ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1747.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1747/2021-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti žalovanému SPP CZ, a. s. se sídlem v Brně, Nové sady č. 996/25, IČO 28488016, zastoupenému Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze, Konviktská č. 291/24, o 165 804 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 236/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2021 č. j. 15 Co 80/2020-269, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 645 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2021 č. j. 15 Co 80/2020-269 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že podle ustanovení §48 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (s účinností od 1. 1. 2014 srov. obdobné ustanovení §2001 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), který je třeba subsidiárně použít pro právní úpravu konkurenční doložky podle ustanovení §310 zákoníku práce, může od smlouvy účastník odstoupit, jen jestliže je to stanoveno v zákoně nebo účastníky dohodnuto, že od konkurenční doložky mohou odstoupit zaměstnavatel i zaměstnanec, a to z důvodu, který stanoví zákon nebo který byl účastníky dohodnut, a že ze strany zaměstnavatele je odstoupení přípustné, jen jestliže bylo učiněno v době trvání pracovního poměru účastníků. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře vyslovil nesouhlas s názorem, podle kterého zaměstnavatele opravňuje odstoupit od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru zaměstnance z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu ustanovení §310 odst. 4 zákoníku práce, jehož smyslem (účelem) je vymezit pouze časové období, v němž je odstoupení přípustné, a vyloučit tak možnost zrušení konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele v době, kdy již zaměstnancův pracovní poměr skončil a kdy by měl pobírat od zaměstnavatele sjednané peněžité vyrovnání [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, nebo (při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 18/2012]. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud i nadále trvá a nemá důvod na nich cokoliv měnit.
Závěr odvolacího soudu, že „od konkurenční doložky nebylo možno odstoupit, neboť strany si možnost odstoupení od konkurenční doložky nesjednaly, nesjednaly rovněž žádné důvody pro odstoupení od smlouvy“ a že „zákon nestanoví možnost odstoupení od smlouvy (zde smlouvy o konkurenční doložce) bez jakéhokoliv důvodu“, je tedy v souladu s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Správnost (ústavní konformita) výše uvedených judikaturních závěrů nebyla zpochybněna ani nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 1889/19, neboť závěry Ústavního soudu o ústavně nepřípustném dotváření práva obecnými soudy, vyslovené v odůvodnění tohoto nálezu, se vztahují pouze na případy, v nichž byla možnost odstoupení od konkurenční doložky smluvními stranami (zaměstnancem a zaměstnavatelem) výslovně sjednána. Ústavní soud v něm však nikterak nezpochybňuje výše uvedené závěry Nejvyššího soudu týkající se odstoupení od konkurenční doložky v případech, ve kterých si smluvní strany možnost odstoupení od konkurenční doložky (ani žádné důvody pro odstoupení od konkurenční doložky) nesjednaly, jako je tomu v nyní projednávané věci (srov. zejména body 50 a 51 uvedeného nálezu Ústavního soudu).
Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nesprávnou aplikací „opakovaně judikovaného skutečného smyslu a účelu konkurenční doložky“. Nejvyšší soud (na rozdíl od dovolatele) neshledal rozpor závěrů odvolacího soudu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3034/2011 citovaném dovolatelem v dovolání.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud postupoval rovněž při posuzování otázky, zda je žalovaný oprávněn (legitimován) dovolat se neplatnosti konkurenční doložky [srov. například dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2569/2015 a v něm vyjádřený právní názor, že v případě, že smlouva (dohoda) je postižena důvodem neplatnosti, je třeba se vždy – s přihlédnutím k okolnostem případu – zabývat tím, jak se účastníci konkrétně (fakticky) podíleli na utváření jejích obsahových náležitostí, zejména, kdo z nich a jak se „přičinil“ o to, že smlouva (dohoda) byla postižena vadou, která způsobuje její neplatnost; ten, jehož účast na smlouvě (dohodě) spočívala v pouhém přijetí návrhu (oferty) druhého účastníka, tedy nemohl způsobit (spoluzpůsobit) neplatnost uzavřené smlouvy (dohody)].
Nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že se soudy „vůbec nezabývaly tím, jak se účastníci konkrétně podíleli na utváření obsahových náležitostí smlouvy“, a že se v rozporu s provedeným dokazováním uchýlily ke „zjednodušenému výkladu“. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu naopak vyplývá, že soudy se touto otázkou řádně (v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) zabývaly (srov. zejména body 16, 30 a 32 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2020 č. j. 13 C 236/2016-226 a body 22 a 25 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Námitky, kterými žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutkové zjištění soudů, že žalobkyně neměla žádný vyjednávací prostor pro úpravu ujednání týkajících se konkurenční doložky, namítá-li, že tvrzení soudu, že neplatnost konkurenční doložky měl způsobit dovolatel, když údajně připravil návrh pracovní smlouvy a žalobkyně jako údajně slabší strana neměla možnost obsah pracovní smlouvy vyjednat, se „nezakládají na provedeném dokazování“, a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že žalobkyně měla rozhodně více zkušeností s českou právní úpravou, a tedy si jistě byla vědoma výhody, jež pro ni vyplývá ze zakotvení konkurenční doložky před uplynutím zkušební doby, a stejně tak si musela být vědoma skutečnosti, že podle českých právních předpisů je takto sjednaná konkurenční doložka neplatná), na nichž pak buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., dovolatel uplatnil též námitkami, jimiž soudům vytýká „nesprávné posouzení procesního úkonu dovolatele“ (namítá-li, že řádně a včas uplatnil nárok na zrušení závazku z konkurenční doložky podle §1766 občanského zákoníku a že soudy se tímto jeho nárokem měly řádně zabývat, což neučinily). Ani z těchto námitek dovolatele nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že v rozhodnutí odvolacího soudu o tomto vzneseném nároku dovolatele „není ani zmínka“, pak navíc přehlíží, že odvolací soud se v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku k návrhu dovolatele na zrušení závazku z konkurenční doložky podle §1766 občanského zákoníku poměrně obsáhle vyjádřil a řádně zdůvodnil, proč považuje za správný postup soudu prvního stupně, který podání dovolatele hodnotil tak, že k tomuto procesnímu úkonu, kterým měl být uplatněn procesní návrh žalované, nepřihlédl, neboť je podmíněný, a řádně odůvodnil rovněž to, proč nelze k návrhu žalovaného přihlédnout v odvolacím řízení (srov. bod 6 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel ve svém dovolání ani neuvádí, v čem by měla spočívat nesprávnost závěrů odvolacího soudu týkajících se tohoto jeho procesního úkonu.
Uvádí-li dovolatel, že „pokud měl Městský soud v Brně za to, že nárok na zrušení konkurenční doložky je podmíněným procesním úkonem žalovaného dle §41a odst. 2 o. s. ř., měl žalovaného o tomto náležitě poučit“, že bylo ze strany Městského soudu v Brně „opakovaně vydáno nepředvídatelné rozhodnutí, které nedalo dovolateli možnost se řádně vyjádřit, případně své podání upřesnit“, a že „až z rozsudku se dozvěděl o právní kvalifikaci soudu“, pak nereflektuje, že rovněž s těmito jeho námitkami se odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (bod 6 tohoto odůvodnění) řádně vypořádal, uvedl-li v něm, že názor soudu, že k tomuto úkonu nemůže být přihlédnuto, není pro žalovaného nijak překvapivý, neboť vyplývá jak z rozhodnutí, která ve věci vydal soud prvního stupně, tak z rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2019 č. j. 15 Co 74/2019-178 (bod 7 odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu), v němž bylo současně vyloženo, jakým způsobem může žalovaný procesně postupovat, tj. uplatnit nárok jako nepodmíněný. Ani z těchto námitek dovolatele, jimiž vytýká soudu prvního stupně, že zatížil řízení vadami, nevyplývá žádná rozhodná právní otázka, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Poukazuje-li pak v této souvislosti dovolatel na to, že podle stávající judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 369/2015) soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu, že pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje, a že soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná, a spatřuje-li (jak uvádí v úvodu svého dovolání) naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, pak dovolacímu soudu není z obsahu dovolání zřejmé, při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a v čem mělo podle jeho názoru spočívat nesprávné právní posouzení odvolacím soudem. Dovolání tedy v tomto směru neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, a z jehož odůvodnění vyplývá, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje], ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu