ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3035.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3035/2021-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné K. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, proti povinnému R. Š. , narozenému XY, bytem XY, za účasti bývalé manželky povinného S. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, pro 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 EXE 2562/2018, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2021, č. j. 20 Co 130/2020-93, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání manželky povinného usnesením ze dne 13. 4. 2021, č. j. 20 Co 130/2020-93, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 9. 2019, č. j. 26 EXE 2562/2018-53, ve výroku o zamítnutí návrhu manželky povinného na zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí.
2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce, zahájená podáním exekučního návrhu dne 22. 11. 2018, byla nařízena podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2016, č. j. 27 Cm 173/2014-59, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2016, č. j. 27 Cm 173/2014-167 (dále „exekuční titul“), a je vedena soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, který exekučním příkazem ze dne 3. 1. 2019, č. j. 203 EX 47793/18-18, postihl bytovou jednotku č. p. XY a podíl o velikosti 44/1523 na společných částech budovy XY č. p. XY, bytový dům, a pozemku č. parc. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovité věci“ či „bytová jednotka“).
3/ Manželka povinného podala návrh na zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí na základě tvrzení, že bytová jednotka se nachází v jejím výlučném vlastnictví, neboť v době podání exekučního návrhu a vydání exekučního příkazu již společné jmění (bývalých) manželů Š. neexistovalo, přičemž manželé dne 19. 11. 2001 uzavřeli před notářem JUDr. Zdeňkem Ryšánkem, notářem se sídlem v Brně, formou notářského zápisu pod sp. zn. NZ 344/2001 smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále rovněž „SJM“ či „smlouva o zúžení SJM“).
4/ Odvolací soud souhlasně se soudem prvního stupně uzavřel, že pro posuzovanou věc je s ohledem na dobu vzniku vymáhaného závazku (rok 2009) vyloučeno použití §732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014; postupovat je nutno podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jak to ostatně vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (z jeho usnesení ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, či usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016).
5/ Soudní exekutor vydáním exekučního příkazu, jímž postihl bytové jednotku v souladu s ustanovením §42 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), nepochybil. Ve shodě s ustálenou soudní praxí bylo nezbytné prokazovat, že třetí osobě byl obsah smlouvy o zúžení SJM znám (nepostačuje, že se věřitel mohl při vynaložení náležité péče s obsahem smlouvy seznámit). Posuzovaná smlouva o zúžení SJM nebyla zapsána do katastru nemovitostí, byť upravovala vlastnické právo k nemovitým věcem, a do veřejného Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeného Notářskou komorou byla zapsána až 5. 12. 2015 (v souladu se zákonem č. 303/2013 Sb. účinném od 1. 1. 2014). Z obsahu spisu nevyplývá, že by stejnopis notářského zápisu o smlouvě o zúžení SJM byl založen do „sbírky listin vedené obchodním rejstříkem“ (§38i odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), a to s ohledem na podnikatelskou činnost povinného. Povinný ani jeho manželka v průběhu řízení neprokázali, že by oprávněné, která to sama popírá, byl obsah smlouvy o zúžení SJM znám (ve smyslu §143a odst. 4 obč. zák.). Z provedeného dokazování vyplynulo, že manželka povinného s manželem (povinným) byli v létě 2008 účastni jednání ohledně koupě nemovitosti - hotelu v Chorvatsku (což výpověďmi potvrdili svědek P. K. a oprávněná), takže „měli příležitost k tomu, aby svoje budoucí věřitele upozornili na to, že mají jako manželé zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů“. Manželka povinného přitom před prodejem obchodního podílu (jehož součástí byl zmíněný hotel v Chorvatsku) jejímu manželovi byla účastna tímto směrem vedeného smluvního vyjednávání, při němž byla seznámena s tím, že manželovi bude poskytnuta půjčka zajištěná směnkami, věděla, kdo bude věřitelem a že se manžel hodlá zavázat k plnění značného rozsahu nejen za hotel, ale rovněž z titulu půjčky. Za vylíčené situace je ve vztahu k povinnému a jeho manželce postupováno „jako kdyby žádná smlouva o úpravě rozsahu SJM uzavřena nebyla“, což zároveň znamená, že součástí exekučně postiženého SJM bude i majetek, který podle smlouvy připadl do odděleného jmění některého z manželů. V souvislosti s uvedeným závěrem odvolací soud poukázal na důkazy provedené před soudem prvního stupně a provedl rekapitulaci hodnocení důkazů, s nímž se ztotožnil.
6/ Odvolací soud v neposlední řadě označil námitku manželky povinného, že vymáhaný závazek přesahuje míru přiměřenou poměrům manželů, za nepodstatnou, neboť procesní úprava exekučního řízení (shodně jako v řízení o výkon rozhodnutí) umožňovala „do 31. 6. 2015 kontinuálně“ provést exekuci na majetek patřící do SJM také tehdy, šlo-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, „tedy pro výlučný dluh povinného“ (§262a o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu, dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 2530/2007).
7/ Proti usnesení odvolacího soudu podala manželka povinného (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, „zda po zúžení společného jmění manželů a jeho vypořádání lze k uspokojení pohledávky věřitele povinného postihnout i výlučný majetek druhého z manželů“ a otázky „na čí straně je důkazní břemeno při prokazování skutečnosti, že manželka povinného věděla či nevěděla o budoucím závazku manžela“ . Odvolací soud (a též soud prvního stupně) ve věci rozhodl, aniž uplatnil výkladová pravidla judikatury Nejvyššího soudu uvedená v rozsudku ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014, či v usnesení ze dne 11. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019.
8/ Dovolatelka ve zbylé části dovolání (v bodu II) reagovala na provedené dokazování (komentovala jednotlivé důkazy, především výpověď svědka P. K.) a především zdůraznila, že nemohla „prokazovat negativní skutečnost, tedy něco co neexistovalo“, takže bylo na oprávněné, aby prokázala, že dovolatelka jako manželka povinného o poskytnutí půjčky věděla. V tomto ohledu je hodnocení důkazního břemene odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) nesprávné. Z uvedených důvodů manželka povinného navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9/ Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
10/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání manželky povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala k tomu legitimovaná účastnice exekučního řízení (§36 odst. 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
11/ Podle §262b odst. 1 o. s. ř. je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti vyložil, že tímto zvláštním právním předpisem je předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, jenž je předmětem exekuce (rozhodující je hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku závazkového právního stavu - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 3416/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019). V posuzované věci je proto s ohledem na vznik směnečného závazku v roce 2009 třeba postupovat podle §143a a násl. obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
12/ V souladu s §143a odst. 1 a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě odvolat na smlouvu uzavřenou formou notářského zápisu, jíž byl zúžen stanovený rozsah společného jmění manželů, jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám. Pro úspěch manžela povinného při uplatňování jeho výlučného vlastnického práva k majetku, jenž byl postižen exekucí pro vymožení závazku vzniklého pouze povinnému a který by - nebýt smlouvy o zúžení SJM - patřil do společného jmění povinného a jeho manžela, je podstatné, že závazek vznikl povinnému až po uzavření smlouvy o zúžení SJM a že věřitel byl seznámen s obsahem této smlouvy (a to nejpozději do vzniku závazkového právního vztahu). Při posuzování znalosti obsahu smlouvy o zúžení SJM věřitelem (oprávněným) je nutné zohlednit nejen to, zda sám povinný nejpozději v době vzniku pohledávky věřitele s obsahem smlouvy o zúžení SJM seznámil, ale v případech, kdy je třeba mít za nesporné, že tak neučinil, také to, zda manžel povinného věděl o budoucím závazku svého manžela (povinného) za trvání manželství a zda tedy měl možnost nejpozději do vzniku závazku manžela věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sám oznámit. Jinak řečeno, jestliže manžel povinného o budoucím závazku svého manžela (povinného) vůči věřiteli (oprávněnému) věděl, a přesto věřiteli do jeho vzniku existenci smlouvy o zúžení SJM neoznámil, resp. jej neseznámil s obsahem smlouvy o zúžení SJM, nemůže být se svou obranou ve smyslu §262b odst. 1 o. s. ř. úspěšný; jestliže o vzniku závazku povinného manžel povinného nevěděl (a nemohl z uvedeného důvodu věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sdělit), nemůže se věřitel úspěšně domoci uspokojení pohledávky v exekuci (výkonu rozhodnutí) z jeho výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání SJM (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 1442/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 354/2021).
13/ Odvolací soud akceptoval skutková zjištění z provedeného dokazování před soudem prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že povinný ani jeho manželka budoucího věřitele neupozornili, že mají zúžen zákonem stanovený rozsah SJM, ačkoli k oznámení takové informace měli příležitost. Manželka povinného neprokázala, že by věřitel v okamžiku uzavírání smlouvy o půjčce s povinným věděl o existenci dohody o zúžení SJM z 19. 11. 2001 a znal její obsah. Z provedených důkazů naopak vyplynulo, že povinný a jeho manželka se při setkání s věřiteli projevovali tak, jako by dohoda o zúžení SJM neexistovala, přičemž manželka povinného byla v téže době obeznámena s tím, že manželovi budou poskytnuty finanční prostředky zajištěné směnkou, znala osobu věřitele manžela a věděla, že se manžel hodlá zavázat k „plnění značného rozsahu“, mj. z titulu půjčky.
14/ Jestliže následně odvolací soud dovodil, že s ohledem na zjištěný skutkový stav nelze pro účely exekučního řízení přihlížet ke smlouvě o zúžení SJM ze dne 19. 11. 2001 a na předmětné nemovité věci je třeba hledět, jako by byly součástí SJM, tudíž je lze v exekuci postihnout, je jeho právní závěr zcela správný a v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
15/ Namítala-li dovolatelka, že důkazní břemeno k prokázání vědomosti manželky povinného o poskytnutí půjčky povinnému tíží věřitele (oprávněného), neboť ona nemůže prokazovat negativní skutečnost (viz shora), a vyjadřovala-li se k jednotlivým důkazům s vlastním názorem na jejich hodnocení, nelze tímto způsobem - prostřednictvím skutkových námitek a kritiky hodnocení důkazů - přípustnost dovolání založit a nelze v daném ohledu úspěšně disponovat ani důvodem dovolání (viz §241a odst. 1 o. s. ř., z rozsáhlé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. dále např. usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení ze dne 21. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 2066/2020).
16/ Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
17/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu