ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1249.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1249/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné J. V. , narozené dne XY, bytem v XY, adresa pro doručování XY, proti povinnému Š. H. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek č. 4762/25, pro 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 16 Nc 5703/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2020, č. j. 26 Co 406/2019-409, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2020, č. j. 26 Co 406/2019-409, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným a dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. října 2019, č. j. 16 Nc 5703/2009-362, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že samotná okolnost, že oprávněná v exekuci vymáhanou pohledávku nezmínila (ať už nedopatřením nebo úmyslně) v jí podaném návrhu na povolení oddlužení ze dne 3. 12. 2015, nepostačuje k závěru, že existence této pohledávky již dána není a je tedy dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. V dané věci pak nelze ani dovodit, že by na základě této skutečnosti bylo vedení exekuce ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v rozporu s dobrými mravy či principy právního státu. Pokud jde o část odvolání povinného pod body 1. – 5., je v této části nutné jeho podání považovat za „nový“ návrh na zastavení exekuce, o němž nepřísluší rozhodovat odvolacímu soudu. Ten proto posuzoval toliko správnost závěrů exekučního soudu k námitkám povinného uvedeným v jím dříve podaném návrhu na zastavení exekuce (že exekuci je zapotřebí zastavit z důvodu, že oprávněná v návrhu na oddlužení „zatajila“ v exekuci vymáhanou pohledávku).
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že exekuce má být zastavena podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. neboť je vedena v rozporu s dobrými mravy, poctivostí a je zneužitím práva následkem souhrnu specifických okolností případu. Oprávněná se v předmětné exekuci domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, kterou jí povinný měl poskytnout jako úplatu za postoupení pohledávky ve výši 280 000 Kč. Povinný však namítá, že po postoupení pohledávky na povinného oprávněná přijala úhradu celé předmětné pohledávky od původního dlužníka. Toto plnění pak původnímu dlužníku nevrátila a ani jej nepředala povinnému. Povinný přitom provedl „zápočet“ úplaty proti exekučně vymáhanému plnění, takže došlo k zániku exekuované pohledávky oprávněné. Exekuovanou pohledávku oprávněná svévolně zatajila, když ji neuvedla v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči oprávněné, v němž sama oprávněná podala návrh na oddlužení. Povinný je přesvědčen, že oprávněná tak učinila proto, aby posléze využila dobrodiní oddlužení, ovšem při zatajení předmětné pohledávky jako majetkové hodnoty ve svůj prospěch. Povinný také zpochybňuje doručení exekučního titulu. K tomu uvádí, že sice proběhlo rozsáhlé dokazování, jež vedlo odvolací soud k závěru, že exekuční titul ve formě elektronického platebního rozkazu byl doručen „fikcí“, ale „jediný, kdo ví, jak to bylo, je samotný povinný a ten tedy ví, že platební rozkaz neobdržel“. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se předmětná exekuce zastavuje nebo, aby usnesení odvolacího soudu (případně i soudu I. stupně) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž jestliže povinný vznese nové argumenty, pro které by mělo být vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce, do doby rozhodnutí o odvolání, odvolací soud se jimi musí věcně zabývat a nemůže konstatovat, že se s nimi má soud prvního stupně vyrovnat až v dalším rozhodnutí o zastavení exekuce.
4. K námitce povinného, že exekuce je vedena v rozporu s dobrými mravy, poctivostí a ze strany oprávněné představuje zneužití práva, dovolací soud uvádí, že nespravedlnost při vedení exekuce v tomto smyslu je přitom třeba hledat právě ve skutečnostech existujících mezi oprávněným a povinným, nikoliv v tom kontextu, že by se oprávněný měl dopouštět protiprávního jednání ve vztahu k jiným osobám nebo v jiných řízeních, jež je potenciálně způsobilé poškodit nebo ohrozit zájmy třetích osob bez vztahu k povinnému (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, a ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020). Dovolací soud se přitom ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož případné neuvedení majetku ze strany dlužníka v insolvenčním řízení [tedy porušení ustanovení §392 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení – dále jen „InsZ“] nemá podle zákona za následek její zánik, ale případné zamítnutí návrhu na povolení oddlužení [§395 odst. 1 písm. a), odst. 2 InsZ], případně neschválením oddlužení (§404, §405 odst. 1 InsZ) nebo zrušením již schváleného oddlužení (§418 odst. 3 InsZ) či dokonce odnětím osvobození od placení pohledávek podle §417 odst. 1 InsZ (srov. i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 NSCR 88/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2014, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 NSCR 71/2013, a zejména ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSCR 86/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 619/14). Exekuovaná pohledávka tedy nemohla zaniknout jen proto, že oprávněná její existenci neuvedla v rámci insolvenčního řízení. Výtka povinného postavená na tom, že oprávněná pohledávku zatajila v rámci insolvenčního řízení, tak jak byla v dovolání popsána, proto nemůže být důvodem zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to ani v kontextu s dalšími dovolatelem uváděnými okolnostmi případu.
5. Povinný ve svém podání dále zpochybňuje doručení exekučního titulu. V této souvislosti však neuvádí, zda vůbec a případně jakého konkrétního pochybení se soud prvního stupně a odvolací soud (rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně tvoří jednotu) měly při vyřešení této právní otázky dopustit. Za takových okolností nelze mít za to, že ve vztahu k této námitce povinný uplatňuje konkrétní dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., a proto se dovolací soud nemůže tímto nekonkrétním argumentem zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 2352/2019, ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 531/2020, či ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 1705/2020).
6. Povinný dále namítá, že je přesvědčen, že oprávněná zatajila předmětnou pohledávku v rámci insolvenčního řízení, proto, aby posléze využila dobrodiní oddlužení, ovšem při zatajení předmětné pohledávky jako majetkové hodnoty ve svůj prospěch. Povinný však ani k tomuto argumentu v dovolání nedodává, jak by takové údajné jednání oprávněné mělo nastolit nerovnováhu ve vztazích mezi ním a oprávněnou, která by mohla vést k závěru, že exekuce je ze strany oprávněné vůči povinnému vedena v rozporu se zásadami demokratického právního státu.
7. Jde-li pak o námitku povinného, že oprávněná přijala úhradu celé předmětné pohledávky od původního dlužníka, její podstatou je námitka započtení. Povinný k tomu uvádí, že oprávněné skutečně dlužil exekuovanou částku ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, a to jako úplatu za postoupení pohledávky ve výši 280 000 Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Nicméně oprávněná po postoupení pohledávky od původního dlužníka přijala platbu celého dluhu, aniž by takto získané plnění převedla ve prospěch povinného jako nového věřitele. Povinný přitom tento argument uplatnil již v původním návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 2. 2018, doplněným podáním ze dne 2. 4. 2018, ale vznesl jej nejpozději při jednání před soudem I. stupně dne 1. 10. 2019, který rozhodoval po původním zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Přesto se odvolací soud touto námitkou nezabýval s odůvodněním, že se jedná o další návrh na zastavení exekuce, a že k nové argumentaci v něm vznesené odvolací soud nemůže přihlédnout. Tento právní závěr odvolacího soudu však nelze pokládat za správný. Dovolací soud totiž již dříve dovodil, že povinný může i poté, co podal návrh na zastavení exekuce odůvodněný určitými okolnostmi, dodatečně doplnit tyto okolnosti o další skutečnosti a argumenty, a to až do doby, než odvolací soud rozhodne o případném odvolání do usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud je přitom limitován pouze tím, že sám od sebe (srov. s ustanovením §212a odst. 3 o. s. ř.) nevyhledává další případné důvody pro zastavení exekuce, jimiž se soud prvního stupně nezabýval a účastníci je ani v průběhu odvolacího řízení nevnesli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 274/2015, ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1102/2007, ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3416/2009, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3063/2017). Jestliže však povinný nové argumenty, pro které by mělo být vyhověno návrhu na zastavení exekuce, výslovně vnesl v rámci odvolání, odvolací soud se jimi musí věcně zabývat a nemůže konstatovat, že se s nimi má soud prvního stupně vyrovnat až v dalším rozhodnutí o zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2117/2020, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 581/2021).
8. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu (Krajskému soudu v Brně) vrátil k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
9. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu