nejvyšší soud se přitom zcela ztotožňuje s názorem vrchního soudu, že nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut žádosti o zrušení zajištění ve smyslu §79f odst. 2 tr. řádu.
21. Napadené rozhodnutí vrchního soudu se výslovně vyjadřuje k tvrzení stěžovatelek, že trvání zajištění nemovitostí a peněžních prostředků nelze požadovat za nepřiměřené a konstatuje, že podezření ohledně charakteru věcí jakožto výnosu z trestné činnosti, či jeho nástroje k jeho spáchání, nejenže na základě dosavadních výsledků trestního řízení rozptýleno nebylo, nýbrž toto podezření bylo naopak v dosavadním průběhu trestního řízení výrazně posíleno, a to v důsledku zjištění učiněných v dosud nepravomocném rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu implicitně vyplývá, že s ohledem na jím zdůrazněná skutková zjištění, jež byla dosud učiněna a podrobně odůvodněna v odsuzujícím rozsudku městského soudu vyhlášeným v dané trestní věci, nemohla být nepřiměřenost dalšího trvání zajištění věcí konstatována ani v důsledku tvrzených změn ve vlastnických strukturách části stěžovatelek a dalších obchodních společností, či tvrzené škody vzniklé v důsledku zásahu do majetkových práv konkrétních obchodních společností a nemožnosti plnění jejich závazků. Pakliže vrchní soud na základě těchto tvrzení neshledal jakýkoli důvod pro zrušení trvajícího zajištění předmětných věcí, učinil závěr, s nímž se lze plně ztotožnit, jelikož stěžovatelkami namítané skutečnosti nebyly podloženy žádnou relevantní a objektivní argumentací, jež by mohla vést k závěru o rozptýlení důvodného podezření ohledně charakteru zajištěných věcí či vyloučení rizika odčerpání části těchto věcí. Tvrzení stěžovatelek stran vzniklé škody přitom zůstala toliko v teoretické rovině, jelikož v současné fázi řízení nelze (a to s ohledem na výrok dosud nepravomocného odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 45 T 3/2016, kterým bylo rozhodnuto o zabrání zajištěných věcí a aktuálně probíhající odvolací řízení) řádně posoudit, zda v daném případě skutečně došlo k eventuálnímu vzniku škody, za kterou by odpovídal stát a která by byla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení. Rovněž existence závazků dotčených obchodních společností a zásah do jejich ekonomické činnosti prostřednictvím trvání institutu zajištění věcí byly stěžovatelkami deklarovány pouze obecně, přičemž na základě jejich argumentace nelze učinit jakýkoli závěr o legitimním původu těchto závazků a případném způsobu, jakým by trvající zajištění mohlo ohrozit soustavnou činnost, kterou dotčené obchodní společnosti provozují za účelem dosažení zisku.
22. Stran zbylých stížnostních námitek stěžovatelek ohledně samotné správnosti skutkových závěrů učiněných v odsuzujícím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 45 T 3/2016, přípustnosti uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání zajištěných nemovitostí a finančních prostředků, jakožto i dalších otázek souvisejících s meritorním rozhodnutím v nyní projednávané trestní věci, platí, že těmito se Nejvyšší soud na podkladě podaných stížností nemohl věcně zabývat. Je tomu tak proto, neboť zcela vybočují z předmětu tohoto stížnostního řízení, přičemž stěžovatelky se jejich prostřednictvím de facto domáhají přehodnocení důkazů provedených v hlavním líčení, jakož i závěrů učiněných v jiném než stížnostmi napadeném rozhodnutí, když však takováto činnost Nejvyššímu soudu v řízení o stížnostech proti usnesení vrchního soudu, jímž bylo (toliko) rozhodnuto o otázce, že s ohledem na dosavadní zjištěné skutečnosti nebyl shledán důvod pro zrušení zajištění věcí podle §79f odst. odst. 1 tr. řádu, nikterak nepřísluší.
23. S ohledem na shora uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než jednotlivé stížnosti zúčastněných osob – obchodních společností C. C. , V., M., M. T., I. I. a T. G., S., podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 6 To 28/2020, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout jako nedůvodné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu