ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1806.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1806/2021-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída č. 161/42, proti žalované AXXOS hotel & spa management s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh č. 572/11, IČO 28018818, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí č. 458, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 124/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2021 č. j. 61 Co 252/2020-255 takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2021 č. j. 61 Co 252/2020-255 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé námitky, jimiž dovolatelka uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího ohledně dne uzavření pracovní smlouvy a dne faktického nástupu žalobkyně do práce). Dovolatelka zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů (zejména o výslechu svědkyně G. S.). Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje logické hodnocení provedených důkazů, soud prvního stupně se vypořádává i s tím, že pracovní smlouva (resp. její kopie) byla v průběhu řízení předložena v různých variantách (s různě připojenými poznámkami), a zdůvodňuje svůj závěr, že poznámka „smlouva převzata 27. 4. 2018“ byla doplněna až dodatečně. Možnost doplnit dokazování (v rozsahu přípustném podle ustanovení §205a o. s. ř.) poskytl žalobkyni i odvolací soud; žalobkyně předložila toliko další vyjádření a odvolací soud (kromě toho, že zdůraznil opožděnost těchto nových skutkových tvrzení) poukázal na rozpory v tom, co žalobkyně v průběhu řízení postupně uváděla (§132 o. s. ř.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Dovolatelka dále namítá, že nebyl slyšen svědek S. P., který měl být přítomen při podpisu „první“ pracovní smlouvy. Z protokolu o jednání konaného dne 12. 9. 2019 se však podává, že žalobkyně (v době před okamžikem koncentrace řízení) směřovala návrh důkazu výslechem tohoto svědka k událostem týkajícím se ukončení pracovního poměru. S tímto je pak v souladu odůvodnění soudu prvního stupně (a soudu odvolacího), proč nebyl důkaz proveden jako nadbytečný. Navrhovaný výslech svědka S. P. tak nelze považovat za opomenutý důkaz, s nímž by se soudy nevypořádaly.
Dovolací soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud (jenž akceptoval důvody, jimiž soud prvního stupně vysvětlil neprovedení dalších důkazů) v otázce nahrávek pořízených žalobkyní odchýlil od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14. V uvedeném nálezu totiž Ústavní soud definuje podmínky pro výjimečný zásah do soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenáván. Má jít (mimo jiné) o způsob dosažení ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního, zejména pracovněprávního sporu, ovšem musí jít o opatření jediného nebo klíčového důkazu. V posuzovaném případě je však ze samotného vyjádření žalobkyně zřejmé, že si na svůj telefon skrytě nahrávala až to, co o daných událostech následně uváděly různé osoby; skryté nahrávky tak v poměrech projednávané věci nemají charakter krajního důkazního prostředku způsobilého zcela zásadně ovlivnit skutková zjištění.
Vytýká-li dovolatelka, že o její žádosti na ustanovení zástupce bylo rozhodnuto až po vyhlášení rozsudku prvního stupně, ačkoliv ona tento požadavek vznesla „již na začátku ústního soudního jednání před soudem I. stupně“, namítá jiné vady řízení, k nimž lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout (za předpokladu jejich důvodnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že uvedená námitka dovolatelky nemá oporu v obsahu spisu, neboť ani podle protokolu (protokoly byly žalobkyni po jednání zasílány a správnost jejich obsahu nebyla nijak zpochybňována) o prvním jednání před soudem prvního stupně datovaném 12. 9. 2018 (správně 12. 9. 2019), ani podle protokolů z následujících jednání před soudem prvního stupně (ve dnech 5. 12. 2019 a 23. 1. 2020) nebyla ze strany žalobkyně učiněna žádost o ustanovení zástupce; proto nelze uvažovat ani o tom, že by byla dána přípustnost dovolání pro porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2352/19).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti výroku II rozsudku odvolacího soudu. K tomu lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu