ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1915.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1915/2020-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Profi stany s. r. o. , se sídlem v Brně, Rysova 520/2a, identifikační číslo osoby 29209102, zastoupené Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem se sídlem v Praze, Olšanská 2643/1a, proti povinnému Z. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, za účasti manželky povinného M. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, pro 75 000 Eur s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 8860/2016, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2019, č. j. 19 Co 346/2018-458, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) na návrh manželky povinného usnesením ze dne 5. 3. 2018, č. j. 206 EXE 8860/2016-188, zastavil exekuci přikázáním pohledávky z účtů manželky povinného u Československé obchodní banky, a. s., číslo účtu XY, a u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., číslo účtu XY, a rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení ve vztahu mezi oprávněnou a manželkou povinného.
2/ Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné, povinného a manželky povinného usnesením ze dne 12. 12. 2019, č. j. 19 Co 346/2018-458, změnil citované usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., číslo účtu XY, zamítl, a do výše 25 803,64 Kč zamítl rovněž návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u Československé obchodní banky, a. s., číslo účtu XY, „jinak“ usnesení soudu prvního stupně „ohledně postižení“ uvedeného účtu potvrdil (výrok I.); zamítl dále návrh manželky povinného na zastavení exekuce zcela, „případně na zastavení exekuce ve vztahu k osobě manželky povinného“ (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení „ve vztahu mezi oprávněným a manželkou povinného“ (výrok III.) a odmítl odvolání povinného (výrok IV.).
3/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pohledávka oprávněné je exekučně vymáhána podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného notářkou Mgr. Marií Trčkovou dne 22. 8. 2016 pod sp. zn. NZ 346/2016, N 331/2016 (dále „exekuční titul“ nebo „notářský zápis“), jehož obsahem je prohlášení oprávněné a povinného, že tito účastníci dne 10. 6. 2016 uzavřeli smlouvu o dílo zahrnující závazek povinného ve výši 75 000 Eur, jakož i smluvní pokutu (ve výši 0,08% z dlužné částky za každý den prodlení). Manželka povinného navrhla zastavení exekuce, neboť vymáhaný dluh povinný převzal bez jejího souhlasu a nejedná se o běžnou záležitost, nadto byl notářský zápis uzavřen v době, kdy byla proti povinnému vedena jiná exekuce; notářský zápis je současně pro vadu nevykonatelný, přičemž podle něj nelze postihnout bankovní účet, na němž se nachází výlučné finanční prostředky manželky povinného z titulu jejího výživného (tj. určené pro její osobní potřebu).
4/ Na základě provedeného dokazování odvolací soud předně dovodil, že smlouva o dílo č. XY ze dne 10. 6. 2016 uzavřená mezi povinným (objednatelem) a oprávněnou (zhotovitelem), na kterou notářský zápis odkazuje, je platným právním jednáním, nelze-li na neplatnost usuzovat z nedostatku přesného určení předmětu díla (umístění haly) a z chybného údaje o termínu dodání stavby. Ohledně absence souhlasu manželky s vymáhaným závazkem odkázal na závěr soudu prvního stupně, podle něhož uvedený nedostatek nevede k neplatnosti výlučného dluhu povinného, byť jeho převzetí nebylo obstaráváním každodenních nebo běžných potřeb rodiny; nelze rovněž v této souvislosti pominout ochranu třetích osob (zejména se zřetelem k §731 a §732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Námitka porušení tzv. generálního inhibitoria (vycházející z vedení jiné exekuce v době vzniku závazku) manželce povinného nepřísluší (§44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“).
5/ Ve vztahu ke specifikovaným bankovním účtům „manželka povinného prokázala, že vše nad rámec původního zůstatku (…) ve výši 25 803,64 Kč bylo výživným ve prospěch nezletilého syna účastníků Z.“, takže „postižení tohoto účtu nad rámec částky 25 803,64 Kč není přípustné“, neboť na účtu „nejsou uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů“. Zaplacením dluhu povinného na výživném pro nezletilého Z. finanční prostředky „opustily režim společného jmění manželů“, jak tomu nasvědčuje i výklad §732 o. z. Pro výši vymáhané částky (75 000 Eur) lze mít postižení účtů manželky povinného za účelné a přiměřené, neboť s ohledem na již dříve zahájené exekuce proti povinnému nemusí být exekuce prodejem nemovitých věcí povinného dostačující. Odvolání povinného hodnotil odvolací soud jako subjektivně nepřípustné, neboť částečné zastavení exekuce se nemohlo v poměrech povinného nijak projevit (§218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. s. ř.“).
6/ Proti výrokům I. a II. usnesení odvolacího soudu podala manželka povinného (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vymezila odkazem na celé znění §237 o. s. ř. K předestřeným otázkám, zda 1) „z právního jednání týkajícího se společného jmění manželů, které nelze považovat za běžné a jehož neplatnosti se dovolal manžel, který s ním nesouhlasil, nevznikne výlučný dluh druhého manžela“, a zda 2) „právní jednání, které bylo povinným uskutečněno po doručení vyrozumění o zahájení exekuce a kterým byla porušena povinnost zákazu nakládat se svým majetkem, je v důsledku námitky oprávněného neplatné“ , dovolatelka upřesnila, že tyto otázky doposud dovolací soud neřešil. Všechna právní jednání, jednak uzavření smlouvy o dílo, jednak uzavření notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a uznání dluhu, učinil povinný bez souhlasu manželky, přičemž tato jednání zcela zjevně přesahují záležitosti týkající se společného jmění manželů, takže se manželka povinného neplatnosti právních jednání dovolala v souladu s §714 o. z. Odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) v rozporu s tím dovodil, že „vznikl výlučný dluh povinného“, aniž by se zabýval ustanovení §714 o. z. (neboť z neplatného právního jednání týkajícího se společného jmění manželů výlučný závazek povinného vzniknout nemůže). Ve vztahu k námitce porušení generálního inhibitoria je dovolatelka vůči povinnému oprávněnou v jiném exekučním řízení (vedeném pod sp. zn. 067 EX 17164/16), takže z této pozice jí předmětná námitka náleží.
7/ Dovolatelka předestřela další tři otázky vycházející z tvrzení o 3) porušení zásad proporcionality („lze-li výlučný dluh uspokojit jen z majetku dlužníka, nesmí být dotčena práva jeho manžela“) , 4) neprovedení dovolatelkou navrženého důkazu (zástavní smlouvy ze dne 27. 2. 2019, kterou se povinný pokusil zastavit, v podstatné míře úspěšně, okolo 300 nemovitostí) a 5) podjatosti soudce (člena odvolacího senátu JUDr. Jiřího Škopka, jehož syn Mgr. Petr Škopek je společníkem advokátní kanceláře povinného v řízení před soudy obou stupňů zastupující). Neproporciální postižení bankovních účtů je podle názoru dovolatelky v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 352/2011, přičemž s tímto směrem vedenými námitkami manželky povinného se odvolací soud nevypořádal (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). Neprovedení důkazu bez patřičného zdůvodnění pak odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010 jakož i judikatuře Ústavního soudu (nálezu Ústavního soudu ze dne 20. října 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05). Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ve výrocích I. a II. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8/ K dovolání se vyjádřila oprávněná tak, že usnesení odvolacího soudu je v rozsahu zamítnutí návrhů manželky povinného na zastavení exekuce správné. Z dokazování vyplynulo, že prakticky veškeré finanční prostředky na postižených bankovních účtech pocházejí buď ze společného jmění manželů, nebo z výlučných prostředků povinného. Exekuce je rovněž „zcela přiměřená (…) co do zvolených procesních prostředků a exekuovaných osob“. Veškeré dovolatelkou vznesené námitky byly již v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny, proto by dovolání mělo být odmítnuto.
9/ Nesouhlasně se k dovolání vyjádřil i povinný, který zdůraznil, že dovolatelka opomíjí „faktickou běžnost jednání povinného“ vzhledem ke společnému životu a poměrům (povinného a dovolatelky). Dovolatelka rovněž přehlíží, že prakticky všechen majetek do společného jmění manželů „vygeneroval“ právě povinný ze svých příjmů. Námitku porušení generálního inhibitoria měla použít v minulosti, nikoli v dovolacím řízení.
10/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání manželky povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (§36 odst. 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
11/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
12/ Dovolací soud ve své ustálené judikatuře problematiku tzv. generálního inhibitoria řešil, takže dovolatelka se zvoleným hlediskem přípustnosti k jí předestřené otázce (ad 2/) míjí. Ustanovení §44a odst. 1 ex. řádu definuje generální inhibitorium jako procesní institut založený na zákazu směřujícímu vůči povinnému, kterému je pod sankcí relativní neplatnosti jím učiněných právních jednání zakázáno nakládat s veškerým svým majetkem; smyslem uvedeného institutu je tudíž znemožnit povinnému ex lege, aby snižoval hodnotu svého majetku, vyváděl z něj během exekuce věci a práva a mařil tím její účel. Pro uplatnění generálního inhibitoria není rozhodná výše pohledávky, pro kterou je exekuce vedena, protože směřuje k zachování nejvyšší míry výtěžnosti majetku povinného, a má povinného přimět, aby dostál své povinnosti uložené mu exekučním titulem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3544/2013). Ustanovení §44a bylo do ex. řádu vloženo s účinností od 1. 11. 2009 zákonem č. 286/2009 Sb. a změnilo koncepci právního úkonu (právního jednání) porušujícího generální inhibitorium z dřívější absolutní neplatnosti na neplatnost relativní, z čehož plyne, že právní jednání povinného, které se dostalo do rozporu s generálním inhibitoriem, se považuje za platné do doby, než námitku neplatnosti nevznese soudní exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel, aby si tím zajistili uspokojení vymáhané pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016). Jinak řečeno, generální inhibitorium slouží v průběhu exekuce pouze k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů, nikoli však dalších osob (včetně manžela povinného) či dokonce povinného (srov. rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13/ Z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že odvolací soud otázku generálního inhibitoria řešil ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť manželka povinného se v konkrétní posuzované exekuci (třebaže v jiné exekuci je vůči povinnému oprávněná) nemůže proti zájmům oprávněné společnosti a případně dalších přihlášených věřitelů dovolat relativní neplatnosti jakéhokoli právní jednání povinného, jímž by bylo porušeno generální inhibitorium; krom toho za jednání porušující generální inhibitorium nelze ze samotné podstaty uvedeného institutu pokládat vlastní exekuční titul, zde uzavření notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, či uzavření předchozí smlouvy, která je podkladem notářského zápisu.
14/ Otázka ad 1) ve znění formulace, zda „z právního jednání týkajícího se společného jmění manželů, které nelze považovat za běžné a jehož neplatnosti se dovolal manžel, který s ním nesouhlasil, nevznikne výlučný dluh druhého manžela“, vycházející z tvrzení, že povinný uzavřel notářský zápis bez souhlasu manželky a „zcela zjevně přesahují záležitosti týkající se společného jmění manželů“, se ocitá na hraně srozumitelnosti, zvláště v souvislosti s argumentací dovolatelky, že se odvolací soud měl zabývat ustanovením §714 o. z. (upravujícím správu společného jmění manželů v zákonném režimu) a že nemohl vzniknout výlučný závazek povinného. Z obsahu dovolání je zároveň zřejmé, že dovolatelka vymáhanou pohledávku oprávněné nepovažuje ani za společný závazek manželů. Se zřetelem k tomu, že soudy obou stupňů rozhodovaly o vedení exekuce pro závazek povinného, který vznikl za trvání manželství, pak je nutné - i v případě relativní neplatnosti takového právního jednání - přihlédnout k ochraně třetí osoby (zde oprávněné) ve smyslu §731 o. z., což odvolací soud (a soud prvního stupně) učinil. Nemělo by být rovněž přehlédnuto, že na ochranu manžela povinného pamatuje ustanovení §732 o. z., jehož se však argumentace dovolatelky vůbec nedotýká. V důsledku toho na předestřené otázce napadené usnesení nezávisí, tudíž dovolatelka ani v tomto případě přípustnost dovolání nezaložila.
15/ Námitky ve znění otázek ad 3) až 5), tj. přiměřenost vedené exekuce, s tím související neprovedení důkazu před odvolacím soudem a podjatost člena senátu odvolacího soudu, ve své podstatě směřují k označení vad předcházejícího řízení, k nimž dovolací soud přihlédnout nemůže, není-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
16/ V případě proporcionálního vedení exekuce se odvolací soud ostatně uvedenou otázkou přezkoumatelným způsobem zabýval (viz odstavec 33 odůvodnění napadeného usnesení) a neodchýlil se přitom rovněž od dovolatelkou ohlášeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 352/2011, které vychází z odlišného skutkového základu věci.
17/ K námitce podjatosti člena senátu odvolacího soudu dovolatelka nepřiřadila žádné hledisko přípustnosti dovolání, takže již pouze v tomto ohledu nelze předestřenou otázku projednat. Z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu současně vyplývá, že námitce podjatosti odvolací soud věnoval dostatečnou pozornost (viz odstavec 10 odůvodnění), a to i s odkazem na předchozí rozhodování Vrchního soudu v Praze, který se vztahem dotčeného soudce a advokátní kanceláří, v níž je syn soudce společníkem, zabýval se závěrem o nepředpojatosti soudce.
18/ V rozsahu výroku napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo návrhu manželky povinného vyhověno (tj. odvolací soud částečně potvrdil usnesení soudu prvního stupně co do zastavení exekuce), dovolání není přípustné pro absenci subjektivního oprávnění dovolatelky (viz §218 písm. b/ ve spojení s §243c odst. 3 větou první o. s. ř.).
19/ Nejvyšší soud na základě shora uvedených důvodů dovolání manželky povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu