ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1670.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1670/2021-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Comfort Money s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2396/184, identifikační číslo osoby 24209589, zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská č. 2396/184, proti povinným 1) V. M. , narozené XY bytem XY, a 2) M. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1200/16, pro peněžité plnění, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 62 EXE 1304/2018, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2020, č. j. 10 Co 600/2019-253, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. prosince 2020, č. j. 10 Co 600/2019-253, k odvolání oprávněné výrokem I. potvrdil usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. října 2019, č. j. 62 EXE 1304/2018-185, kterým soud prvního stupně zastavil exekuci vedenou na základě pověření zdejšího soudu ze dne 5. prosince 2018 pod sp. zn. 62 EXE 1304/2018, a dále výroky II. a III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Predragu Kohoutkovi, Exekutorský úřad Tábor, náklady exekuce ve výši 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že je na místě zastavit exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) pro nevykonatelnost exekučního titulu, jímž je v dané věci notářský zápis sepsaný L. M., notářským kandidátem notáře Mgr. Martina Říhy se sídlem v Plzni, dne 21. června 2017 sp. zn. N 187/2017, NZ 257/2017 a NZ 263/2017 (dále též jen „notářský zápis“), neboť z notářského zápisu nevyplývá právní titul pro povinné, dále není určitým způsobem sjednána lhůta plnění, když je odkazováno na plnění ve splátkách, avšak ve smlouvě o podnikatelském úvěru ani v notářském zápise splátky dohodnuty nebyly a za tohoto stavu soudy uzavřely, že povinní nemohli svolit k vykonatelnosti závazku a uznat dluh, který nevznikl. Odvolací soud dále přihlédl k podání oprávněné ze dne 15. prosince 2020, ze kterého se podává, že oprávněná souhlasí se zastavením exekuce, a že účastníci řízení nebudou požadovat náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 1981, sp. zn. Cpj 159/79, a rovněž od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2861/2004, tím, že v projednávané věci měl přednostně rozhodnout o návrhu oprávněné a nikoli povinných, neboť návrh oprávněného na zastavení exekuce má vždy přednost před návrhem povinného na zastavení exekuce. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně interpretoval podání oprávněné, když uvedl, že oprávněná souhlasila se zastavením exekuce. Z podání oprávněné však nevyplývalo, že by souhlasila s návrhem povinných na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ale jednalo se o samostatné procesní podání, kterým oprávněná navrhovala zastavit exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jenž má zcela jiné následky z hlediska vzniku překážky rei iudicatae, a proto rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení práva oprávněné na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka dále namítla, že o jejím návrhu byl v souladu s ustanovením §55 odst. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), oprávněn rozhodovat soudní exekutor a nikoli odvolací soud. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka ve svém dovolání namítala, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle které návrh oprávněného na zastavení exekuce má vždy přednost před návrhem povinného na zastavení exekuce. Přípustnost dovolání však nemůže být takto založena, jelikož jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř., a k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017, ze dne 18. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 2750/2017, a ze dne 19. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017)
K námitce dovolatelky, že o jejím návrhu byl oprávněn rozhodovat soudní exekutor, dovolací soud konstatuje, že odvolací soud rozhodoval v rámci své funkční příslušnosti o odvolání oprávněné do rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu povinných na zastavení exekuce a v tomto ohledu mu nelze ničeho vytknout.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nezabýval ani případnými vadami řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu