ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.928.2021.1
2
7
sp. zn. 20 Cdo 928/2021-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Celního úřadu pro Zlínský kraj se sídlem ve Zlíně, Zarámí č. 4463, identifikační číslo osoby 71214011, proti žalovanému V. B. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše č. 1936/19, o zaplacení 4 770 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 63/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. prosince 2020, č. j. 60 Co 266/2020-199, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 21. 12. 2020, č. j. 60 Co 266/2020-199, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 10. 2020, č. j. 36 C 63/2020-163, kterým soud prvního stupně určil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 770 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že žalobce jako správce spotřební daně z lihu ve dnech 7. 9. 2015 a 8. 9. 2015 vystavil R. B. (synovi žalovaného) platební výměry č. j. 48349/2015-640000-32.1, č. j. 47664/2015-640000-32.2, a č. j. 47892/2015-640000-32.2, kterými mu vyměřil spotřební daň z lihu za zdaňovací období září 2012, říjen 2012 a prosinec 2012 v celkové výši 466 077 315 Kč. Dne 24. 10. 2012 uzavřel R. B. jako převodce s žalovaným jako nabyvatelem smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti XY – dále jen „smlouva o převodu obchodního podílu“, za cenu 18 000 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit R. B. kupní cenu v měsíčních splátkách ve výši 750 000 Kč od 20. 12. 2012 do 20. 11. 2014 a pro případ prodlení se zaplacením, byť jen části kupní ceny, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z celé kupní ceny. Žalovaný však žádnou platbu na kupní cenu neuhradil a R. B. neuhradil vyměřenou spotřební daň z lihu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, pravomocného dne 8. 6. 2017, byl (mimo jiné) R. B. uložen trest propadnutí celého majetku. Žalobce vydal dne 24. 1. 2020 exekuční příkaz č. 1864002020/10, kterým nařídil daňovou exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o převodu obchodního podílu, kdy jako poddlužník je uveden žalovaný. Protože žalovaný na základě exekučního příkazu nic neuhradil, podal žalobce dne 25. 2. 2020 poddlužnickou žalobu, kterou se po žalovaném domáhá zaplacení 4 770 000 Kč. Tato částka představuje smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou kupní ceny ze smlouvy o převodu obchodního podílu v období od 9. 6. 2017 do 20. 11. 2018. Odvolací soud uvedl, že smluvní pokuta sjednaná za každý den prodlení vzniká samostatně za každý den trvání prodlení s úhradou zajištěné pohledávky, tudíž smluvní pokuta za prodlení počínaje dnem 9. 6. 2017 nepřešla na stát v rámci trestu propadnutí majetku, neboť v den právní moci rozsudku ukládajícího trest propadnutí majetku neexistovala (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, nabyl právní moci dne 8. 6. 2017) a bylo ji tak možné přikázat v daňové exekuci. Žalovaný pak nemohl započíst svou pohledávku na náhradu škody vůči pohledávce R. B. na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu, neboť žádná taková pohledávka neexistuje. Dle žalovaného mu měla vzniknout pohledávka na náhradu škody tím, že R. B. dne 11. 6. 2008 koupil proti vůli žalovaného jeho jménem a na jeho účet akcie EMC REAL ESTATE INVESTMENTS A.G. za 22 071 550 Kč, které postupně ztratily na ceně. Žalovaný však R. B. nevyčítal nákup předmětných akcií, nýbrž následné snížení jejich ceny. Sám se ale o nákupu akcií dozvěděl na podzim roku 2008 a mohl tak sám reagovat na vývoj ceny akcií, což neučinil a škodě tak sám nepředešel. Uplatnil-li žalovaný až v odvolání námitku, že R. B. byl pověřen správou cenných papírů, v jejímž rámci nereagoval na pokles cen akcií na trhu, v důsledku čehož vznikla pohledávka na náhradu škody, činí odlišná a zcela nová skutková tvrzení až po nastalé koncentraci řízení bez toho, aby zákon takové nové skutkové tvrzení v tomto konkrétním případě připouštěl (§118b odst. 1 o. s. ř.). Vznesl-li žalovaný námitku promlčení z důvodu, že je promlčen nárok na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu, a tudíž musí být promlčen i nárok na zaplacení smluvní pokuty, odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně uvedl, že závazkové vztahy ze smlouvy o převodu obchodního podílu (v dané věci ke dni uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu, tedy ke dni 24. 10. 2012) se ve smyslu ustanovení §261 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, bez ohledu na povahu účastníků, řídí tímto zákonem. Kupní cena za převod obchodního podílu byla sjednána ve splátkách a právo na dílčí plnění (splátky) se podle ustanovení §392 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, promlčuje samostatně a čtyřletá promlčecí doba (§397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) běží ode dne splatnosti každé splátky. Dne 20. 11. 2014 byla splatná poslední splátka kupní ceny, přičemž žalovaný byl povinen uhradit smluvní pokutu z celé kupní ceny. Právo na zaplacení poslední splátky kupní ceny se tedy promlčelo dne 20. 11. 2018. Byla-li smluvní pokuta sjednána procentní sazbou za každý den prodlení, promlčuje se právo na její zaplacení za každý den prodlení samostatně, a nikoliv jako celek. Žaloba byla v dané věci podána dne 25. 2. 2020 a žalobce v ní uplatnil právo na zaplacení smluvní pokuty za období od 9. 6. 2017 do 20. 11. 2018. Jak tedy plyne z výše uvedeného, není za předmětné období trvání prodlení právo na zaplacení smluvní pokuty promlčeno. Pokud jde o námitku žalovaného o předčasnosti podání poddlužnické žaloby, odvolací soud uvedl, že aktivní legitimace oprávněného k podání poddlužnické žaloby vzniká dnem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dlužníkovi povinného, protože tímto dnem ztrácí povinný na přikázanou pohledávku právo (§313 odst. 3 o. s. ř.) a zaniká dnem doručení usnesení o zastavení exekuce dlužníkovi povinného. V této věci byla poddlužnická žaloba podána až poté, co byl předmětný exekuční příkaz doručen žalovanému (a i poté, co nabyl právní moci) a do současné doby nedošlo k zastavení exekuce. Proto je dána aktivní legitimace žalobce k podání poddlužnické žaloby. Okolnost, že R. B. při podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu uvedl, že nemá v úmyslu smluvní pokutu uplatňovat (což tvrdí žalovaný), nemohla způsobit ani prominutí smluvní pokuty, ani vzdání se práva R. B. na její zaplacení. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 931/2002, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 276/2004, ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3130/2015, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015), když rozhodl bez nařízení jednání i přesto, že se dovolatel domáhal přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nejen s poukazem na nesprávné právní posouzení věci. Dle žalovaného není žalobce aktivně věcně legitimován k podání žaloby, neboť výkonem trestu propadnutí majetku pozbývá potrestaná osoba nárok na zaplacení pohledávky ze smluvní pokuty vzniklé i za dobu po vykonání trestu propadnutí majetku. Vlastnictví k propadnutému majetku R. B. přešlo na stát, přičemž pohledávkami tvořícími součást majetku jsou i pohledávky ze závazkových právních vztahů (v daném případě smluvní pokuta). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1822/2007, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, či usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 973/2007) dovolatel uvedl, že smluvní pokuta je právem spojeným s pohledávkou, které bez dohody s dlužníkem nemůže být ponecháno u původního věřitele. Proto v případě, že k přechodu pohledávky došlo autoritativním rozhodnutím státního orgánu, není zde poskytnut prostor pro modifikaci účinků přechodu pohledávky ve vztahu k zajišťovacím institutům. Vykonání trestu propadnutí majetku odpovídá univerzální sukcesi a právní nástupce tak vstupuje do všech práv a povinností jeho právního předchůdce. Žalobce navíc podal poddlužnickou žalobu předčasně, a to před uplynutím lhůty k podání námitky podle ustanovení §159 daňového řádu. Podání této námitky pak dle dovolatele představuje překážku na straně správce daně k podání poddlužnické žaloby, neboť námitka dle ustanovení §159 daňového řádu je institutem, na jehož základě má poddlužník možnost bránit se proti nařízení daňové exekuce, když daňový řád neumožňuje brojit proti úkonu správce daně podáním opravného prostředku (odvoláním). Daňový dlužník (R. B.) též vůči oprávněnému uznal dluh z titulu náhrady škody a žalovaný tuto pohledávku v lednu roku 2013 započetl na pohledávku daňového dlužníka na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu. Soudy obou stupňů ale opomenuly jím navrhované důkazy (protokol o výslechu svědka – R. B. v trestním řízení a výslech R. B.) a odmítly provést jeho důkazní návrhy, přičemž tento postup řádným způsobem neodůvodnily. Proto jsou rozsudky nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Žalovaný také v průběhu řízení namítal, že si sice se synem ujednali smluvní pokutu, ale už při podpisu smlouvy se dohodli, že toto ujednání neplatí (i vzhledem k jejich blízkému příbuzenskému vztahu). Na vyřešení této otázky by se mělo aplikovat ustanovení §386 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, které umožňuje vzdání se nároku na náhradu škody i v případě, že se jedná o právo, které teprve v budoucnu vznikne, neboť dle dovolatele je zřejmé, že smluvní pokuta byla sjednána zjevným nedopatřením. Dále ve svém podání polemizuje se závěry odvolacího soudu o vzniku jeho pohledávky na náhradu škody vůči R. B. a uvádí, že je třeba korigovat vymezení časového období, za které žalobce uplatňuje nárok na zaplacení smluvní pokuty. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
3. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů považuje za zákonné, pečlivě a přesvědčivě odůvodněné, opírající se o provedené důkazy a zjištěný skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné.
5. K námitce dovolatele o přechodu nároku na vymáhání smluvní pokuty na stát je třeba uvést, že k založení práva na zaplacení smluvní pokuty došlo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, uzavřel, že je-li smluvní pokuta sjednána denní sazbou, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu , neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku). Smluvní pokuta totiž není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna, ale samostatným majetkovým nárokem. V důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl mezi smluvními stranami nový, dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv. Z právě sděleného mj. plyne, že vzniklo-li R. B. na základě smlouvy o převodu obchodního podílu vůči dovolateli právo na zaplacení smluvní pokuty pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny obchodního podílu tak, že smluvní pokuta byla stanovena denní sazbou, stal se stát následkem právní moci rozsudku (Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, pravomocného dne 8. 6. 2017), jímž byl R. B. uložen trest propadnutí majetku, nositelem práva na zaplacení smluvní pokuty pouze do doby právní moci výroku o propadnutí majetku. R. B. naopak nepřestal být nositelem práva na zaplacení smluvních pokut stanovených denní sazbou, které vznikly až od právní moci výroku o uložení trestu propadnutí majetku. Ze shora uvedené judikatury se též jasně podává, že smluvní pokuta stanovená denní sazbou je ohledně každého jednotlivého dne, v němž vzniká, samostatným právem, které nesleduje osud pohledávky, z níž vzniklo, nestanoví-li rozhodnutí soudu nebo smlouva jinak (k čemuž v daném případě nedošlo). Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k popsaným právním závěrům, učinil tak v souladu, a nikoliv v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, ve shodě se soudem prvého stupně a soudem odvolacím i dovolací soud zdůrazňuje, že se jedná o rozhodnutí, jež se zabývalo následky smluvního postoupení pohledávky na „tzv. vedlejší práva“, a to i pro případ, že tato „vedlejší práva“ (včetně případné smluvní pokuty) mohou mít vlastní právní osud. Argumentace tímto rozhodnutím je nepřípadná proto, že v nyní posuzovaném případě došlo ke změně v nositeli hmotných práv nikoliv z vůle účastníků právního vztahu, ale rozhodnutím soudu o propadnutí majetku. Za takových okolností je třeba trvat na tom, že výrokem o propadnutí majetku dochází jen k přechodu takových práv, která k okamžiku právní moci výroku o propadnutí majetku skutečně existovala. Pojímáme-li však v souladu s veškerou výše uvedenou judikaturou právo na zaplacení smluvní pokuty stanovené denní sazbou za samostatné právo postupně vznikající, a jež může mít samostatný právní osud, je na místě konstatovat, že prostý výrok soudu o uložení trestu propadnutí majetku, aniž by z něho výslovně vyplývalo, že se týká i smluvních pokut stanovených denní sazbou, které mají vzniknout až po právní moci výroku soudu o uložení trestu propadnutí majetku, nepostačuje k tomu, aby i taková majetková hodnota propadla státu. Argumentuje-li dovolatel ve prospěch opačného názoru dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 973/2007, podle něhož trest propadnutí majetku je tzv. univerzální sukcesí, je na místě doplnit, že tzv. univerzální sukcese se projeví jen ve vztahu k majetku, který stát nabyl okamžikem právní moci rozsudku, jímž byl tento trest uložen, nevede však k tomu, že by subjekt, jemuž byl tento trest uložen, zanikl, a že by takový subjekt v budoucnosti nenabýval majetkových práv sám pro sebe, ale jen pro stát.
6. Dovolatel dále pokládá právní otázku, zda je správce daně povinen s podáním tzv. poddlužnické žaloby vyčkat uplynutí třicetidenní lhůty pro podání námitek ze strany poddlužníka ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dále jen „daňový řád“. Záporná odpověď na tuto otázku (tedy že správce daně povinnost k takovém vyčkání nemá) se však jednoznačně podává přímo z dikce zákona, a proto nezakládá přípustnost dovolání pro dosud neřešenou právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016, ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2352/2019, a ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 322/2020). Řádným opravným prostředkem proti exekučnímu příkazu by námitky podle ustanovení §159 daňového řádu byly, pokud by bylo možno dovodit, že obecná úprava opravných prostředků, zakotvená v části druhé hlavě VII daňového řádu, je pro oblast placení daní, tedy pro část třetí hlavu V daňového řádu, nahrazena speciální úpravou, na niž taxativní výčet v ustanovení §108 odst. 1 písm. a) daňového řádu nedopadá a jež zná i jiný řádný opravný prostředek, než jaký je uveden v tomto výčtu. Tak to však není. Podání námitky podle ustanovení §159 daňového řádu nevede k odložení právní moci exekučního příkazu; v tomto smyslu je tedy nelze za řádný opravný prostředek považovat (srov. s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016-53). Nevede-li podání námitky k odložení právní moci exekučního příkazu přikázáním jiné peněžité pohledávky, jenž vydal správce daně, neboť námitka neslouží jako řádný opravný prostředek, správce daně není povinen s podáním tzv. poddlužnické žaloby vyčkat uplynutí třicetidenní lhůty pro podání námitek ze strany poddlužníka ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 daňového řádu. I tuto právní otázku tedy odvolací soud vyřešil správně.
7. Dále dovolatel namítá, že soud prvního stupně neprovedl veškeré dovolatelem označené důkazní prostředky ohledně tvrzení žalovaného o dřívějším zániku žalované pohledávky, aniž by v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč ten který důkazní prostředek neprovedl. Dovolatel je přitom přesvědčen, že pro případ, že by soud prvního stupně či odvolací soud provedly veškeré jím navržené důkazní prostředky, zjistily by skutkové okolnosti, na jejichž základě žalovaný požadavek skutečně zanikl (zápočtem práva žalovaného na náhradu škody). Mezi tyto důkazní prostředky patří zejména dovolatelem v dovolání specifikované důkazní prostředky ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T 167/2017, případně výslech R. B. a daňového poradce dovolatele Ing. Kučery. Je faktem, že soud prvního stupně a ani odvolací soud přímo neuvedly, proč právě tyto důkazní prostředky neprovedly. Nicméně zejména z odst. 23–27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z odst. 23, 32–49 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podávají důvody, pro které soud prvního stupně i odvolací soud uzavřely, že žalovaná pohledávka nezanikla, a to ani započtením proti pohledávce dovolatele na náhradu škody vůči R. B., a že by provedení dalších důkazních prostředků navržených dovolatelem na zjištěném skutkovém stavu ničeho nezměnilo. Toto vysvětlení nelze pokládat za zcela nedostatečné, za zjevně svévolné a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4191/2018, a ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1782/2019). Proto dovolací soud musí respektovat ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. s tím, že dovolacím důvodem může být výhradně právní otázka, a nikoliv subjektivní pochybnost žalovaného o správnosti a úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Dodává se, že formulace soudu prvého stupně v rámci poučení o koncentraci řízení s tím, že „další dokazování prováděno nebude“ a že dokazování případně „bude před vyhlášení rozsudku znovu otevřeno“, může působit do jisté míry neobratně, nicméně nevzbuzuje pochybnost, že soud prvního stupně nadále má dokazování za skončené a že dovolatelem navržené důkazní prostředky nemá v úmyslu provést proto, že je aktuálně (k době koncentrace) přesvědčen, že skutkový stav je bez důvodných pochybností objasněn i bez nich.
8. Dovolatel také vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně a případně odvolací soud měly při posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě, jež je předmětem nynějšího řízení, bylo učiněno vážně, kromě posouzení obsahu smlouvy a projevů vůle učiněných při uzavření smlouvy, vyslechnout i účastníky smluvního vztahu, tedy dovolatele a jeho syna R. B. I v tomto případě je třeba konstatovat, že soud prvního stupně (zejména odst. 17–22 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) i odvolací soud (zejména odst. 23, 65–78 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) objasnily, proč došly i bez provedení dalšího dokazování k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána s úmyslem, že je pro dovolatele závazná, a že nedošlo k projevu vzdání se práva na její zaplacení. Ani toto vysvětlení nelze pokládat za zcela nedostatečné, za zjevně svévolné a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4191/2018, a ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1782/2019). Proto dovolací soud i v tomto bodu musí respektovat ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. s tím, že dovolacím důvodem může být výhradně právní otázka, a nikoliv subjektivní pochybnost žalovaného o správnost a úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu.
9. Totéž je na místě konstatovat ohledně pasáží dovolání nazvaných „Právní posouzení obsahu zmocnění ve vztahu ke vzniku škody“ a „Právní posouzení otázky příčinné souvislosti“. I tyto pasáže dovolatel v prvním plánu opírá o subjektivní přesvědčení, že v případě, že by soud prvního stupně a případně odvolací soud provedly dovolatelem navržení důkazní prostředky, dospěly by k závěru, že R. B. svým jednáním při nákupu akcií ECM REAL ESTAZE INVESTMENTS A.G., případně při jejich správě, způsobil dovolateli škodu, když tuto škodu dovolatel započetl na kupní cenu za převod obchodního podílu. Soud prvního stupně (zejména odst. 24–32 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) i odvolací soud (zejména odst. 32–48 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) své skutkové závěry o neexistenci škody na straně žalovaného srozumitelně a bez projevů svévole vysvětlily a z těchto vysvětlení je zřejmé i to, proč neprovedly žalovaným navržené důkazy ohledně možného vzniku škody.
10. Konečně dovolatel namítá, že je třeba korigovat vymezení časového období, za které žalobce uplatňuje nárok na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud však úvahu, že požadavku žalobce na zaplacení smluvní pokuty za období od 9. 6. 2017 do 20. 11. 2018 je na místě vyhovět, opřel o to, že den 9. 6. 2017 je dnem, jenž následuje po právní moci rozsudku, jímž byl R. B. uložen trest propadnutí majetku, a datum 20. 11. 2018 označuje den, po němž došlo k promlčení práva na zaplacení dlužné částky, pro jejíž neplacení dovolatele stíhá povinnost ke smluvní pokutě. Bez dalšího vysvětlení tedy není zřejmé, proč by vyřešení dovolatelem nastolené právní otázky mělo mít vliv na správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. A to za situace, kdy rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti „zaplatit žalobci na kapitalizované smluvní pokutě částku 4 770 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“, byl vyhlášen dne 16. 10. 2020, tedy s časovým odstupem od doručení žaloby. Dovolatel má zřejmě za to, že kvalifikovanou výzvou k zaplacení smluvní pokuty byl v dané věci až žalobní návrh, který mu byl doručen dne 24. 7. 2020. Opomíjí ovšem, že i v případě, že by tomu tak bylo, by tato skutečnost neměla vliv na promlčení předmětného nároku na zaplacení smluvní pokuty – žaloba by nebyla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, když se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty za období od 9. 6. 2017 do 20. 11. 2018. Takto formulovaná námitka tedy sama o sobě nemůže obstát jako náležitě vymezený dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
11. Jde – li pak o námitku dovolatele, že odvolací soud neměl v dané věci rozhodnout bez nařízení jednání, je třeba poznamenat, že případné pochybení odvolacího soudu spočívající v nedůsledném přístupu k ustanovení §214 odst. 3 o. s. ř. je procesní vadou, k níž dovolací soud může přihlédnout jen v případě, že dojde k závěru o přípustnosti dovolání (viz ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 852/2020, a ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1150/2019). Dovolání však s ohledem na výše uvedené přípustné není, a proto se dovolací soud k této případné vadě řízení nemohl přihlédnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 934/2019, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3738/2020).
12. Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu