ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1099.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1099/2021-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému P. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 114 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 14 EXE 292/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2020, č. j. 24 Co 1152/2020-239, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2020, č. j. 24 Co 1152/2020-239, se mění tak, že exekuce vedená JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Klatovy, pod sp. zn. 120 EX 10094/11 na základě pověření Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 3. 2011, č. j. 14 EXE 292/2011-27, se zastavuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně 27 719,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinného.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11623 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinného.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, na náhradě nákladů exekuce 6 655 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 4. 8. 2020, č. j. 14 EXE 292/2011-90, zamítl návrh povinného ze dne 17. 4. 2020 na zastavení exekuce, vedené u JUDr. Dalimila Miky, soudního exekutora Exekutorského úřadu Klatovy, podle rozhodčího nálezu Mgr. Marka Landsmanna ze dne 24. 9. 2010, č. j. La 8693/09-12.
2. Okresní soud uzavřel, že rozhodčí doložka nebyla povinnému skryta, jelikož byla uvedena na zadní straně smlouvy o revolvingovém úvěru. Pokud se povinný o své vůli s celým obsahem listiny neseznámil, nemůže nyní namítat zatajení skutečností v ní uvedených (závěry nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 se týkají odlišné situace, kdy smluvní podmínky s rozhodčí doložkou nebyly ke smlouvě připojeny). Povinný ohledně jmen rozhodců při sjednávání smlouvy ani v rozhodčím řízení nic nenamítal. Podle okresního soudu opakované projednávání rozhodčích sporů týmž rozhodcem nemůže být důvodem pro jeho vyloučení a žádné skutečnosti svědčící o podjatosti rozhodce nevyšly v řízení najevo. Soud neshledal ani žádné odchýlení se od zásad obezřetného poskytování úvěrů, opomenutí úvěrujícího při zkoumání bonity a důvěryhodnosti dlužníka a možností a schopností budoucí dluh splácet. Oprávněná se nespolehla pouze na tvrzení klienta, ale prověřila je a vyhodnotila.
3. Soud prvního stupně neshledal, že by rozhodčí nález přisuzoval plnění, které by bylo zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1857/2019 (dle nějž se příčí dobrým mravům s následkem zastavení exekuce úrok ve výši 150,87 %, resp. RPSN 134,53 % dále s přihlédnutím k tomu, se současně byla sjednána smluvní pokuta 0,15 % denně z nové jistiny a jednorázová smluvní pokuta ve výši 25 % z nové jistiny). Vystavení vlastní blankosměnky nepovažoval za srovnatelné se zajišťovacími instituty, protože v projednávané věci pouze zjednodušilo uplatnění práva a výši dluhu zásadně neovlivnilo (neprovedení protestace směnky má význam jen pro nepřímé směnečné dlužníky - viz čl. I. §§43 a 44 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ZSŠ“, nikoli pro výstavce vlastní směnky a avalisty). Dle okresního soudu rozhodce rozhodl na základě předložené vlastní směnky vyplněné v souladu se směnečným vyplňovacím prohlášením a oprávněné přiznal směnečný peníz zahrnující nesplacené splátky úvěru a smluvní pokutu 50 % z celkové výše úvěru. Kromě toho v souladu s čl. I §48 ZSŠ přiznal 6% úrok ročně ze směnečného peníze, což je nižší sazba, než činí úroky z prodlení v zákonné výši (v dané věci 9,5 %), a nejde tedy ani o enormní nárůst, jako by byl při úročení sazbou 0,15 %, denně, tj. 54,75 % ročně. Podle okresního soudu RPSN 71,92 % nedosahuje nepřiměřené výše a ani s přihlédnutím ke sjednané smluvní pokutě za prodlení se zaplacením dvou splátek či za prodlení delší 30 dnů ve výši 50 % z výše úvěru a k zajištění pohledávky blankosměnkou není dán důvod pro zastavení exekuce. Soud závěrem uvedl, že z povahy solidárního závazku vyplývá, že věřitel může požadovat celé plnění po kterémkoliv z dlužníků, přičemž nic nebrání, aby vůči každému vedl exekuci pro celý dluh. Námitku povinného ohledně splnění dluhu po zahájení exekuce neshledal důvodnou.
4. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 8. 2020, č. j. 14 EXE 292/2011-90. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že jmenovaný rozhodce mohl jako advokát za odměnu vykonávat i jiné činnosti. Pokud jeho příjmy z rozhodčí činnosti dosáhly v určitém období dle tvrzení povinného výše přesahující příjmy z advokacie, neznamená to, že bez nich by nebyl schopen se v advokacii živit. Zjištění konkrétní výše příjmů z rozhodčího řízení, případně jejich porovnání s příjmy z advokacie odvolací soud nepovažoval za relevantní. Nelze dovodit, že bez činnosti rozhodce pro oprávněnou by byl rozhodce ekonomicky ohrožen, a tedy závislý na příjmech od oprávněné tak, že by nemohl rozhodovat nestranně. Četnost věcí rozhodovaných tímto rozhodcem v řízeních, v nichž vystupuje oprávněná nebo s ní provázané společnosti, nebyla rozporována. Odvolací soud proto pro nadbytečnost zamítl důkazní návrhy povinného. Jejich provedením pak ani nebylo možno zjistit tvrzený stav ekonomické závislosti, vylučující nestrannost rozhodování. Dle obsahu spisu vztah oprávněné a Mgr. Landsmanna lze charakterizovat právě jen jako vztah rozhodce a žalobce, nejde o vztah pracovněprávní, obchodní nebo jiný (příjem rozhodce odpovídající množství rozhodovaných sporů je legitimní a žádný další ekonomický vztah povinný netvrdil).
5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že odvolací soud se při řešení níže specifikovaných otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Otázky se týkají následujících úvah:
6. Pod otázkou A dovolatel prosazuje neplatnost rozhodčí doložky z důvodu jejího skrytí ve všeobecných obchodních podmínkách připojených z druhé strany spotřebitelské smlouvy o revolvingovém úvěru, psaných menším písmem a obsáhlejších než vlastní smlouva. Poukazuje přitom na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2021/2019, 32 Cdo 5785/2017. Vytýká soudu, že tuto námitku neřešil, čímž považuje jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
7. Pod otázkami B a C dovolatel prosazuje neplatnost rozhodčí doložky z důvodu její nedělitelnosti, neboť umožňuje výběr rozhodce z jasně daného okruhu osob nebo ze skupiny blíže neurčených osob, přičemž volba je ponechána na straně, která ji provádí. Poukázal pouze na text v bodě 29 rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 17 Co 255/2020-289, vydaného k totožné doložce v jiné věci, se kterým se odvolací soud nijak nevypořádal.
8. Pod otázkami D a E dovolatel prosazuje důvod k zastavení exekuce pro neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele při sjednání smlouvy a zejména při navýšení úvěru po dvou letech v důsledku revolvingu. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a vytýká odvolacímu soudu, že se s námitkou nevypořádal.
9. Pod otázkami F a G dovolatel prosazuje neplatnost rozhodčí doložky pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroků, ujednaných sankcí a zajišťovacích institutů. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 a rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se s námitkou nevypořádal.
10. Pod otázkami H, I, J, K a L dovolatel dále brojí proti zjištění soudu, že rozhodce nebyl ekonomicky závislý na rozhodčím řízení (ač má i jiné povolání, ze kterého je příjem podstatně převýšen příjmem z rozhodčí činnosti), uvažuje, jaký poměr příjmů v případě výkonu více povolání by znamenal ekonomickou závislost, zda je takové zjištění pro posouzení třeba, je přesvědčen, že rozhodce, který vykonává rozhodčí řízení jen pro jeden subjekt, je na takovém řízení ekonomicky závislý. Dovolatel odmítá úvahu, že závislost je vyloučena možností vykonávat i jiné povolání, přičemž podstatné podle něj je, na kolik si rozhodce přišel na poplatcích v rozhodčím řízení od jednoho subjektu a kolik to je v porovnání s jinými příjmy. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Oprávněná uvedla, že považuje napadené usnesení odvolacího soudu za věcně správné. Povinným nastolené otázky jsou dle jejího přesvědčení již vyřešeny judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. K neplatnosti rozhodčí doložky poukázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/18 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3534/2019, podle nichž je při posuzování platnosti rozhodčí doložky třeba dbát na prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost ujednání jako celku (týká-li se důvod neplatnosti pouze části rozhodčí doložky oddělitelné od zbytku doložky), a tak upřednostnit výklad šetrnější z hlediska zachování vůle smluvních stran. Spor v nyní projednávané věci skutečně rozhodoval rozhodce, který byl z pohledu nároků na transparentnost rozhodčích doložek určen tou z alternativ, která kritéria splnila. Podle oprávněné databáze ARAD neuvádí obvyklou úrokovou míru, protože vyjadřuje nižší sazbu spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných bankami, než jsou skutečně uplatňovány. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1017/2015 a 33 Cdo 689/2008 nepovažuje výši smluvní pokuty za rozpornou s dobrými mravy. Následně oprávněná popsala, jak a na základě čeho zkoumala dostatek disponibilních finančních prostředků pro řádné splácení úvěru povinného a jeho manželky (solidárně zavázané z dluhu). Trvá na tom, že postupovala s maximální péčí. Jestliže povinný vědomě zatajil nebo zkreslil své výdaje, dovolává se nyní vlastní nepoctivosti a takové jednání nepožívá ochrany (§6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“). Úvěrující není vždy objektivně schopen nepoctivost spotřebitele odhalit, navíc dlužník obvykle žádá o úvěr právě proto, že potřebuje řešit nedostatek prostředků. K námitce ekonomické závislosti rozhodce (§12 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 5. 2006, tj. účinném ke dni uzavření rozhodčí doložky, dále též jen „ZRŘ“), oprávněná poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, 20 Cdo 1641/2018, 20 Cdo 1449/2018, 20 Cdo 2260/2018, případně 25 Cdo 48/2002, a připomněla, že povinný námitku v rozhodčím řízení neuplatnil, a že námitku podjatosti nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Rozhodování většího množství sporů téže oprávněné nedokládá ani osobní vztah rozhodce k dané věci, účastníkům či jejich zástupcům, ani vztah ekonomické závislosti, odůvodňující vyloučení rozhodce z projednání věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
12. Povinný následně reagoval ještě podáním ze dne 14. 6. 2021 s tvrzením, že nemohl ekonomickou závislost rozhodce namítat dříve, protože o ní nemohl mít povědomí. Je přesvědčen, že rozhodce byl nejpozději v roce 2007 ekonomicky závislým na obchodní skupině oprávněné a jeho závislost se v čase prohlubovala.
13. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. Odvolací soud v projednávané věci nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru, uzavřené se spotřebitelem a obsahující ujednání rozporná s dobrými mravy, je zcela zjevně nepřiměřené (přiznaná plnění jsou v konkrétním případě ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy), že by takový výkon rozhodnutí byl v rozporu se základními zásadami demokratického právního státu, na nichž je nutné trvat (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).
15. Nejvyšší soud předně nesouhlasí s námitkou uvedenou pod písm. A dovolání, jíž povinný prosazuje neplatnost rozhodčí doložky s tím, že byla skryta ve všeobecných obchodních podmínkách z druhé strany smlouvy. Výtka povinného, že se soud námitkou nezabýval, je lichá, neboť odvolací soud v tomto směru odkázal na závěry soudu prvního stupně vyjádřené v bodu 16 usnesení, kde tento soud srozumitelně vysvětlil, proč námitka není důvodná. Rozhodnutí, jimiž dovolatel opakovaně argumentoval, se týkají odlišné situace. Byť je text obsažený na rubu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 6. 12. 2005 pro svou velikost na hranici čitelnosti, nelze jej však považovat za neplatný, stvrdil-li současně povinný svým podpisem výslovně i to, že se s tímto textem seznámil.
16. Pod otázkami označenými písm. B a C dovolatel prosazuje neplatnost rozhodčí doložky jako celku z důvodu její nedělitelnosti s tím, že rozhodčí doložka umožňuje netransparentní výběr rozhodce, umožňuje-li bez dalšího výběr mezi určitou osobou rozhodce ad hoc a skupinou blíže neurčených osob. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se s touto argumentací nevypořádal. Nutno připomenout, že povinný nemůže být ani s touto námitkou úspěšný, neboť judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v tom, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 Cdo 3534/2019, uveřejněný pod číslem 63/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, uzavírá, že týká-li se důvod neplatnosti toliko části rozhodčí doložky, již lze oddělit od zbytku rozhodčí doložky, je neplatná pouze důvodem neplatnosti dotčená část (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18).
17. Pod otázkami označenými písm. D a E dovolatel prosazuje neplatnost smlouvy o revolvingovém úvěru s tím, že věřitel neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele při sjednání smlouvy a vůbec ji neposuzoval po dvou letech, kdy poskytl v důsledku revolvingu další finanční částku. Povinný opět vytýká, že se odvolací soud s touto námitkou nedostatečně vypořádal.
18. Dovolací soud však názor povinného nesdílí. V projednávané věci byla smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100024127 uzavřena dne 27. 11. 2005, tj. za účinnosti zákona č. 321/2001, o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. I za účinnosti tohoto zákona platila zásada obezřetnosti při uzavírání smlouvy o úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). V nyní projednávané věci odvolací soud odkázal na závěr soudu prvního stupně, že oprávněná před poskytnutím úvěru prověřila bonitu, platební morálku a důvěryhodnost povinného a jeho manželky. Soudy neshledaly žádné odchýlení se od zásad obezřetného poskytování úvěrů, neboť oprávněná se nespolehla pouze na tvrzení klienta, ale prověřila je a vyhodnotila. Uvedený závěr se tudíž od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil.
19. Pod otázkami označenými písm. H, I, J, K a L dovolatel brojí proti závěru soudu, že rozhodce nebyl ekonomicky závislý na rozhodčím řízení. Podle dovolatele je podstatné, na kolik si rozhodce přišel na poplatcích v rozhodčím řízení a kolik to je v porovnání s příjmy z jiné činnosti.
20. V souvislosti s principem nezávislého a nestranného rozhodování rozhodců Nejvyšší soud již judikoval, že k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Může se jednat například o situaci, kdy rozhodce má k účastníkům řízení vztah ekonomické závislosti. Takový vztah však nutno ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, např. působí-li rozhodce současně jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně mohou strany sporu taktéž do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně. Jistou „opakovanost“ rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá; proto k určení neplatnosti rozhodčí smlouvy nemůže postačit jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě navrhován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2130/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 482/2019 aj.). Závěr, že v projednávané věci nebyl zjištěn tvrzený stav ekonomické závislosti rozhodce vylučující nestrannost rozhodování, tedy vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.
21. Pod otázkami označenými písm. F a G dovolatel prosazuje neplatnost rozhodčí doložky pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroků, ujednaných sankcí a zajišťovacích institutů. Namítá, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dovolací soud shledal, že výše plnění přisouzeného exekučním titulem skutečně koliduje se základními principy právního státu resp. s dobrými mravy, jak rozvedeno níže.
22. Ze soudního spisu a z vyžádaného rozhodčího spisu se podává, že povinnému a jeho manželce byl na základě smlouvy ze dne 6. 12. 2005 poskytnut úvěr, který měl být splacen ve 36 měsíčních splátkách po 3112 Kč, schválená (nominální) výše úvěru činila 112 032 Kč, současně byla ujednána odměna za poskytnutí úvěru 56 016 Kč a poplatek za uzavření smlouvy 1900 Kč, splatné ke dni poskytnutí úvěru a započtené proti nároku na vyplacení úvěru, tudíž povinnému bylo reálně vyplaceno 54 116 Kč. Smlouva byla uzavřena „na dobu poskytnutí úvěru a následného poskytování revolvingů, až do úplného splacení všech závazků dlužníka“ s možností výpovědi. Úvěr měl být automaticky navyšován, jakmile dlužník řádně splatí 24 splátek, resp. po revolvingu již vždy jen každých 12 splátek, a to tak, že schválená (nominální) výše bude 74 688 Kč a z ní se vždy srazí smluvní odměna 35 103 Kč. Reálně byla povinnému v rámci revolvingu vyplacena 1x částka 39 585 Kč (v květnu 2007). Výše měsíční splátky po vyplacení revolvingu zůstávala nezměněna, pouze vzrostl počet měsíčních splátek o 24. Smluvní úrok z úvěru nebyl sjednán. K zajištění byla vystavena vlastní blankosměnka pro případ prodlení s placením jakéhokoli závazku dlužníka z úvěrové smlouvy a ujednány smluvní pokuty. Podle čl. 13.1. smluvních ujednání platí, že v případě prodlení s úhradou splátky úvěru o více jak: a) 15 dní po termínu splatnosti je věřitel oprávněn požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 8 % z výše splátky, a dále b) 30 dní po termínu splatnosti je věřitel oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 13, odst. 13. 1, bod (a) úhradu smluvní pokuty ve výši 13 % z výše splátky. Podle čl. 13.4. smluvních ujednání platí, že neuhradí-li dlužník 2 splátky řádně a včas nebo je-li v prodlení s úhradou měsíční splátky déle než 30 dnů nebo je-li v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku dle smlouvy nebo poruší-li některé ustanovení smlouvy nebo je-li nebo stane-li se kterékoliv prohlášení dlužníka uvedené ve smlouvě nepravdivé, je věřitel oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty v čl. 13.1. uhrazení smluvní pokuty ve výši 50 % ze schválené výše úvěru.
23. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, uvedl, že při posuzování konkrétního úvěrového vztahu musí obecné soudy vážit mezi přílišným paternalistickým (ochranářským) přístupem ke slabší smluvní straně a přeceňováním autonomie vůle. Při hledání pomyslného těžiště mezi oběma přístupy musí posuzovat úvěrovou smlouvu jako celek, nikoliv jen její jednotlivé - byť třebas i podstatné - parametry. Opačný přístup by totiž mohl vést k nežádoucímu efektu, že úvěrující by striktně dodržoval meze dané mu judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pro jednotlivé instrumenty smlouvy (smluvní úrok, smluvní pokutu atp.), ač smlouva jako celek by byla nepřiměřená (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21).
24. Nejvyšší soud je přesvědčen, že taková situace nastala v nyní projednávané věci, kdy soudy podrobně hodnotily přiměřenost jednotlivých parametrů úvěrové smlouvy, ale nedostatečně zvážily poměr vzájemných plnění vyvolaných úvěrovou smlouvu a celkovou zátěž povinného.
25. Samotná míra RPSN v této věci (71,92 %) nedosahuje výše, jež by byla dosavadní judikaturou explicitně označena za nepřijatelnou. Nelze však přehlédnout, že souhrnně je úvěrová smlouva koncipována na hrubém nepoměru vzájemných plnění v neprospěch spotřebitele a výše plnění přisouzeného exekučním titulem skutečně koliduje s dobrými mravy, resp. se základními principy právního státu. Ačkoli žádný úrok z úvěru nebyl účastníky v této věci sjednán (výše úrokové sazby tak nemohla být podrobena srovnání s dnes již nesčetnou judikaturou hodnotící soulad úrokové sazby s dobrými mravy), zisk byl ve skutečnosti skryt v nezanedbatelné odměně za poskytnutí úvěru, jež činila 50 % (u revolvingu 46,9 %) ze schválené výše úvěru (tzn. z jistiny včetně smluvní odměny). Rozhodčí nález pak oprávněné přiznal kromě nesplacených splátek schválené výše úvěru dále smluvní pokutu 50 % z celkové výše úvěru a 6% úrok p.a. ze směnečného peníze dle §48 odst. 1 ZSŠ.
26. Protože soudy rozhodly o návrhu povinného na zastavení exekuce nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že exekuci vedenou JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Klatovy, pod sp. zn. 120 EX 10094/11 na základě pověření Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 3. 2011, č. j. 14 EXE 292/2011-27, zastavil.
27. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního a druhého stupně je odůvodněn §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému povinnému podle obsahu spisu vznikly náklady sestávající z odměny advokáta za 6 úkonů právní služby (první porada s klientem včetně převzetí věci, nahlížení do spisu, sepis návrhu na zastavení exekuce, sepis odvolání, účast na soudním jednání okresního soudu a krajského soudu) ve výši 17100 Kč [§7 bod 5, §11 odst. 2 písm. e/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1800 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), z cestovních výdajů za cestu Praha – Český Krumlov – Praha k jednání soudu (náhrada za promeškaný čas 1200 Kč dle §14 odst. 3 advokátního tarifu, jízdné dle jízdních dokladů na čl. 129 a 130 ve výši 368 Kč) a za cestu Praha - České Budějovice - Praha k jednání soudu (náhrada za promeškaný čas 800 Kč, náhrada pohonných hmot dle doloženého technického průkazu vozidla RZ: 7AN6534 a vyhlášky č. 358/2019 Sb. ve výši 461,20 Kč a základní náhrada za používání vozidla ve výši 1243,20 Kč) a 21% DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 4746,90 Kč, tedy celkem 27 719,30 Kč.
28. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému povinnému v této fázi řízení podle obsahu spisu vznikly náklady sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč, z odměny advokáta ve výši 5 700 Kč za sepis dovolání a za vyjádření k replice (§7 bod 5, §11 odst. 2 písm. e/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1 323 Kč, tedy celkem 11 623 Kč.
29. Protože oprávněná podala návrh na nařízení exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu, uložil jí soud k úhradě rovněž náklady exekuce [§89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Náklady soudního exekutora se skládají z odměny ve výši 2 000 Kč, paušální náhrady hotových výdajů 3 500 Kč (§11 odst. 2, §13 odst. 1 vyhlášky 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů) a 21% DPH z těchto částek 1 155 Kč. Náklady exekuce tedy celkem činí 6 655 Kč. Soud nepřiznal soudnímu exekutorovi odměnu podle §11 odst. 3, §6 vyhlášky z výše vymožené části pohledávky, neboť tuto soudní exekutor přes opakovanou výzvu soudu nesdělil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu