ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1290.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1290/2021-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D.,
a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně Red Flame s. r. o. se sídlem v Praze 2, Římská č. 1276/36, identifikační číslo osoby 27623491, zastoupené Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní č. 616/4, proti žalovanému WGK Dresdner Finanzgruppe LLC se sídlem 8 Copthall, 00152 Roseau Valley, Dominické společenství, zastoupenému opatrovníkem Mgr. Robertem Scigielem, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského č. 311/8, o popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 43/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2020, č. j. 11 Co 337/2019-383, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 11 Co 337/2019-383, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 2. 2019, č. j. 16 C 43/2015-306, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 7. 2019, č. j. 16 C 43/2015-330, kterým soud prvního stupně určil, že pohledávka žalovaného ve výši 20 558 539 Kč z titulu smlouvy o půjčce č. 509 ze dne 16. 9. 2009, přihlášená k provedení rozvrhu výtěžku v exekuci vedené soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 137 EX 20265/11 proti povinnému J. D. V., narozenému dne XY, bytem XY, není po právu co do pravosti, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že podle písemné smlouvy o půjčce č. 509 ze dne 16. 9. 2009 se žalovaný jako věřitel zavázal poskytnout dlužníkům J. V. i a J. S. půjčku ve výši 8 050 000 Kč tak, že částka ve výši 7 262 500 Kč měla být poskytnuta formou zápočtu nároku žalovaného jako věřitele na vrácení části dluhu ve shodné výši 7 252 500 Kč podle smlouvy o půjčce č. 124/2008 ze dne 22. 9. 2008 uzavřené mezi věřitelem T. J. a dlužníky J. V. a J. S. Zbývající část půjčky ve výši 787.500 Kč měl žalovaný dlužníkům uhradit v hotovosti ve třech blíže neurčených splátkách. Obě částky měl žalovaný poskytnout dlužníkům sjednaným způsobem poté, co dlužník J. V. nechal pro věřitele – žalovaného zřídit zástavní právo k označeným nemovitostem ve svém vlastnictví. Na základě provedeného dokazování odvolací soud uzavřel, že z první smlouvy o půjčce č. 124/2008 ze dne 22. 9. 2008 měla plynout povinnost věřitele zaslat půjčenou částku 7.000.000 Kč na označený účet dlužníkům, přičemž tato skutečnost (reálné předání peněz) prokázána nebyla, když žalovaný předložil pouze kopii bankovního účtu, jejíž pravost a správnost byla zpochybněna žalobkyní, a žalovaný jiný doklad, či originál výpisu z bankovního účtu, nepředložil. Rovněž dovodil, že nebylo prokázáno poskytnutí další částky 1.050.000 Kč, které mělo být oběma dlužníkům poskytnuto v hotovosti oproti jejich podpisu, když žádná taková listina žalovaným doložena nebyla. Stejně tak nebyla doložena listina o poskytnutí částky 787.500 Kč v hotovosti oproti podpisu, která plynula ze smlouvy o půjčce č. 509, když zbylá částka 7.262.500 Kč měla být dlužníkům poskytnuta jako zápočet nositele této pohledávky žalovaného na základě postoupené pohledávky T. J.. Samotný způsob takového poskytnutí plnění půjčky není podle názoru odvolacího soudu vyloučen, avšak tomu by muselo předcházet prokázání poskytnutí částky 7.000.000 Kč plynoucí z půjčky č. 124/2008. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by došlo k reálnému plnění z uzavřených smluv o půjčce, dospěl odvolací soud k závěru, že ve smyslu §267a občanského soudního řádu se žalobkyni podařilo popřít pravost žalovaným uplatněné pohledávky v exekučním řízení a pohledávka byla shledána jako neexistující.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001), když přisvědčil námitce žalobkyně týkající se pravosti a správnosti kopie listiny – výpisu z účtu žalovaného prokazující poskytnutí finančních prostředků ve výši 7 000 000 Kč dne 22. 9. 2008 – předložené k důkazu, čímž nesprávně přenesl bez dalšího důkazní břemeno na žalovaného. Podle ustálené judikatury však k popření pravosti a správnosti listiny měla předložit důkazy žalobkyně. Rovněž není dostačující pouhé formální a obecné tvrzení žalobkyně, že popírá pravost a správnost listiny, naopak tato námitka musí být přesně skutkově vymezená. Odvolací soud rovněž neuvedl pochyby o tom, že důkaz (výpis z bankovního účtu) prokazuje to, co je na něm uvedeno, a o této skutečnosti žalovaného nepoučil, čímž porušil základní principy rovnosti stran, spravedlnosti a předvídatelnosti. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že prokázat skutečnost týkající se pravosti a správnosti je možné pouze z originálu listiny a nikoliv z kopie, která byla v projednávané věci doložena. Pouhá námitka žalobkyně, týkající se nedostatečnosti kopií a požadavek na předložení originálů listiny druhou stranou nemůže automaticky vést k prokazování pravosti kopií jejich předkladatelem a postupu podle ustanovení §219 občanského soudního řádu pro neunesení důkazního břemene. Naopak soud musí i tento důkaz hodnotit v souvislosti s ostatními důkazy, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V civilním řízení mohou za důkaz sloužit „všechny“ prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, tedy i listinné důkazy, u kterých se nerozlišuje, zda jde o originál či kopii. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se určuje, že přihlášená pohledávka je po právu co do pravosti, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné.
4. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998 sp. zn. 1 Odon 53/97, které bylo uveřejněno pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 964/2003, který byl uveřejněn pod č. 154 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005) se podává, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a že ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, a další judikaturu tam uvedenou). K rozdílu mezi hodnocením důkazu v podobě originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopie listiny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 a v něm vyjádřený závěr, že je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti listiny se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v listině uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Podpis na kopii listiny, okopírovaný spolu s dalším textem z originálu listiny, však stejné účinky jako vlastnoruční podpis na originálu listiny nemá; platí pro něj pravidla stejná jako pro kopie listin, včetně fotokopií, průpisů a průklepů, tak, jak jsou vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě neuplatní (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3353/2019).
5. Odvolací soud při svém rozhodování zohlednil, že žalovaný k prokázání skutečnosti, že peněžní prostředky byly na základě smlouvy o půjčce č. 509 dlužníkům poskytnuty, předložil pouze kopii z bankovního účtu, jejíž „pravost a správnost“ byla žalobkyní zpochybněna jejím tvrzením, že „zpochybňuje tvrzení žalovaného, že by byly peníze reálně zaslány na účet, že k reálnému předání či poskytnutí peněz nedošlo“, a poukazem na to, že výpis z účtu byl dodán v kopii. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svůj závěr, že peněžní prostředky ze smlouvy o půjčce č. 509 nebyly dlužníkům poskytnuty a smlouva o půjčce tak nebyla platně uzavřena, nezaložil (jak žalovaný nesprávně dovozuje) na závěru, že skutečnost nelze prokázat z pouhé kopie, ale výhradně z originálu, ale učinil tento závěr (fakticky spočívající v neprůkaznosti předkládané kopie výpisu z účtu) po vyhodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti, když právě zde vzal v potaz, že označený výpis byl dodán pouze v kopii, že žalobkyně toto tvrzení a i předkládaný výpis zpochybnila a že nebyla doložena žádná listina prokazující poskytnutí dalších částek 1 050 000 Kč a 787 500 Kč dlužníkům v hotovosti oproti jejich podpisu, je jeho postup v souladu se shora popsanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Zakládá-li proto dovolatel dále přípustnost svého dovolání na otázce hodnocení pravosti a správnosti soukromé listiny, není tato jeho námitka v projednávané věci přiléhavá a rozhodná, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 260/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2938/2018).
6. Zpochybňuje-li dále dovolatel, jakým způsobem odvolací soud kopii listiny – výpisu z účtu – hodnotil, resp. jakou váhu mu přisuzoval, zpochybňuje tak hodnocení důkazů a jeho výsledek odvolacím soudem, a uplatňuje tak v této části jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, vůči němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2757/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/201, vůči němuž ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16).
7. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud konal nesprávně, pokud rozhodl v jeho neprospěch pro neunesení důkazního břemene reálného poskytnutí peněz,
aniž by těsně před vynesením napadeného rozsudku dovolatele poučil podle §118a odst. 3o. s. ř. o tom, že jím předložené důkazní prostředky (zejména anonymizovaná kopie „Výpisů pohybů na účtu“ a posléze neanonymizovaná kopie „Výpisu pohybů na účtu“) nepostačuje k prokázání tvrzení dovolatele, že došlo skutečně k předání částek 7 000 000 Kč a 1 050 000 dlužníkům J. D. V. a J. S.. Dovolatel má za to, že poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. měl odvolací soud poskytnout dovolateli opakovaně, přestože dovolatel byl ohledně břemene k prokázání této skutečnosti odvolacím soudem poučen dne 12. 5. 2020. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom plyne, že opakované poučení o neunesení důkazního břemene ze strany účastníka poté, co byly provedeny veškeré účastníkem navrhované důkazní prostředky ohledně sporné skutečnosti, je možné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4260/2015). Smyslem této judikatury však není ukotvení pravidelné a opakované poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., je-li ze zákona zřejmé, že poučení podle §118a odst. 1-3 o. s. ř. se v zásadě má uskutečnit pouze jednou, v souvislosti s nastolením tzv. koncentrace řízení. K opakovanému poučení, že účastník po provedení jím označených důkazních prostředků neunáší důkazní břemeno svého tvrzení, má dojít jen tehdy, když účastník v době prvého poučení nemohl předpokládat, že jím na základě poučení označené důkazní prostředky soud nepovedou k nepochybnému závěru, že sporná skutečnost je jejich prostřednictvím prokázána. Za takových okolností je na místě účastníku přičíst procesní zavinění na neunesení důkazního břemene, aniž by soud byl povinen opakovat poučení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. po provedení účastníkem označených důkazních prostředků. Jiný výklad by ve svých důsledcích vedl k narušení principu koncentrace, k němuž má pravidelně dojít v souvislosti se skončením prvého rokování, při němž sporná skutečnost byla ze strany soudu s účastníkem probírána
(srov. s §118b odst. 1, §114c odst. 5 o. s. ř.), protože soud by musel poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. vždy poskytnout znovu i těsně před vynesením rozhodnutí ve věci samé, jestliže účastník na předchozí poučení zareagoval označením dalších důkazních prostředků, které soud následně provedl. Takový postup by však mohl vést až k zacyklení civilního sporu pro potřebu stále nového a nového poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.
8. Dovolatel v daném případě s ohledem na okolnosti případu (srov. s důvody, pro které odvolací soud důkazním prostředkům předloženým dovolatelem neuvěřil, vymezenými zejména v odst. 21 dovoláním napadeného rozhodnutí) mohl již v době poučení ze strany odvolacího soudu předpokládat, že odvolací soud může shledat jím označené důkazní prostředky za nedostatečně průkazné, a v reakci na poučení označit případně i další důkazní prostředky. Nelze též odhlédnout od faktu, že soud prvního stupně již dovolateli poučení o neunesení důkazního břemene ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. poskytl (viz odst. 10 dovoláním napadeného rozhodnutí). Tvrdí-li dovolatel, že se nabízel další důkazní prostředek, a to dotaz na banku prostřednictvím soudu, měl a mohl tento důkazní prostředek označit ihned poté, co byl odvolacím soudem poučen podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Neučinil-li tak, je mu na místě klást k tíži neunesení důkazního břemene ve vztahu k jím tvrzené skutečnosti, že k poskytnutí peněz skutečně došlo.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu