ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3891.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3891/2020-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné TRINITY BANK, a. s. , se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1375/19, identifikační číslo osoby 253 07 835, zastoupené JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, proti povinné TECHSOX INVEST SE, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 242 66 442, zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, pro 76 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1126/2019, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020, č. j. 28 Co 118/2020-395, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 24. 1. 2020, č. j. 49 EXE 1126/2019-351, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 22. 5. 2019. Uvedl, že většinou námitek, které povinná v odvolání uplatnila (neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu podpisu pouze jedním členem představenstva oprávněné, otázka platnosti odstoupení povinné od smlouvy, posouzení smlouvy jako zdánlivého právního aktu, rozpor ujednání o smluvním úroku z prodlení s dobrými mravy, otázka částečného plnění stržením peněz z účtu povinné), se soudy opakovaně zabývaly v jiných řízeních probíhajících mezi účastníky, případně v řízení vedeném pro pohledávku z téhož úvěru proti FWE TWO s. r. o., a povinná tak mohla v této věci očekávat obdobné závěry. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i při řešení nové námitky překročení limitu úvěrové angažovanosti dle §11 zákona č. 87/1995 Sb. a §180 a násl. vyhlášky ČNB č. 123/2007 Sb. a zdůraznil, že povinná se dovolává porušení veřejnoprávního předpisu oprávněnou při poskytnutí úvěru společnostem ekonomicky spjatým osobou Ž., což má být nyní v exekučním řízení vykládáno ve prospěch povinné.
2. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (konkrétně poukazuje na 30 Cdo 2705/2006), a to při řešení otázky (ne)platnosti (§39 a násl. obč. zák.) úvěrové smlouvy, uzavřené družstevní záložnou s vědomým porušením tzv. pravidel angažovanosti při poskytnutí úvěrů společnostem podle §11 zákona č. 87/1995 Sb. a §180 a násl. prováděcí vyhlášky ČNB č. 123/2007 Sb., jako důvodu pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Soudy tím měly nepřípustně zasáhnout do jejího práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. Uvedené normy totiž ukládají družstevním záložnám povinnost dodržovat pravidla angažovanosti, z čehož plyne zákaz uzavírat smlouvy, které jsou s nimi v rozporu. Podle dovolatelky byla prokázána propojenost subjektů úvěrovaných oprávněnou a též porušení pravidel úvěrové angažovanosti vůči ekonomicky spjaté skupině osob. Soudy nesprávně uzavřely, že důsledkem toho není absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ačkoli povinnost družstevní záložny podle §11 zákona č. 87/1995 Sb. byla stanovena k ochraně soukromoprávních vztahů, jakou má na mysli nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04, potažmo k ochraně družstevních záložen, družstevníků a klientů před nezákonnými kroky managementu záložny. Dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu 32 Cdo 4123/2010, které se týká analogické problematiky (neplatnosti smluv uzavíraných bankami a ohrožujících jejich bezpečnost a stabilitu); ani rozsudek sp. zn. 32 Cdo 218/2014, na nějž odkázaly soudy, nevylučuje podle ní závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy, pro daný případ je však nepřiléhavý.
3. Tvrdí, že o porušení pravidel musela oprávněná vědět, a její pracovníci se tak dopustili trestné činnosti. Z judikatury vyplývá, že úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu, je neplatný pro rozpor se zákonem (srov. 30 Cdo 2705/2006), přičemž k samotnému odsouzení již ani dojít nemusí (srov. 29 Odo 122/2013). Povinná popírá účelovost své námitky. Skutečnost, že úvěrová smlouva byla několik let plněna, nemá vliv na její absolutní neplatnost. Oprávněná může vznést pouze nárok z bezdůvodného obohacení. Závěrem vytýká, že soudy odmítly provést důkaz znaleckým posudkem a výpovědí svědka Ž. a související argumentací povinné se nezabývaly. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc k dalšímu řízení.
4. Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že povinná cituje z rozhodnutí, která se posuzované věci ani vzdáleně nedotýkají, a pokud ano, podporují správnost napadeného rozhodnutí. Oprávněná odmítá, že by limit úvěrové angažovanosti překročila, natož pak vědomě. Tvrdí-li povinná, že subjekty, vůči nimž je oprávněná úvěrově angažována, byly ve skutečnosti ovládány osobou Ž., dovolává se fakticky svého předchozího nepoctivého jednání, pakliže toto ovládání bylo oprávněné zatajeno. Povinná zaměňuje závěr znaleckého posudku a prokázání existence ekonomicky spjaté skupiny osob, tj. skutečnost, kterou znalecký ústav zkoumat nemohl, protože jde o otázku právní, jejíž hodnocení přísluší soudu. Souhlasí s povinnou v tom, že je na věc třeba aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu z 6. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 87/04, v němž se uvádí, že smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře je především ochrana smluvních vztahů podle zásady pacta sunt servanda. Podle tohoto nálezu Ústavního soudu platí, že v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Pravidla úvěrové angažovanosti představují především ochranu vkladů družstevníků, představa o neplatnosti úvěrové smlouvy (a vyhnutí se plnění svého závazku z úvěru) se zcela míjí se smyslem této regulace. Závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázku platnosti smlouvy o úvěru, k níž se váže její nyní vymáhaný závazek. Brojí proti závěru soudu, že překročení limitu úvěrové angažovanosti při poskytnutí úvěru společnostem ekonomicky spjatým ve smyslu §11 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon č. 87/1995 Sb.“, a prováděcí vyhlášky ČNB nevede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.
7. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Podle §11 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. je družstevní záložna povinna dodržovat pravidla bezpečného provozu, která mohou upravovat zejména a) omezení a podmínky pro některé druhy úvěrů nebo investic, vkladů, záruk a závazků, b) pravidla pro nabývání, financování a posuzování aktiv. Podle odstavce 2 tyto pravidla a ukazatele stanoví Česká národní banka vyhláškou.
9. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2344/09) vysvětlil, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva, zejména absence povolení provádět určité činnosti, způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého. Porušení veřejnoprávních předpisů však samo o sobě (pokud nenastanou podmínky ve smyslu §49a obč. zák.) nemůže způsobit neplatnost smlouvy – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. 32 Odo 3/2003. Zmíněný princip je výslovně vyjádřen v ust. §3a obchodního zákoníku.
10. V jiných svých rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního úkonu podle ustanovení §39 obč. zák., nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srov. rozsudky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012, ze dne 10. 12. 2015, 32 Cdo 218/2014, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) .
11. V projednávané věci soudy správně opřely svůj závěr i o nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uveřejněný pod číslem 75/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který se zabýval otázkou neplatnosti dodatku nájemní smlouvy (uzavřeného starostou obce bez předchozího projednání obecní radou) pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). V něm Ústavní soud vysvětlil, že v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek neplatnost právního úkonu a že smyslem legality není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů. V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody a ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem je nutno vykládat restriktivně, nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena .
12. Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. Protože zřejmým cílem, jež dotčené ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. sleduje, je ochrana zájmů členů při hospodaření družstevních záložen (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 87/1995 Sb.), nelze s porušením pravidel úvěrové angažovanosti spojovat absolutní neplatnost sjednaných úvěrových smluv.
13. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 a 32 Cdo 4123/2010, na něž dovolatelka poukazuje, na projednávanou věc nikterak nedopadají (v prvém případě se řeší neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, nikoli pro rozpor s veřejnoprávními předpisy, ve druhém případě se řeší neplatnost smlouvy pro rozpor s ustanoveními zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, kdy důsledek v podobě neplatnosti smlouvy, je-li tato uzavřena v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 věty první zákona o bankách, stanoví přímo tento zákon). Dovolací soud nepřihlížel ani ke spekulacím dovolatelky ohledně trestné činnosti pracovníků oprávněné, již dovozovala z porušení pravidel úvěrové angažovanosti, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Soudy v projednávané věci vycházely z jiných skutkových zjištění a skutečnost, zda došlo k porušení pravidel úvěrové angažovanosti oprávněnou, v projednávané věci nebyla (pro nadbytečnost) předmětem dokazování (tvrzení dovolatelky, že propojenost subjektů úvěrovaných oprávněnou a porušení pravidel úvěrové angažovanosti vůči ekonomicky spjaté skupině osob bylo v řízení prokázáno, je mylné).
14. Namítá-li dovolatelka, že soudy odmítly provést některé jí navrhované důkazy a že se nevypořádaly se souvisejícími argumenty, uplatňuje případnou vadu řízení, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2355/2015); nelze přitom přehlédnout, že soudy jasně vysvětlily a přesvědčivě odůvodnily, proč považují provedení dotčených důkazů za nadbytečné.
15. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu