ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3051.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3051/2021-1081
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. K. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Fraňo, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1108/3, proti povinnému V. P. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 727/39, pro 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 18 EXE 8078/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2021, č. j. 11 Co 165/2020-1011, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání povinného usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 11 Co 165/2021-1011, potvrdil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 5. 2020, č. j. 18 EXE 8078/2011-951, kterým soud prvního stupně částečně zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 7. 2011, č. j. 18 EXE 8078/2011-16, v rozsahu vymáhaného plnění pro jistinu pohledávky oprávněného ve výši 3 000 000 Kč, pro část úroků ve výši 6 % ročně jdoucích z částky 3 000 000 Kč od 30. 5. 2008 do 13. 12. 2012, kdy tato část úroků odpovídá částce 189 882 Kč, a pro úrok ve výši 6 % ročně jdoucí z částky 3 000 000 Kč od 14. 1. 2012 do zaplacení (výrok I), a ve zbývající části, tj. pro část úroků z prodlení ve výši 6 % ročně jdoucích z částky 3 000 000 Kč od 30. 5. 2008 do 13. 12. 2012, kdy tato část úroků odpovídá částce 463 110 Kč, pro směnečnou odměnu ve výši 10 000 Kč a pro náklady předcházejícího nalézacího řízení ve výši 237 880 Kč, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II). Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem je v projednávané věci směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. 50 Cm 153/2010-11 (dále též jen „předmětný směnečný platební rozkaz“), jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněného W., směnečný peníz ve výši 3 000 000 Kč, 6% úrok z této částky od 30. 5. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu nákladů řízení, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 50 Cm 153/2010-18, byl zamítnut návrh povinného na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, č. j. 50 Cm 153/2010-58, byly námitky žalovaného (v projednávané věci povinného) proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu odmítnuty jako opožděné a že předmětný směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 5. 10. 2010. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci je dán důvod k částečnému zastavení exekuce, a to z důvodu započtení pohledávky povinného vůči oprávněnému. Povinný měl vůči oprávněnému splatnou pohledávku, když na oprávněného převedl svůj obchodní podíl ve společnosti H. F., ve výši 3 000 000 Kč a oprávněný za převod ničeho nezaplatil. Povinný proto oprávněného dopisem ze dne 21. 3. 2011 vyzval k zaplacení dlužné částky a učinil vůči oprávněnému jednostranný zápočet částky 3 000 000 Kč, který byl oprávněnému doručen dne 13. 1. 2012. Vzhledem k tomu, že pohledávky povinného a oprávněného byly vzájemnými pohledávkami stejného druhu, bylo možné jejich započtení a v uvedeném rozsahu byl dán důvod pro zastavení exekuce. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami povinného stran povinnosti exekučního soudu zkoumat, zda v souvislosti s podpisem směnky, která byla podkladem pro vydání předmětného směnečného platebního rozkazu, nespáchal oprávněný trestný čin. Odvolací soud dovodil, že v exekučním řízení není přípustný věcný přezkum exekučního titulu a nelze ani přihlížet k případným vadám předcházejícího nalézacího řízení. Vyšly-li povinným namítané skutečnosti o zneužití práva směnečné indosace oprávněným najevo po právní moci exekučního titulu, pak k případné změně původního meritorního rozhodnutí slouží institut obnovy řízení.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně pochybily, když ani k námitce povinného nezkoumaly, zda se oprávněný v souvislosti se směnkou dopustil trestného činu a zda tak není dán důvod pro zastavení exekuce. Z rozsáhlého popisu jednání oprávněného a zneužití jeho práva směnečné indosace (zejména, že oprávněný povinnému vrátil pouze barevnou kopii zajišťovací směnky namísto jejího originálu, propojení oprávněného se společností W., a převod směnky na tuto společnost, ačkoliv prokazatelně věděl, že jí zajištěný dluh již zanikl) povinný dovozuje, že jde o výjimečný případ, kdy je možné s ohledem na zásadní skutečnosti (spočívající ve zneužití směnečné indosace) uplatnit kauzální námitky v rámci exekučního řízení a v jejich důsledku je dán důvod pro zastavení exekuce. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu a předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019, dovozuje, že soud je oprávněn posoudit sám otázku viny, je-li to potřebné pro jeho rozhodnutí. Soudy v projednávané věci na toto posouzení, zda se oprávněný v souvislosti s podpisem a uplatněním směnky dopustil podvodného jednání a trestného činu, rezignovaly a nezabývaly se tak otázkou, zda není z tohoto důvodu naplněn předpoklad pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Povinný namítá, že exekuce v projednávané věci měla být zastavena z důvodu zneužití práva oprávněným (spočívající ve zneužití směnečné indosace a vymáhání svého nároku, který je ve svém podstatě již druhým plněním) v takové míře, že je opodstatněným důvodem pro zastavení exekuce a nejde o věcný přezkum exekučního titulu, jak dovodil odvolací soud. Povinný objektivně neměl možnost uplatnit svou obranu v nalézacím řízení, neboť účelovost indosace směnky oprávněným k újmě povinného vyšla najevo až po jeho skončení, když společnost W., převedla směnku zpět na oprávněného. Povinný dovozuje, že mu soudy v exekučním řízení měly poskytnout ochranu před jednáním oprávněného, a to bez ohledu na to, že oprávněný nebyl za trestný čin odsouzen, a to zejména z toho důvodu, že v rámci trestního řízení orgány činné v trestním řízení nezkoumaly otázku viny na základě zjevně nepravdivých tvrzení oprávněného a pouze odkázaly povinného na poskytnutí ochrany v civilním řízení. Povinný nesouhlasí s názorem, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat okolnosti vedoucí k vydání exekučního titulu (zejména otázku porušení dobrých mravů výkonem práva v rozporu s nimi a znemožnění procesní obrany povinného účelovým postupem při předchozím protiprávním jednání) a má zato, že z důvodu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, který dosahuje takové intenzity, že toto právo de facto popírá a ve svém důsledku vedl ke vzniku exekučního titulu, kterým je vymáháno podruhé totéž, je naplněn důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího sudu změnil tak, že se exekuce zastavuje, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Oprávněný ve svém vyjádření namítá, že povinný v dovolání předkládá odlišné skutkové závěry, než k jakým došel odvolací soud, které jsou nadto nepravdivé. Povinný tak v dovolání nezpochybňuje právní, ale skutkové posouzení věci a uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod. Exekuce v projednávané věci byla zastavena z důvodu zániku vymáhané pohledávky započtením, avšak povinný svou argumentací stran zániku směnečné pohledávky uzavřením smlouvy o převodu podílu dne 17. 3. 2009 tento důvod zastavení exekuce ve svém důsledku zpochybňuje. Povinný v dovolání odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, současně ji však dezinterpretuje a pomíjí, že na projednávanou věc nedopadá, neboť oprávněný v projednávané věci v této souvislosti nebyl pravomocně uznán vinným za spáchání trestného činu. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ – a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
5. Dovolací soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019) dospěl k závěru, že i přes rozsáhlou polemiku povinného přezkum možného zneužití směnečné indosace oprávněným není přípustný, neboť by šlo o nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu. Dovolatel (ve svém předcházejícím dovolání i nyní) ve své podstatě zpochybňuje věcnou správnost exekvovaného směnečného platebního rozkazu. Dovolací soud proto opakovaně zdůrazňuje, že je výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze přihlédnout ani k případným vadám řízení, jež jeho vydání předcházely (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1585/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
6. Dovozuje-li dovolatel ve svém dovolání, že zneužití práva oprávněným, popřípadě spáchání trestného činu, může vést k zastavení exekuce, lze mu přisvědčit pouze v obecné rovině. Dovolací soud například již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, dovodil, že jestliže oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za který byl později odsouzen, jedná se právě ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o onen „jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat“. V tomto případě však bylo rozhodné, že šlo o okolnosti při podpisu směnky, které působily intenzívně a v podstatné míře a které byly prokázány v trestním řízení, proto dovolací soud exekuční titul považoval za vadný. Zdůrazňuje se však, že v projednávané věci takové podstatné a intenzivní okolnosti nebyly prokázány, exekučním titulem byl v dané věci směnečný platební rozkaz, tedy rozhodnutí soudu vydané na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem (z toho důvodu není přiléhavé ani dovolatelem namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněné pod číslem 62/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť zde byl exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, připustil, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Takový důvod pro zastavení situace však odvolacím soudem správně nebyl shledán vzhledem k tomu, že vlivem okolností na straně povinného (pro opožděnost) nebyly jeho námitky proti exekučnímu titulu věcně posouzeny již v nalézacím řízení. Rovněž je nezbytné přihlížet ke skutečnosti, že jednání oprávněného bylo prověřováno na základě trestního oznámení povinného orgány činnými v trestním řízení a trestní řízení skončilo tak, že byla zamítnuta stížnost povinného proti rozhodnutí o odložení věci. Za takové situace je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučním titulem je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), a to i v poměrech, v nichž má dojít k zastavení exekuce (srov. ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř.). Ze shora uvedeného se tedy nevyhnutelně podává, že možnost uplatnění kauzálních námitek až ve vykonávacím řízení je zcela výjimečná, když skrze směnku a její uplatnění v nalézacím řízení došlo ke spáchání trestného činu nebo k realizace výtěžku z předchozí trestné činnosti (např. vydírání, fyzické násilí při podpisu směnky, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012); uvedené okolnosti však v projednávané věci prokázány nebyly.
7. Jde-li o námitku dovolatele, že skutečnosti rozhodné pro závěr, že oprávněný zneužil právo směnečné indosace, vyšly najevo až poté, co exekuční titul nabyl právní moci, je opětovně namístě přisvědčit odvolacímu soudu, že jde ve své podstatě o dodatečně najevo vyšlou skutkovou okolnost, k jejímuž zjištění a případné změně původního meritorního rozhodnutí v nalézacím řízení (včetně směnečného platebního rozkazu) slouží institut obnovy řízení [srov. ustanovení §228 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř.], takže pro takovou obranu zásadně není prostor v exekučním řízení.
8. Závěrem se dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je, jde-li o k přezkumu předložené otázky, v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu a předcházejícím rozhodnutím dovolacího soudu ve věci. Došlo-li tak nyní k částečnému zastavení exekuce pro námitku započtení a exekuce se nyní nadále vede jen pro úrok za dobu prodlení (od splatnosti do uplatnění námitky započtení), není důvod ji v této části ze shora uvedených důvodů zastavit.
9. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu