ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1516.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1516/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Z. M. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 988/31, proti žalovaným 1) CLEAR BALANCE, SE se sídlem v Praze 8 – Libni, Podlipného č. 942/11, IČO 24811718, a 2) J. B., narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 20 C 136/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2021, č. j. 28 Co 251/2020-971, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021 č. j. 28 Co 251/2020-971 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá právní otázka „výklad pojmu podnikatel“. Soudy se v projednávané věci zabývaly tím, zda žalobkyně úvěrové smlouvy ze dne 2. 3. 2017 a 8. 1. 2018 a zástavní smlouvu ze dne 8. 1. 2018 uzavřela v postavení spotřebitele, neboť žalobkyně namítala, že společnost CREDIT ALLIANCE, SE [právní předchůdkyně žalované 1)] účelově žalobkyni poskytla úvěr tzv. „na IČO“, čímž „záměrně postavila žalobkyni mimo působnost zákona o spotřebitelském úvěru“ a dopustila se tak obcházení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z čehož dovozovala neplatnost uvedených smluv (zejména z toho důvodu, že v jejím případě nebyla v souladu s ustanovením §86 cit. zákona zjišťována úvěruschopnost spotřebitele). Odvolací soud zde přes skutečnost, že žalobkyně „byla v době uzavření obou smluv v zaměstnaneckém poměru“, „přisvědčuje názoru soudu prvního stupně, že za spotřebitele nelze shledat osobu, která smlouvu uzavírá v rámci přípravy výkonu podnikání, což žalobkyně zjevně činila“, a uzavírá, že žalobkyně proto v postavení spotřebitele nebyla. Rozhodnutí odvolacího soudu zde tedy nespočívá na výkladu pojmu podnikatel podle ustanovení §420 o. z., nýbrž na výkladu pojmu spotřebitel podle ustanovení §419 o. z., na této právní otázce však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá.
Bez toho, že by dovolacímu přezkumu byla otevřena právní otázka spočívající ve výkladu pojmu spotřebitel podle ustanovení §419 o. z., potom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka o extrémním rozporu mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy, uplatněná ve vztahu ke skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalobkyně byla „držitelkou živnostenského oprávnění oboru odpovídajícího záměru zakoupit autobus jakožto dopravní prostředek“.
Namítá-li dovolatelka, že soudy žalobkyní tvrzené „záměrné obcházení regulace spotřebitelských úvěrů ze strany CREDIT ALLIANCE, SE“ posoudily v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1428/2018, pak přehlíží, že soudy v projednávané věci (na rozdíl od postupu soudů v odkazované věci) zjišťovaly okolnosti, za nichž byly smlouvy o úvěru a zástavní smlouva uzavřeny.
Nastoluje-li dovolatelka právní otázku, „zda poučení o nutnosti tvrdit a doložit vznesení námitky relativní neplatnosti zástavní smlouvy mezi bývalým manželem žalobkyně a žalobkyní představuje poučení hmotněprávní či procesní“, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud nevyšel ze závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o skutečnostech prokazujících, že manžel žalobkyně relativní neplatnost smluv o úvěru a zástavní smlouvy (z důvodu podle ustanovení §694 odst. 2 a §747 o. z.) uplatnil u všech jejich účastníků, ale naopak ze závěru, že v řízení byly zjištěny skutečnosti, které prokazují opak; odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých „bývalý manžel prostřednictvím svého zástupce adresoval tyto námitky pouze vůči právní předchůdkyni prvé žalované a vůči prvé žalované, kterým tyto námitky rovněž došly, nikoli však vůči samotné žalobkyni“. Ani uvedená právní otázka proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Předmětem posouzení v projednávané věci byla zástavní smlouva obsahující ujednání o jiném způsobu uspokojení zástavního věřitele než z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona [podle skutkových zjištění soudů byla v zástavní smlouvě ze dne 8. 1. 2018 sjednána možnost zástavního věřitele uspokojit se po splatnosti zajištěného dluhu ze smluv o úvěru vedle způsobů stanovených zákonem (tj. zpeněžením ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy soudem) také „zpeněžením na základě kupní smlouvy, a to za kupní cenu, za níž lze v daném místě a čase srovnatelnou věc prodat za srovnatelných okolností“, kdy „kupní cena musí činit alespoň 80 % obvyklé ceny nemovitostí stanovené posudkem znalce, kterého zástavní věřitel pro tento účel zvolí a jehož posudek o stanovení obvyklé ceny zástavy poskytne zástavní věřitel žalobkyni v jednom vyhotovení“, „při prodeji zástavy musí být ujednáno, že kupující složí sjednanou kupní cenu nejpozději do 60 dnů od uzavření kupní smlouvy buď přímo zástavnímu věřiteli, nebo do úschovy notáře, advokáta, banky či realitní kanceláře, pověřené zprostředkováním prodeje zástavy, přičemž k vydání kupní ceny z takové úschovy dojde nejpozději do 60 dnů po zápisu vlastnického práva kupujícího k zástavě do katastru nemovitostí“; zástavní věřitele je pak „povinen o průběhu realizace zástavního práva zástavní dlužnici průběžně informovat“]. Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014, na rozdíl od předchozí právní úpravy, připouští jiný způsob uspokojení zástavního věřitele než z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy (srov. §1359 odst. 1 o. z.), nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu primárně na vyřešení otázky propadné zástavy, nýbrž otázky, zda způsob uspokojení, na kterém se dohodl zástavní věřitel a zástavce, případně zástavní dlužník, respektuje omezení vyplývající pro takovou dohodu z ustanovení §1315 odst. 2 písm. b) a §1315 odst. 3 o. z. a tento jiný způsob uspokojení zástavního věřitele ze zástavy byl v dohodě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavcem (zástavním dlužníkem) sjednán tak, aby nezávisel pouze na vůli zástavního věřitele a aby umožňoval splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5983/2017, uveřejněný pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1961/2019), a jaké důsledky na platnost zástavní smlouvy má skutečnost, že dohoda o jiném způsobu uspokojení zástavního věřitele těmto požadavkům nevyhovuje, kterou však dovolatelka k řešení dovolacímu soudu nepředkládá. Předestřená právní otázka spočívající ve výkladu pojmu propadná zástava proto rovněž přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Námitku, že smlouvy o úvěru a zástavní smlouva jsou neplatné, neboť „se jedná o smlouvy nemravné, resp. lichevní“, a námitku „nedostatku projevu vůle na straně právní předchůdkyně žalovaného 1), tj. společnosti CREDIT ALLIANCE, SE, při uzavírání zástavních smluv“ dovolatelka založila na svém nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu (že „v posuzovaném případě byly podmínky zpeněžení zástavy v zástavní smlouvě zcela jiné a korespondující s právní úpravou“, že „žalobkyně měla navíc v době před uzavřením úvěrových smluv i zástavní smlouvy potřebné informace i dostatečný časový prostor k tomu, aby posoudila, zda chce taková právní jednání skutečně učinit“, že „podle skutkového stavu zjištěného v tomto řízení nelze dovodit žalobkyní naznačovaný úmysl žalované, její předchůdkyně a původně druhého žalovaného připravit žalobkyni o bydlení, a tedy postupovat v rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem“), místo kterých předkládá své vlastní skutkové závěry [že „žalobkyně se stala obětí organizované skupiny tvořené třemi fyzickými osobami (…), jejímž cílem není poskytování úvěrů, ale získávání nemovitostí za nadstandardně výhodných podmínek“, která za tímto účelem „vytvořila strukturu zdánlivě nezávislých subjektů, z nichž jedna skupina poskytuje úvěry (CREDIT ALLIANCE, SE), druhá společnost je vymáhá (CLEAR BALANCE, SE), realitní kancelář zprostředkovává prodeje zástav (IPP Invest Real, a. s.) a fyzická osoba nemovitosti nakupuje (žalovaný 2)“, které vyhlédnuté osoby ve finanční tísni a s nižším vzděláním „vmanipulují do postavení podnikatele, aby obešly právní úpravu spotřebitelských úvěrů, a poskytnou jim podnikatelský úvěr přesahující jejich možnosti splácení zajištěný zástavním právem k nemovitosti (…) a získají nemovitosti v hodnotě výrazně přesahující poskytovanou částku úvěru“], na nichž pak buduje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci. Zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu nebo hodnocení důkazů odvolacím soudem (dovolatelka též namítá, že odvolací soud „namísto hodnocení důkazů ve všech souvislostech spíše jen vybíral ty důkazy, které podporovaly předem vytvořený názor soudu“) představuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „napadené rozhodnutí vykazuje i naprosto zásadní logické rozpory v argumentaci soudu“, že odvolací soud nepřihlédl k „tvrzení žalobkyně, že ve Velké Británii nikdy podnikat neměla“ a že se „žalobkyně stala obětí organizované skupiny“, a že nebyly provedeny jí navržené důkazy „za účelem prokázání propojení všech zúčastněných osob a jejich postupu při získávání nemovitostí dle identického scénáře v dalších případech“, neboť dovolatelka přehlíží, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu