ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.464.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 464/2021-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného I. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Jaroměři, nám. Československé armády 51, proti povinnému J. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, pro 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 EXE 2321/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15 Co 139/2018-167, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2017, č. j. 20 EXE 2321/2011-65, kterým byla zastavena exekuce na majetek povinného (výrok I.) a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II. a III.) tak, že se exekuce nezastavuje.
2. Odvolací soud se odvoláním povinného zabýval opakovaně, když usnesením ze dne 4. 7. 2018 napadené rozhodnutí změnil tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl. K dovolání povinného však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4243/2018, toto rozhodnutí zrušil, když odvolacímu soudu zejména vytkl, že při rozhodování vycházel z neaktuální zprávy soudního exekutora, a jeho závěr o dalších možných způsobech uspokojení vymáhané pohledávky je tak předčasný a nesprávný. Odvolací soud proto v intencích rozhodnutí dovolacího soudu opětovně přezkoumal napadené rozhodnutí včetně předcházejícího řízení.
3. Dle zjištění odvolacího soudu soudní exekutor v novém oznámení o průběhu exekučního řízení zopakoval, že doposud nebyly vyčerpány všechny možné způsoby provedení exekuce, kterými ze zákona disponuje, a setrval na svém stanovisku, že doposud nelze učinit jednoznačný závěr, že není možné očekávat částečné uspokojení oprávněného a že výtěžek nebude postačovat k pokrytí nákladů exekuce. Rovněž poukázal na skutečnost, že v tomto stádiu řízení ani nemůže přistoupit k realizaci mobiliární exekuce (soudní exekutor provedl místní šetření na adrese trvalého pobytu povinného, na zvonění však nikdo nereagoval, po pravomocném rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce zváží další výjezd za účelem mobiliární exekuce).
4. Exekuce má dle odvolacího soudu zajistit faktickou vynutitelnost subjektivních práv a povinností. Lze ji proto zastavit pouze za situace, kdy po provedení veškerých úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není žádný majetek dohledán, eventuálně jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačuje, a že neexistuje ani předpoklad, že by se majetková situace povinného mohla v dohledné době zlepšit nebo že další šetření stran exekučně postižitelného majetku povinného by mohlo být úspěšné. Lze sice připustit, že exekuci nelze vést donekonečna, ale pouhé nepříznivé majetkové a výdělkové poměry povinného nejsou samy o sobě důvodem k jejímu zastavení. V dané věci povinný soudu nesdělil žádné závažné objektivní důvody, které by mu dlouhodobě bránily ve výdělečné činnosti a alespoň v částečném uspokojení vymáhané povinnosti. Od zahájení exekučního řízení neuhradil ani část vymáhaného dluhu, naopak se vyhýbal jakémukoliv zaměstnaneckému poměru či jiné zjistitelné výdělečné činnosti (nejspíše pracoval brigádně), tak aby jeho příjem byl exekucí nepostižitelný. Za situace, kdy mu jeho zdravotní stav dlouhodobě nebrání pracovat a je pouze jeho osobním rozhodnutím výdělečnou činnost, kterou by mohl alespoň částečně uspokojovat vymáhaný dluh, nevykonávat, nejsou předpoklady pro zastavení exekuce dány. Nelze totiž vyloučit, že své rozhodnutí nepracovat nepřehodnotí ani že při splnění podmínek pro výplatu starobního důchodu nepočne pobírat z části exekučně postižitelný důchod či nenabude majetek v pozůstalostním řízení. Současné poranění ruky, které povinný doložil zprávou ošetřujícího lékaře, sice může představovat momentální a přechodnou překážku v práci, tato okolnost však nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce. Povinný netvrdí, že se jedná o dlouhodobou překážku v práci, nelze ani predikovat, jakým způsobem může objektivně ovlivnit jeho výdělečné poměry do budoucna. Navíc k zamezení neprodleného výkonu rozhodnutí pro existenci přechodně tíživých poměrů, které by byly způsobilé citelným a mimořádným způsobem negativně zasáhnout do osobních, sociálních a hospodářských poměrů povinného, slouží institut odkladu exekuce, když toto ustanovení v dané věci rovněž nepřichází v úvahu, jelikož tvrzené poranění ruky žalovaného není skutečností, která by přechodně zásadním citelným způsobem změnila jím deklarované poměry.
5. Povinný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Namítá, že odvolací soud své rozhodnutí postavil na zcela nelogických a nepřiléhavých skutkových úvahách. Z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že ačkoli se od jeho posledního rozhodnutí skutkový stav nezměnil a soud nemá k dispozici poznatky týkající se existence jakéhokoli exekučně postižitelného majetku, odvolací soud opětovně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se exekuce nezastavuje. Tímto odvolací soud rozhodl v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 7. 2019, č. j. 20 Cdo 4243/2018-106).
6. Podle názoru povinného otázka předkládaná dovolacímu soudu k vyřešení je opětovně otázka důkazního břemene ohledně prokázání skutečností týkajících se majetkových poměrů povinného. Dále dle názoru povinného si odvolací soud musí byt vědom, že při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nelze mechanicky převzít stanovisko soudního exekutora, že se u povinného může čistě teoreticky objevit nějaký majetek, ze kterého by bylo možno uhradit alespoň náklady exekuce. Stejně tak se povinný domnívá, že nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, na kterém postavil své již v pořadí druhé zamítavé rozhodnutí ve věci. Povinný se domnívá, že argumentace odvolacího soudu, že celková délka exekučního řízení nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce, je pouhou podpůrnou argumentací, kterou však odvolací soud používá bez dalšího, když si musí být vědom, že v některých jiných případech jsou bezúčelná exekuční řízení zastavována po výrazně kratší době, než je tomu v daném případě (téměř 10 let běhu předmětné exekuce).
7. Řízení je dle povinného vedeno dostatečně dlouhou dobu na to, aby soudní exekutor provedl všechny možné způsoby provedení exekuce za účelem zjištění majetku povinného. K prověření movitého majetku povinného již soudní exekutor v průběhu loňského roku provedl zjištění dotazem na povinného. Bylo zjištěno, že povinný bydlí v nájemním bytě, z čehož je patrno, že kromě osobních věcí nevlastní žádný exekučně postižitelný movitý majetek. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 698/2014. V daném případě odvolací soud rozhodl na podkladě paušálního tvrzení soudního exekutora, že se finanční situace povinného může do budoucna zlepšit, aniž by se pokusil sám zhodnotit dosavadní průběh exekuce. Povinný rovněž nechápe, proč soudní exekutor doposud nepřistoupil k mobiliární exekuci, když má za to, že tímto způsobem může exekuci provést. Jelikož starobní důchod nebyl povinnému přiznán, odpadla již možnost vymožení pohledávky zcela. Odvolací soud mohl dle povinného řízení zatížit vadou spočívající v tom, že přijal bez dalšího veškeré závěry z vyjádření soudního exekutora, aniž by je sám na základě vlastního šetření prověřil.
8. Na základě výše uvedeného povinný navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, pokud nedospěje k závěru, že je možné napadené rozhodnutí změnit a rozhodnout a zastavení exekuce.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.
10. Dovolání není přípustné.
11. Povinný dovolání postavil na námitce, že odvolací soud přijal bez dalšího veškeré závěry z vyjádření soudního exekutora, aniž by je sám na základě vlastního šetření prověřil. S tvrzením dovolatele, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, však nelze souhlasit. Dovolací soud již dříve uzavřel, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016). Tím není zpochybněno, že za situace, kdy exekutor dosud neuskutečnil všechny úkony, od nichž lze očekávat zjištění majetku povinného a následně alespoň uspokojení nákladů exekuce a alespoň zčásti i realizaci vymáhaného plnění, je na místě návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zamítnout pro předčasnost, neboť soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Nicméně je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé, že odvolací soud se nespokojil jen se zprávou exekutora o dosavadním průběhu a o perspektivách exekuce, naopak na základě obsahu exekučního spisu, z doložených listin a informací podaných povinným učinil vlastní skutková zjištění, jež rozvedl zejména v bodech 11. a 12. napadeného usnesení (vysvětlil zejména, proč aktuální zdravotní stav povinného a nezaměstnanost nevede k závěru o další bezúčelnosti exekuce, dosud nebylo ani zřejmé, zda povinnému bude či nebude přiznán starobní důchod). Popsaný postup odvolacího soudu při zjišťování skutečností podstatných pro rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. byl tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Je nutné se ztotožnit i se závěrem odvolacího soudu, že samotná relativně delší doba trvání exekuce není důvodem k zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016). Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud správně nepřehlédl, že ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014).
13. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu