ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1783.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1783/2021-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D, v právní věci žalobce P. R. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 135/68, proti žalovanému Hattuspeed s. r. o. se sídlem v Hodoníně, třída Bří Čapků č. 3222/9, IČO 01466011, zastoupenému JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova č. 4083/14, o cestovní náhrady, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 234/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2021 č. j. 49 Co 102/2020-206, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2021 č. j. 49 Co 102/2020-206 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu (na něž dovolatel odkazuje), ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že v řízení byla důkazy, které žalobce soudu předložil, vyvrácena obrana žalovaného založená na tvrzeních, že žalobce pro žalovaného v měsících září a říjnu 2014 nevykonal žádnou zahraniční pracovní cestu a že po skončení jednotlivých cest žalovanému nepředal doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, a se způsobem, jakým odvolací soud k tomuto skutkovému závěru dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k němu dospěl). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Mimoto je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2021 č. j.
49 Co 102/2020-206 v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, za jakých podmínek je při pracovní cestě zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3227/2018 a v něm vyjádřený závěr, že povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné vzniká po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem jinak)].
Namítá-li dovolatel, že v případě sporu o tom, zda žalobce dovolateli předal, či nepředal „potřebné účetní doklady nezbytné pro vyúčtování“, nemůže „nastoupit vysvětlovací povinnost na straně dovolatele“, pak přehlíží, že napadený rozsudek odvolacího soudu na otázce tzv. vysvětlovací povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011 sp. zn. 22 Cdo 883/2010) nezávisí, neboť odvolací soud ke stěžejnímu skutkovému závěru o konání pracovních cest v měsících září a říjnu 2014 žalobcem pro žalovaného a o následném předání dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad žalobcem žalovanému dospěl (jak sám uvádí) na základě hodnocení důkazů předložených soudu žalobcem.
Namítá-li dovolatel, že nebyl před vydáním napadeného rozhodnutí dostatečně informován, jak hodlá odvolací soud rozhodnout, a seznámen odvolacím soudem s jeho právním názorem, když ze strany odvolacího soudu došlo ke změně „prvostupňového“ rozhodnutí, aniž by byly prováděny nové důkazy, a že se Krajský soud v Brně „nedostatečně vypořádal zejména s právní argumentací vyplývající z citovaného rozsudku dovolacího soudu ze dne 10. 01. 2019“, uplatňuje tím tzv. jiné vady řízení. Takové vady však nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemohou (samy o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k těmto vadám může – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepředvídatelnost (překvapivost) jeho rozsudku, pak pomíjí to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení, na kterou by měl jinak vzhledem k výsledku dovolacího řízení právo (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), neboť jeho náklady spojené s vyjádřením k dovolání, které se omezuje (kromě návrhu, aby dovolací soud dovolání odmítl) na pouhé sdělení, že žalobce s dovoláním žalovaného „zcela nesouhlasí“ a že „napadené rozhodnutí považuje za správné“, nelze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu