ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1596.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1596/2021-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné ProCredia, a. s. , se sídlem v Plzni, Papírnická 2809/10, identifikační číslo osoby 02712482, zastoupené JUDr. Karlem Vodičkou, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, proti povinnému F. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, pro 546 710,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 EXE 724/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021, č. j. 18 Co 109/2020-72, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 9 EXE 724/2020-45, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 134 EX 01231/20, na základě pověření okresního soudu ze dne 9. 3. 2020, č. j. 9 EXE 724/2020-17, za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 546 710,14 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 7 C 8/2019-46, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 23 Co 185/2019-98 (dále „exekuční titul“).
2/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekučním titulem přiznaná pohledávka oprávněné vycházela ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. 1712120260 (dále „smlouva o podnikatelském úvěru“) uzavřené mezi oprávněnou a povinným dne 14. 2. 2017, na jejímž základě se povinný ocitl v prodlení se splácením poskytnuté částky ve výši 550 000 Kč s úroky. V nyní vedené exekuci soudní exekutor postihl mj. i nemovité věci ve vlastnictví povinného, a to stavební pozemek parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba v části obce XY č. p. XY, objekt bydlení, a pozemek parc. č. XY, zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovité věci“).
3/ Povinný podal návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka ze smlouvy o podnikatelském úvěru je zajištěna smluvním zástavním právem váznoucím na nemovitých věcech, kdy oprávněná má podle zástavní smlouvy právo nemovité věci prodat přímo či postupovat formou veřejné dražby. U soudního exekutora vede oprávněná rovněž exekuci k vymožení pohledávky ze smlouvy (uzavřené rovněž mezi totožnými stranami) o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 2. 2017, č. 1712110256 (dále „smlouva o spotřebitelském úvěru“). V tomto případě platí, že dlužník může sám zpeněžit zástavu ještě před tím, než začne věřitel vykonávat své zástavní právo.
4/ Soud prvního stupně usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce odůvodnil tím, že exekuce je vedena důvodně na základě materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu, který byl povinnému řádně doručen a jenž určitě a srozumitelně stanoví obsah vymáhaného závazku. Povinný netvrdí, že vymáhanou pohledávku oprávněné zaplatil, a neuvádí ani jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat, pouze vznáší argumenty, které měl uplatnit již v řízení nalézacím. Zástavní smlouva ze dne 8. 2. 2017 a smlouva o spotřebitelském úvěru, na niž povinný poukazuje, nemá pro vedení exekuce žádný význam, poněvadž v dané věci jde o vymožení pohledávky ze smlouvy o podnikatelském úvěru, ke kterému žádná zástavní smlouva uzavřena nebyla.
5/ Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 19. 1. 2021, č. j. 18 Co 109/2020-72, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že samotné podání exekučního návrhu v dané věci nepředstavovalo jednání v rozporu s dobrými mravy, přičemž skutečnost, že vymáhaná pohledávka byla zajištěna smluvním zástavním právem, poskytla oprávněné toliko možnost (nikoli povinnost) dosáhnout uspokojení (rovněž) přímo ze zástavy; zmíněné právo však nevylučuje, aby se oprávněná jako zástavní věřitel domáhala uspokojení své pohledávky v závazkovém vztahu. K dispozici jí proto taktéž zůstala zachována žaloba vůči obligačnímu dlužníkovi, jakož i právo vést proti němu (posléze) exekuci.
6/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny právní otázky, jež byly odvolacím soudem posouzeny nesprávně (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále „o. s. ř.“). Tyto otázky přitom formuloval následujícím způsobem:
a/ zda „ je relevantním důvodem pro zastavení exekuce pro nepřípustnost dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. skutečnost, že povinný měl v úmyslu prodat zastavenou nemovitou věc, aby uhradil dluh vůči oprávněné, tudíž požádal oprávněnou o souhlas k prodeji nemovité věci (z důvodu zákazu zcizení váznoucího na nemovité věci), avšak před právní mocí exekučního titulu, když této žádosti nebylo oprávněnou vyhověno (resp. nebylo na ni reagováno)“ ,
b/ zda „ v případě, kdy jsou exekuce ze zákona spojeny (§37 odst. 3 exekučního řádu), jsou důvodem pro zastavení jedné ze spojených exekucí i důvody týkající se pouze druhé ze spojených exekucí“ ,
c/ zda „ se ustanovení §123 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru“ (poznamenává se, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon o spotřebitelském úvěru“) , „váže ke každému spotřebitelskému úvěru, který je zajištěn zástavním právem k nemovité věci“ ,
d/ zda „ věřitel (zástavní věřitel) musí dát dle §123 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru dlužníkovi (zástavnímu dlužníkovi) možnost, aby nemovitou věc (zástavu) sám prodal za účelem úhrady dluhu vůči věřiteli“ , a
e/ zda „ je důvodem pro zastavení exekuce pro nepřípustnost dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud věřitel nepostupuje v souladu s ustanovením §123 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy nedá dlužníku (zástavnímu dlužníku) možnost, aby nemovitou věc prodal sám, nebo mu neoznámí písemně započetí výkonu zástavního práva dle §123 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ .
7/ Dovolatel vzhledem ke skutečnosti, že proti němu oprávněnou vedené exekuce (pro pohledávky ze spotřebitelského úvěru a z podnikatelského úvěru) jsou ze zákona spojeny, namítá rovněž důvody pro zastavení exekuce vztahující se ke spotřebitelskému úvěru, kterými se odvolací soud „vůbec nezabýval“. Exekuce je vedena v rozporu se zákonem a dobrými mravy, neboť oprávněná neposkytla dovolateli možnost prodat nemovité věci, které jsou předmětem zástavního práva. Již před vydáním exekučního titulu měl v úmyslu splnit svoji povinnost dobrovolně, ale oprávněná na jeho žádosti o souhlas s prodejem nemovitých věcí nereagovala a podala exekuční návrh. Odvolací soud pochybil, pokud v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že povinnému nebyl poskytnut úvěr na bydlení a nelze proto na danou věc použít ustanovení §123 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž výklad tohoto ustanovení ukládá věřiteli povinnost dát dlužníkovi možnost, aby sám prodal zástavu za účelem úhrady dluhu. Oprávněná však v řízení netvrdila ani neprokázala, že „by povinnému písemně oznámila započetí zástavního práva“. Zahájení exekučního řízení dříve, než byla dlužníkovi dána možnost, aby mohl nemovité věci sám prodat, je proto důvodem pro zastavení exekuce pro nepřípustnost. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného usnesení odvolacího soudu a (následně) aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby usnesení změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje. Navrhl rovněž dovolací řízení spojit s řízením o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 18 Co 110/2020-118.
8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o.s.ř.).
9/ Podstata dovolatelem předestřených otázek směřuje k posouzení, zda okolnost, že pohledávka oprávněné byla zajištěna zástavním právem zřízeným na jeho nemovitých věcech, brání vést exekuci k vymožení pohledávky s ohledem na možnost zástavního věřitele uspokojit se přímo z prodeje zástavy. Na řešení předestřených otázek však napadené usnesení nezávisí (ve smyslu zákonného předpokladu §237 o. s. ř.), nebyla-li zde exekučně vymáhaná pohledávka - na rozdíl od pohledávky oprávněné vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však v této exekuci vymáhaná není - zástavním právem zajištěna.
10/ Nejvyšší soud ostatně recentním usnesením ze dne 9. června 2021, sp. zn. 20 Cdo 1522/2021 (v řízení vedeném mezi týmiž účastníky), dospěl k závěru, že realizace zástavního práva postupem podle §1359 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je právem, a nikoliv povinností věřitele. Vedle této možnosti zůstává věřiteli zachováno i právo uplatnit vůči dlužníku dluh zajištěný zástavním právem v nalézacím řízení a posléze se domáhat uspokojení dluhu ukotveného ve vykonatelném rozsudku podáním exekučního návrhu. Od takto vysloveného právního závěru se přitom Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat, tudíž platí, že ani v případě zajištění pohledávky zástavním právem by nebyl dovolatelem zvolený předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněn.
11/ Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že závěr o nepřípustnosti dovolání - opřený o skutečnost, že na řešení vyjmenovaných otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není - se přímo týká i dovolatelem předestřené otázky ad b), jelikož důvod pro zastavení exekuce vedené u soudního exekutora pod sp. zn. 134 EX 07927/19 shledán nebyl (viz opět usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1522/2021). Obecné posouzení otázky, zda se důvod pro zastavení jedné exekuce může projevit i vůči exekuci jiné (vedené mezi týmiž účastníky či dokonce vůči exekuci ze zákona spojené) proto dovolateli nemůže přivodit v dovolacím řízení jiný výsledek, tudíž rovněž na řešení této otázky napadené usnesení nezávisí.
12/ Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatele na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§243 o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
14/ S ohledem na skutečnost, že řízení o dovolání vedené u Nejvyššího soudu proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 18 Co 110/2020-118, bylo ke dni rozhodování v posuzované věci pravomocně skončeno, se Nejvyšší soud návrhem dovolatele na „spojení řízení o dovoláních“ nezabýval.
15/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu