Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 04.05.2021, sp. zn. 20 Cdo 536/2021 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.536.2021.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.536.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 536/2021-580 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Heineken Česká republika, a.s. , se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru č. 1, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené Mgr. Petrem Kupským, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 251/2, proti povinné A. P. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova č. 1343/2, pro 562 606,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 25 EXE 2854/2013, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2020, č. j. 15 Co 172/2020-559, takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným a dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. června 2020, č. j. 25 EXE 2854/2013-527, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce. Uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil správný skutkový závěr. Povinná v průběhu řízení nejprve namítala k započtení úhradu částek v celkové výši 868 914 Kč, jež měla uhradit oprávněné, která je však nezahrnula do svého účetnictví. Posléze své tvrzení změnila a namítala k započtení pohledávku za vrácené obaly z let 2006 a 2007 ve výši 669 000 Kč. V řízení se ovšem nepodařilo prokázat ani jednu z těchto pohledávek. Povinná poskytovala platby oprávněné s konkrétními variabilními symboly, které souhlasily s čísly faktur za dodané zboží, bylo tedy ve smyslu ustanovení §330 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zcela jasně určeno, na který dluh plní, a na oprávněné bylo její volbu respektovat. Oprávněné tak nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení za tyto částky, které by jí snad povinná měla poskytnout bez právního důvodu. Ani druhá z pohledávek tvrzených povinnou neexistuje. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně bylo nepochybně zjištěno, že oprávněná vrácené obaly vypořádala řádně. Z listin založených ve spise (dodací listy, faktury, dobropisy a salda z let 2006 a 2007) plyne, že nejsou žádné vrácené obaly, jejichž cenu by oprávněná ve fakturaci nezohlednila, přičemž tento závěr byl podpořen i výslechem svědkyň. Pokud povinná při vrácení obalů neurčila, na jaký dluh má byt jejich hodnota započítána, a oprávněná započetla jejich hodnotu na nejstarší dluhy, jak bylo prokázáno, postupovala v souladu s ustanovením §330 odst. 3 obchodního zákoníku a hodnotu vrácených obalů správně započetla na závazky nejdříve splatné. Za této situace nebylo potřeba, aby soud prvního stupně oprávněnou vyzýval k předložení dalších listin, neboť dostupná dokumentace poskytla kompletní informace o skutkovém stavu. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že soudy obou stupňů neprovedly všechny jí označené důkazy a ani o těchto důkazních návrzích nerozhodli a neodůvodnili svůj postup, což je v rozporu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i s judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 779/06, a ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10). Ke svým závěrům dospěly na základě neúplného dokazování, přičemž v této situaci nelze povinné v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, vytýkat neunesení důkazního břemene. Dovolací soud, který již v této věci rozhodoval, připustil možnost vzniku předmětného bezdůvodného obohacení. Pokud tedy odvolací soud dospěl k opačnému názoru, nerespektoval tak závazný právní názor dovolacího soudu. Povinná dle svého názoru dostatečně prokázala svá tvrzení, zatímco oprávněná nedoložila, zda vrácené obaly řádně vyúčtovala a zohlednila ve fakturaci. V důsledku toho, že napadené usnesené odvolacího soudu nebylo vydáno na základě úplně a nepochybně zjištěného skutkového stavu, bylo rovněž porušeno dovolatelčino právo na spravedlivý proces a soudy taktéž nerespektovaly rozložení důkazního břemene mezi stranami sporu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jeno. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak (srov. §237 o. s. ř.). 4. Dovolatelka především namítá, že není správný skutkový závěr soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že částka 868 914 Kč zaplacená povinnou oprávněné byla poskytnuta na konkrétní plnění odlišné od nyní vykonávané povinnosti, kterého se povinné od oprávněné dostalo a jež bylo oprávněnou vyfakturováno. Podle ní není korektní ani skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož částka ve výši 669 000 Kč, kterou povinná měla zaplatit na vratné obaly od zboží dodaného oprávněnou, byly započteny na v době těchto plateb již skutečně existující jiné pohledávky oprávněné za povinnou za dříve dodané zboží . Uvedené skutkové závěry však Krajský soud v Plzni v samotném základu odůvodnil, a to v odst. 13 – 16 dovoláním napadeného usnesení ze dne 14. října 2020, č. j. 15 Co 172/2020-559. Skutkové závěry odvolacího soudu není na místě pokládat za zcela zjevně svévolné, a proto je třeba vyjít z ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., podle něhož přípustným důvodem pro podání dovolání může být pouze právní otázka, která byla odvolacím soudem nesprávně vyřešena, nikoliv subjektivní pochybnost dovolatele o správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015). Výsledek volného, avšak nikoliv zjevně svévolného vyhodnocení důkazních prostředků, za takových okolností musí Nejvyšší soud respektovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3684/2015, a ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). 5. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazní prostředky, jimiž hodlala unést důkazní břemeno svých tvrzení, že částka 669 000 Kč ve skutečnosti nemohla posloužit k úhradě předchozích dluhů povinné u oprávněné, když dle obsahu dovolání mělo jít zejména o výpovědi řidičů oprávněné dodávajících povinné zboží od oprávněné, a o listiny evidující vratné obaly, jež oprávněná povinné poskytla a povinná následně navracela. Odvolací soud alespoň v základu v odst. 15 napadeného usnesení ze dne 14. 10. 2020, č. j. 15 Co 172/2020-559, uvedl, proč má i bez provedení dalších důkazních prostředků za nepochybné, že částka 669 000 Kč posloužila k úhradě jiných dluhů povinné u oprávněné. Odvolací soud k tomu sdělil, že „z listin založených ve spise (dodací listy, faktury, dobropisy a salda za roky 2006 a 2007) zřetelně vyplynulo, že tu nebyly žádné vrácené obaly, jejichž cenu by oprávněná ve fakturaci nezohlednila. Tento závěr byl podpořen také výpověďmi svědkyň (P. a B.). Pokud povinná při vrácení obalů neurčila, na jaký dluh má byt jejich hodnota započítána, a oprávněná započetla jejich hodnotu na nejstarší dluhy, jak bylo prokázáno, postupovala v souladu s ustanovením §330 odst. 3 obchodního zákoníku a hodnotu vrácených obalů správně započetla na závazky nejdříve splatné. Za této situace nebylo třeba, aby soud prvního stupně oprávněnou vyzýval k předložení dalších listin, dostupná dokumentace poskytovala kompletní informace o skutkovém stavu.“ I tento závěr odvolacího soudu je natolik ozřejmen, že jej nelze pokládat za neodůvodněný a zjevně svévolný, a proto jej dovolací soud nemá právo zpochybnit. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, je nepřípadný, protože i z tohoto rozhodnutí se podává, že odvolací soud není povinen provést veškeré účastníkem navržené důkazní prostředky, má-li za to, že skutkový stav byl bez pochybností zjištěn z již provedených důkazních prostředků. 6. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud neřídil závaznými pokyny Nejvyššího soudu při řešení právních otázek vypořádaných v předchozích rozhodnutích v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3677/2018), není její oponentura správná, protože předmětná rozhodnutí se týkala instrukce, jakým způsobem v předmětné věci má odvolací soud rozvrhnout břemeno tvrzení a prokazování mezi jednotlivé účastníky. V žádném případě se však nejednalo o závazný pokyn, k jakým konkrétním skutkovým závěrům má odvolací soud dospět. K porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces reálně nemohlo dojít ani tím, že nebyla po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3677/2018 poučena podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, jaké skutečnosti je v dané věci povinna tvrdit a prokazovat. Rozvržení důkazního břemena mezi účastníky bylo srozumitelně objasněno již v samotném rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo povinné doručeno. 7. Vzhledem k tomu, že závěry uvedené v odůvodnění usnesení odvolacího soudu jsou v napadeném usnesení popsány a odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. 5. 2021 JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/04/2021
Spisová značka:20 Cdo 536/2021
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.536.2021.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:07/19/2021
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 2125/21
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-12