ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.647.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 647/2021-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného P. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, proti povinnému Mysliveckému spolku Trnava Bratřice , se sídlem v Jetřichovci 49, 395 01 Pacov, identifikační číslo osoby 01452835, zastoupenému JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na květnici 713/7, pro nepeněžité plnění, vedené u soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha - východ, pod sp. zn. 054 EX 376/16, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 11. 2020, č. j. 15 Co 277/2020-289, 15 Co 278/2020, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 11. 2020, č. j. 15 Co 277/2020-289, 15 Co 278/2020, se mění tak, že usnesení soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha – východ, ze dne 1. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-260, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-271, se ve výroku IV. potvrzuje .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 270,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ladislava Rychtáře.
III. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 451 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ladislava Rychtáře.
Odůvodnění:
1. Soudní exekutor Mgr. Jiří Nevřela, Exekutorský úřad Praha - východ, k návrhu povinného ze dne 4. 5. 2018 usnesením ze dne 1. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-260, zčásti zastavil exekuci prováděnou na základě pověření Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 2. 2016, č. j. 5 EXE 185/2016-22, podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015, č. j. 5 C 22/2015-125, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 10. 2015, č. j. 15 Co 512/2015-157, a to v rozsahu nákladů exekuce, nákladů oprávněného a vymáhání pokut uložených povinnému (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků není povinen zaplatit náklady exekuce, neboť ty byly povinným již zaplaceny v průběhu exekuce (výrok II.), a že žádný z účastníků není povinen hradit náklady řízení, neboť náklady oprávněného byly povinným zaplaceny již v průběhu exekuce (výrok III.).
2. Usnesením ze dne 22. 7. 2020 soudní exekutor doplnil své usnesení ze dne 1. 7. 2020 tak, že zastavil řízení o návrhu povinného ze dne 4. 5. 2018 na zastavení exekuce v rozsahu vymáhané povinnosti přijmout oprávněného za svého člena (výrok IV.), neboť v tomto rozsahu již byla exekuce pravomocně zastavena. (z důvodu splnění vymáhané povinnosti povinným) jeho usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 054 EX 376/16-179, jež je pro něj i pro účastníky řízení závazné a zakládá překážku věci rozsouzené.
3. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil usnesení soudního exekutora ve výroku IV. tak, že se řízení o návrhu povinného ze dne 4. 5. 2018 na zastavení exekuce v rozsahu vymáhané povinnosti nezastavuje. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí, v podstatě se jedná o vrácení věci soudnímu exekutorovi k dalšímu postupu dle §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též „e. ř.“ (k postoupení návrhu na zastavení exekuce k rozhodnutí exekučnímu soudu). Odvolací soud vysvětlil, že se stejnou problematikou v této exekuční věci již dříve zabýval ve svém usnesení ze dne 29. 8. 2019, č. j. 15 Co 61/2019-241, kterým obdobně změnil usnesení soudního exekutora ze dne 9. 5. 2018, č. j. 054 EX 376/16-207 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 2. 2019, č. j. 054 EX 376/16-231), jímž soudní exekutor řízení o návrhu povinného ze dne 4. 5. 2018 na zastavení exekuce zastavil pro nedostatek podmínky řízení (neboť exekuce již skončila). Odvolací soud na rozdíl od soudního exekutora neshledal nedostatek podmínky řízení o návrhu na zastavení exekuce. Připomněl, že v případě návrhu na zastavení exekuce, podaného podle §268 odst. 1 písm. b) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu zrušení exekučního titulu (Nejvyšší soud po skončení exekuce zrušil exekuční titul rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 29 Cdo 467/2016-192, a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení), nelze považovat existenci trvající exekuce za zvláštní procesní podmínku pro rozhodnutí o takovém návrhu. Současně konstatoval, že usnesení soudního exekutora ze dne 2. 11. 2016, č. j. 054 EX 376/16-179, o zastavení exekuce v rozsahu vymáhané povinnosti přijmout oprávněného za člena, je třeba přiznat (toliko) účinky vyrozumění soudního exekutora o skončení exekuce. Jelikož soudní exekutor nerespektoval právní názor odvolacího soudu, vyslovený v usnesení ze dne 29. 8. 2019, č. j. 15 Co 61/2019-241, na němž není důvod ani nyní cokoliv měnit, nezbylo odvolacímu soudu než rozhodnout, jak výše uvedeno. Tím byly (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4504/2018) odklizeny i nákladové výroky II. a III. usnesení soudního exekutora.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, dále doplněným podáním ze dne 15. 2. 2021. Namítá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně flagrantním způsobem porušil §159a, §103 a §104 o. s. ř. Uvedl, že soudní exekutor rozhodl správně, neboť je vázán svým pravomocným usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 054 EX 376/16-179, a je nepřípustné, aby táž věc byla znovu projednávána. Napadené usnesení odvolacího soudu nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně závěry usnesení ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/2020. Domnívá se, že v projednávané věci by ani nebyl dán důvod k zastavení již skončené exekuce s ohledem na závěry usnesení Ústavního soudu z 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 3007/17, podle nichž lze takto postupovat jen ve výjimečných případech, přitom takový postup je třeba chápat jako prostředek ultima ratio. Závěrem připomíná, že je to stejně výhradně povinný, kdo hradí za obdobných okolností náklady exekuce i náklady řízení, a navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
5. Povinný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto a aby soud povinnému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Domnívá se, že oprávněný argumentuje nepřiléhavými soudními rozhodnutími. Nato povinný poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 4312/2007 a 20 Cdo 3331/2017, jimiž dokládá oprávněnost svého návrhu na zastavení exekuce po zrušení exekučního titulu. Závěrem zdůraznil, že soudní exekutor by měl vzhledem k situaci neprodleně postoupit spis k rozhodnutí exekučnímu soudu, neboť dovolání nemá odkladný účinek.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
7. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky věci pravomocně rozhodnuté v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, či ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, uvedl, že nelze vyloučit zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu (ve vztahu k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4312/2007). Přitom odvolací soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem. Uvedená soudní rozhodnutí se však vztahují na případy, kdy exekuce byla již dříve ukončena vymožením, nikoli zastavením na základě pravomocného usnesení soudu (soudního exekutora), jak je tomu v nyní projednávané věci.
9. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněném pod číslem 47/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vyslovil závěr, že jestliže předchozí exekuce byla zastavena (nebo exekuční návrh byl zamítnut) pro existenci některého z obecných důvodů, pro které nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož exekučního titulu a pro totéž plnění vést bez ohledu na to, jaký majetek může být postižen [§268 odst. 1 písm. a), b), g) a h) o. s. ř.], vytváří pravomocné rozhodnutí o zamítnutí dřívějšího exekučního návrhu nebo o zastavení předchozí exekuce překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 a §254 odst. 1 o. s. ř. Přitom není podstatné, zda dřívější exekuce byla zastavena přímo exekutorem podle ust. §55 odst. 4 e. ř., nebo zda k zastavení exekuce přistoupil soud, protože nebyly naplněny předpoklady pro zastavení exekuce exekutorem.
10. Nejvyšší soud se dále v usnesení ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/2020 (stížnost proti němu byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3473/20), zabýval otázkou, zda lze na návrh povinného podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. znovu zastavit exekuci, která již byla soudním exekutorem zastavena na základě návrhu oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přistoupil-li exekutor k tomuto dřívějšímu zastavení až poté, co vydal oznámení o skončení exekuce podle §46 odst. 8 e. ř.
11. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí připomněl, že soudní exekutor není povolán k zastavení exekuce poté, co již skončila vymožením. K takovému kroku má přistoupit za výjimečných okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4312/2007) exekuční soud a nikoliv exekutor. Současně však Nejvyšší soud zdůraznil, že nelze přehlédnout, že úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu (§28 věta druhá e. ř.). Pochybení exekutora, jenž po ukončení exekuce vymožením sám vydal usnesení o zastavení exekuce, je tedy třeba přirovnat nikoliv k situaci, kdy orgán moci soudní koná mimo rámec své pravomoci, ale se situací, kdy rozhodl mimo rámec své věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.). Rovněž není na místě přehlížet ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž rozhodnutí soudu (soudního exekutora) není bez dalšího na místně pokládat za nicotné dokonce ani v případě, že je soud (soudní exekutor) vydal mimo rámec své pravomoci (usnesení ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1840/2013, nebo usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2188/2019).
12. Dovolací soud za těchto okolností odmítl názor, že dřívější rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce, vydané poté, co exekuce již skončila vymožením, nemá žádných právních účinků; naopak podle dovolacího soudu i toto usnesení vytváří překážku věci rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), takže pravomocně zastavenou exekuci nelze zastavit znovu, byť z jiného důvodu. Jinak řečeno, došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a tedy již neplynoucí) exekuce.
Má-li povinný za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016). Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i ve svém usnesení ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2204/2020 (stížnost proti němu byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 114/21).
13. Protože odvolací soud v nyní projednávané věci rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudního exekutora potvrdil ve výroku, jímž soudní exekutor zastavil řízení o návrhu povinného ze dne 4. 5. 2018 na zastavení exekuce v rozsahu vymáhané povinnosti – přijmout oprávněného za svého člena, jak výše uvedeno (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
14. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému oprávněnému v této fázi řízení podle obsahu spisu vznikly náklady sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč, z odměny advokáta ve výši 750 Kč za sepis dovolání (§7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. e/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% daně z přidané hodnoty (z odměny a náhrady hotových výdajů) ve výši 220,50 Kč, tedy celkem 5 270,50 Kč. V odvolacím řízení nebylo nařízeno jednání a oprávněnému podle obsahu spisu vznikly náklady sestávající z odměny advokáta ve výši 2 x 750 Kč za sepis vyjádření ze dne 6. 8. 2020 a ze dne 8. 9. 2020 (§7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. e/, odst. 3 advokátního tarifu), z náhrady hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% daně z přidané hodnoty (z odměny a náhrady hotových výdajů) ve výši 441 Kč, tedy celkem 2541 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu