ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3408.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3408/2020-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Alliance Healthcare s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Malešicích, Podle Trati 624/7, identifikační číslo osoby 14707420, zastoupené JUDr. Janem Slancem, advokátem se sídlem v Roztokách, Šafaříkova 868, proti povinné O. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené obecným zmocněncem Z. B., bytem XY, pro 631 392,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 Nc 7293/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2020, č. j. 24 Co 99/2020-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám obecného zmocněnce Z. B.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 5. 2016, č. j. 21 Nc 7293/2007-143, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena od roku 2007 (kdy byl podán návrh na nařízení exekuce) podle notářského zápisu sepsaného JUDr. Lenkou Lojdovou, notářkou v Písku, dne 2. 3. 2007, zn. NZ 21/2007, N 27/2007 (dále „notářský zápis“), za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 631 392,90 Kč a pro náklady exekuce, souvisí-li uvedená pohledávka s podnikatelskou činností povinné a jedná-li se o neuhrazenou cenu z kupních smluv za zboží dodané oprávněnou. Povinná v notářském zápisu dluh uznala a současně svolila k jeho přímé vykonatelnosti, ačkoli před jeho sepisem vložila jakožto fyzická osoba svůj podnik (hmotný i nehmotný majetek, který sloužil k jejímu podnikání) do tehdy vzniklé obchodní korporace, a to L. u s. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, založené ke dni 1. 1. 2007 společenskou smlouvou ve formě notářského zápisu ze dne 5. 12. 2006 sepsaného JUDr. Janou Pražákovou, notářkou v Českých Budějovicích, pod sp. zn. N 358/2006, NZ 327/2006, a vymazané z veřejného rejstříku po splnění rozvrhového usnesení v konkurzu ke dni 15. 1. 2014.
2/ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh povinné na zastavení exekuce je nedůvodný, neboť „pokud měla povinná od počátku za to, že oprávněná nemá na vymáhané plnění dle hmotného práva nárok (…), měla a mohla se již po nařízení exekuce bránit návrhem na její zastavení; ten však podala až (…) několik let poté, co exekuční řízení probíhá“. Jestliže jako společnice a jednatelka nového dlužníka před a v průběhu sepisu notářského zápisu na skutečnost vkladu svého podniku do obchodní společnosti oprávněnou neupozornila, je takové jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a příčí se dobrým mravům. Navíc nelze pominout skutečnost, že po změně osoby původního dlužníka povinná vystupovala jako ručitel za splnění dluhu vůči oprávněné.
3/ Krajský soud v Českých Budějovicích (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 5. 2020, č. j. 24 Co 99/2020-184, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil (výrok I.) a v souvislosti s tímto výsledkem rozhodl o náhradě nákladů řízení resp. exekuce (výroky II. a III.), jakož i o vrácení vymožených nákladů řízení (výrok IV.) a vymoženého plnění (výrok V.). Odvolací soud vzal za (před soudem prvního stupně) prokázané, že povinná nebyla v době pořízení notářského zápisu dlužnicí exekvovaného závazku, neboť ten v souladu s dikcí §477 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), přešel vkladem podniku s účinností od 1. 1. 2007 na obchodní korporaci L. u s. M. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že nemá-li oprávněná na plnění stanovené notářským zápisem podle hmotného práva nárok, zakládá taková skutečnost důvod k zastavení exekuce pro její nepřípustnost ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Jestliže notářský zápis neodpovídá hmotněprávním poměrům, není způsobilým exekučním titulem. Jakkoliv nelze zpochybňovat zákonné ručení povinné za splnění exekvovaného dluhu ve smyslu §477 odst. 3 obch. zák., oprávněná by musela za účelem nařízení exekuce disponovat exekučním titulem proti povinné jakožto ručitelce. K námitce oprávněné, že povinná v souvislosti s vkladem podniku vyloučila přechod břemen, dluhů a jiných právních omezení na jí zakládanou obchodní korporaci, odvolací soud odkázal na §263 odst. 1 obch. zák., z něhož „explicitně plyne kogentní povaha ustanovení §477 obch. zák.“.
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání (do výroků I. až IV.), ve kterém předpoklad přípustnosti dovolání vymezila tak, že ve svém rozhodnutí se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která by měla být posouzena jinak“ . Odvolací soud se totiž vůbec nezabýval otázkou, zda „předmětný dluh na společnost L. u s. M. vůbec přešel“ . Tím, že odvolací soud akceptoval „k dnešnímu dni téměř 13 let opožděný návrh na zastavení exekuce“, odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, a ze dne 4. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4086/2014, tj. od dovolacím soudem interpretované lhůty podle §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“). Napadené usnesení tudíž nevede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce včas a exekuci neprodlužovali. Napadené rozhodnutí je rovněž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, neboť věděla-li povinná při sepisu notářského zápisu, že není dlužníkem, a přesto dluh uznala, aniž by na tuto skutečnost oprávněnou (či sepisující notářku) upozornila, jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž takový výkon práva nepožívá právní ochrany.
5/ Podle názoru dovolatelky odvolací soud nevzal v úvahu okolnost, že dlužné faktury byly vystaveny až po vyhotovení znaleckého posudku o ocenění podniku (jímž se odvolací soud vůbec nezabýval) a nemohly přejít vkladem na nově založenou společnost. Dovolatelka je proto přesvědčena, že vůči povinné existuje jak exekuční titul (notářský zápis), tak hmotněprávní nárok, a to z titulu ručení podle §477 odst. 3 obch. zák., „kdy v době uznání dluhu a uzavření procesní dohody o jeho úhradě formou notářského zápisu povinná uznávala platný nárok dovolatele“. Tato právní otázka „měla být posouzena jinak“. Oprávněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6/ Povinná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost.
7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání oprávněné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (§36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8/ K otázce přechodu práva vkladem podniku podle §477 odst. 1 obch. zák. dovolatelka přiřazuje dvě navzájem neslučitelná hlediska přípustnosti dovolání, z nichž druhé ani neodpovídá formulací dikci zákona (uvádí-li dovolatelka, že řešená otázka by krom odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „měla být posouzena jinak“). Jestliže dovolatelka mínila vymezit přípustnost dovolání hlediskem „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (viz znění §237 o. s. ř.), nejedná se o situaci, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (obsah dovolání této mylné interpretaci napovídá). Naposledy uvedené hledisko ze čtyř zákonem taxativně stanovených předpokladů přípustnosti dovolání míří na právní otázku již dovolacím soudem v jeho judikatuře vyřešenou, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (otázku posoudit oproti předchozí praxi odlišně). Z dovolání proto musí být primárně zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud podle mínění dovolatele odchýlit, což pojmově předpokládá, že dovolatel odkáže na příslušná předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to alespoň v rovině právních závěrů či úvah, zároveň vyjádří důvody mající vést k překonání dosavadní rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. ICdo 43/2013). Vylíčeným požadavkům dovolatelka nedostála, tudíž k předestřené otázce předpoklad přípustnosti nevymezila.
9/ Na otázce včasného či opožděného podání návrhu na zastavení exekuce ve smyslu §55 odst. 1 ex. řádu napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, neboť z ustanovení §55 ex. řádu plyne pouze to, že exekuci nemůže zastavit soudní exekutor; lhůta zde uvedená není lhůtou prekluzivní a soudy jsou proto povinny (kdykoli v průběhu exekučního řízení) zabývat se důvodem zastavení exekuce a i bez návrhu o zastavení exekuce rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, na které dovolatelka rovněž odkazuje, ale od něhož se odvolací soud s ohledem na uvedený závěr odchýlit nemohl, což platí i v případě dalšího dovolatelkou ohlášeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4086/2014).
10/ Z námitky dovolatelky, že dlužné faktury nemohly přejít vkladem podniku na nově založenou společnost, neboť při oceňování podniku nebyly ani vystaveny, nevyplývá žádná k řešení rozhodná právní otázka; podstatou námitky jsou skutková tvrzení, která bez dalšího přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
11/ K otázce ručení povinné za vymáhaný závazek podle §477 odst. 3 obch. zák. dovolatelka opět připojila zákonem neakceptované (v ustanovení §237 o. s. ř. nepřítomné) hledisko přípustnosti dovolání (tj. že právní otázka měla být posouzena jinak). Dovolací soud přesto - v rámci obiter dictum - poznamenává, že z akcesorické a subsidiární povahy ručení má oprávněná možnost vést exekuci proti povinnému jako ručiteli ze zákona, avšak jen na základě samostatného exekučního titulu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 3891/2007, srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 494/2014). Takovým titulem však oprávněná vůči povinné nedisponuje (tj. exekvovaný notářský zápis z právního důvodu ručení nevychází).
12/ V neposlední řadě není dovolání oprávněné přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), tj. proti výrokům II., III. a IV. napadeného usnesení.
13/ Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14/ Podle výsledku dovolacího řízení zaplatí dovolatelka povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč (§151 odst. 3 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu