ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1023.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1023/2020-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné HEXA PLUS, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 30, identifikační číslo osoby 45274827, proti povinnému J. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Olgou Preclíkovou, advokátkou se sídlem ve Zvoli, Březovská 498, pro 733 637,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 8486/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019, č. j. 62 Co 108/2019-219, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 9. 2018, č. j. 19 Nc 8486/2003-183, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Vyšel z toho, že exekuce je vedena od roku 2003 (kdy byl podán návrh na nařízení exekuce) podle vykonatelného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 28 C 50/98, za účelem uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 733 637,85 Kč s úroky z prodlení ve výši 17% ročně od 21. 1. 1995 do zaplacení. Dospěl k závěru, že na straně povinného nejsou dány důvody k zastavení exekuce pro nemajetnost ve smyslu §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť za současných podmínek může dojít a dochází k postupnému uspokojování vymáhané pohledávky srážkami z důchodu povinného. Rovněž neshledal důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z jiného důvodu, konkrétně pro změnu poměrů, k níž povinný nic konkrétního neuvedl. Skutečnost, že jsou v současné době vymáhány pouze úroky, neboť jistina již byla vymožena, je pak zcela irelevantní, neboť stále se jedná o součást pohledávky oprávněné vyplývající z exekučního titulu.
2/ K odvolání povinného Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 62 Co 108/2019-219, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z tvrzení povinného, že povinný splácí dluh srážkami z důchodu a částečně i ze mzdy ve výši 2 508 Kč měsíčně, což představuje částku ve výši 30 096 Kč ročně. I kdyby se již dluh nenavyšoval o případné úroky z prodlení, splatí jej za 84 let. Vzhledem k věku a ke zdravotnímu stavu (trpí bipolární afektivní poruchou) proto není schopen za svého života dluh umořit, a to ani do výše nákladů exekuce. Vedením exekuce pověřená soudní exekutorka Mgr. Zuzana Bartošová, Exekutorský úřad Praha 1 (dále „soudní exekutorka“), na pohledávku oprávněné vymohla v roce 2007 částku 1 138 600 Kč, přičemž povinný již o rok dříve žádal, aby jím uhrazené platby byly započítány nejprve na příslušenství pohledávky, což se nestalo; příslušenství pohledávky tak ročně neúměrně narůstá spolu s náklady exekuce (podle povinného o cca 100 000 Kč ročně). Během doposud vedené exekuce došlo k realizaci veškerého majetku povinného, který je nyní nemajetný, pobírá starobní důchod ve výši 12 419 Kč měsíčně a přivydělává si jako recepční za mzdu ve výši 6 000 Kč měsíčně.
3/ Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že v této exekuční fázi je předčasné činit závěry o stavu majetku povinného a nalézt zákonné předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Má-li povinný za to, že soudní exekutorka provádí neoprávněně exekuci i poté, co mělo být „plnění z exekučního titulu“ vymoženo započítáním nejprve na jistinu, má povinný „možnost podat návrh na zastavení exekučního řízení“ (nikoliv exekuce), s dodatkem, že „o takovém návrhu je povinen rozhodnout soudní exekutor“. Není tak dán žádný z důvodů pro zastavení exekuce.
3/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil nejprve citací §237 o. s. ř. ve vazbě na tvrzení, že napadeným usnesením odvolací soud porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, čímž se odchýlil „od ustálené rozhodovací praxe“ (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019), a dále že „dosud nebyla řešena otázka právní ochrany podnikajících fyzických osob v souvislosti s přiměřeností výše úroků z prodlení stanovené již zrušeným právním předpisem“, jakož i otázka přiměřenosti doby trvání exekuce , konkrétně „jak dlouho je smysluplné provádět výkon exekuce s ohledem na zachování spravedlivé rovnováhy při ochraně majetkové sféry dlužníka “, resp. „jaká výše majetku dlužníka odpovídá závěru, že jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce je nepostačující“.
4/ V podrobnostech dovolatel uvedl, že se návrhem domáhal zastavení exekuce z více důvodů, přičemž odvolací soud se všemi těmito důvody nezabýval (v rozporu s dovolatelem ohlášenou rozhodovací praxí dovolacího soudu). Ohledně tvrzené nemajetnosti povinného si odvolací soud nevyžádal aktuální zprávu soudní exekutorky o majetku povinného a vycházel ze zprávy podané exekutorkou v srpnu 2018. Nepřihlédl dále k námitce, že povinný dal již v roce 2006 „pokyn“ soudní exekutorce ke způsobu započítání vymoženého plnění ve smyslu §330 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. K dalšímu důvodu pro zastavení exekuce dovolatel upřesnil, že nepřípustnost exekuce vychází z vedení exekuce „v rozporu s dobrými mravy a jde o zneužití výkonu práva“. Vymáhána je nepřiměřená výše úroků z prodlení (17% ročně), neodpovídající současným poměrům a právním předpisům. Zneužití výkonu práva spatřuje dovolatel v řadě průtahů při provádění exekuce. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu „zrušil“.
5/ Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
7/ K důvodu zastavení exekuce tzv. pro nemajetnost povinného (§268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi vysvětlil, že uvedený důvod zastavení exekuce se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí, případně podniku, z čehož plyne, že v exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu použití ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zásadně není opodstatněné, protože srážky ze mzdy či jiného příjmu se opakují tak dlouho (§284 odst. 1, §299 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady výkonu, zaplacena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2242/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4832/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1711/2010). Ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019).
8/ Jestliže v posuzované věci exekuce nadále kontinuálně probíhá (je vedena) srážkami z příjmů povinného (což dovolatel nepopírá), nikoli však prodejem movitých či nemovitých věcí, k nimž by se důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. z povahy takového způsobu exekuce mohl zvažovat, není dán důvod k zastavení exekuce podle uvedeného ustanovení. Dílčí námitky dovolatele ohledně délky trvání exekuce, způsobu předchozího započítávaní vymožené částky ve vztahu k jistině a příslušenství a době vyhotovení zprávy soudní exekutorky o průběhu exekučního řízení jsou předchozím závěrem konzumovány, neboť exekuce je a může být nehledě na předchozí délku řízení nadále prováděna srážkami z nerozporovaných příjmů povinného, zpráva soudní exekutorky v tomto směru obsahuje aktuální údaj a doposud vymožené plnění zcela vylučuje úvahy o nemožnosti pokrýt z výtěžku alespoň náklady exekuce. Odvolací soud se tak v dané otázce od shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího neodchýlil, v důsledku čehož dovolatel přípustnost dovolání řádně nevymezil (jím oznámená rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z jiného skutkového základu).
9/ Otázka přiměřenosti úroků z prodlení, stanovených exekučním titulem, není v posuzovaném případě rozhodná, připouští-li sám dovolatel, že sazba úroků z prodlení v době vydání exekučního titulu korespondovala právnímu předpisu. Jestliže počátek prodlení povinného byl exekučním titulem určen k datu 21. 1. 1995, výši úroků v té době upravovalo nařízení vlády č. 142/1994 Sb., provádějící ustanovení §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., a ustanovení §369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. a zákona č. 179/2013 Sb. Podle uvedeného nařízení vlády odpovídala s účinností od 15. 7. 1994 výše úroků ročně dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Protože v době od 24. 10. 1994 do 25. 6. 1995 činila diskontní sazba 8,50%, její dvojnásobek je totožný s rozporovaným úrokem z prodlení z exekučního titulu, takže nemůže jít o úrok nepřiměřený (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 2834/20). Nezávisí-li ve smyslu §237 o. s. ř. napadené usnesení na řešení otázky, zda je spravedlivé (z hlediska vnímání principů právního státu) vymáhání tzv. zákonného úroku z prodlení či nikoli, dovolatel ani v tomto případě požadavku přípustnosti dovolání nevyhověl.
10/ Nejvyšší soud s odkazem na shora uvedené závěry dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11/ O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu