ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1801.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1801/2021-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra , státní příspěvková organizace, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300, identifikační číslo osoby 67779999, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti povinnému Y. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pplk. Sochora 740/34, pro 86 550 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 33/2019, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, č. j. 18 Co 352/2020-66, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 10. 2020, č. j. 148 EXE 33/2019-41, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 17. 9. 2020. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), nejsou dány.
2. Odvolací soud dodal, že pokud nalézací soud v exekučním titulu dovodil odpovědnost za vzniklé náklady za odtažení vozidla vůči jeho provozovateli (povinnému) podle §45 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., nezakládá toto odůvodnění zásadní vadu exekučního titulu ani zjevnou nespravedlnost, pro kterou by bylo třeba exekuci zastavit (nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II ÚS 3194/18). Námitky o fakticky jiném skutkovém stavu, než který byl vylíčen v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, měl povinný zásadně uplatnit v nalézacím řízení. K tvrzení o formálně nevykonatelném exekučním titulu pro údajně vadné doručení dotazu, zda povinný souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, odvolací soud připomněl, že od tohoto doručení nebyla odvozena právní moc exekučního titulu a že případná vadnost doručení jakékoli zásilky v průběhu nalézacího řízení nemůže mít bez dalšího vliv na právní moc exekučního titulu, který byl povinnému doručován v jiné době a jinou zásilkou. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci přesahu námitek povinného do ústavně právní roviny.
3. Povinný v podaném dovolání namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za neřešenou považuje otázku, zda je možno připustit právní hodnocení odvolacího soudu ohledně závěru, že námitky povinného o fakticky jiném skutkovém stavu příslušely v dané věci uplatnit toliko v nalézacím řízení, když v případě oprávněné jde o státní příspěvkovou organizaci, u níž by a priori bylo důvodné očekávat pravdomluvnost. Nepravdomluvnost oprávněné se netýká pouze popisu skutkového děje, nýbrž i jeho právního vyhodnocení (viz přiložené trestní oznámení). V daném případě má dovolatel za to, že jde o zásadní vadu exekučního titulu a zcela zjevnou nespravedlnost vůči povinnému, jemuž oprávněná účtovala parkovné za vozidlo, které si nesměl vyzvednout do ukončení přestupkového řízení vůči osobě od povinného odlišné. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se návrhu povinného na zastavení exekuce vyhovuje.
4. Oprávněná se ve svém vyjádření zcela ztotožnila s napadeným rozhodnutím a považuje jej za věcně i procesně správné. Upozornila, že dovolání trpí vadou, jelikož povinný žádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání. O nároku oprávněné bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž v průběhu nalézacího řízení se povinný žádným způsobem nevyjadřoval a nárok oprávněné rozporuje až nyní. Svou argumentací se povinný pouze snaží účelově vyhnout plnění svých závazků. Pokud byl povinný v nalézacím řízení pasivní, nemůže být tato skutečnost k tíži oprávněné.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.
6. Dovolání není přípustné.
7. Exekučním titulem v nyní řešené věci je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 2. 2018, č. j. 5 C 573/2017-16 (rozsudek pro uznání), kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné 86 550 Kč s příslušenstvím, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 25 Co 301/2018-49. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008 , a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 ). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
8. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. zmíněný nález ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
9. V souladu s touto judikaturou odvolací soud správně uvedl, že v exekučním řízení zásadně není prostor pro zpochybňování věcné správnosti exekučního titulu či namítání procesních pochybení, které jeho vydání doprovázely, nejedná-li se o mimořádné okolnosti, mezi něž nelze řadit nesouhlas povinného se skutkovými tvrzeními oprávněné v žalobě a jejím právním hodnocením věci či nesouhlas povinného s doručováním výzvy o možnosti rozhodnutí ve věci bez jednání, že tyto námitky měl povinný uplatnit v rámci nalézacího řízení.
10. Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předseda senátu