ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2459.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 2459/2019-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/23, IČO 63998530, proti žalované J. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem v Liberci II, Jungmannova č. 351/2, o 129 794 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 EC 276/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 35 Co 4/2018-370, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 11. 2018 č. j. 35 Co 4/2018-370 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr, že žalobkyně „povinnost přidělovat práci žalované neměla“, a pokud „nejpozději od počátku května 2008 žalované práce nebyla přidělována a tato žádnou práci pro žalobkyni nekonala“, „nemohl proto žalobkyni od května 2008 vzniknout na úkor žalované majetkový prospěch a nebyl zde proto žádný právní důvod k tomu, aby žalované platila mzdu či její náhradu“] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5189/2015 vydaného přímo v projednávané věci, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Tzv. faktickým pracovním poměrem se podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv mezi nimi nevznikl platný pracovněprávní vztah (nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009]. Právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním a zaměstnanci v tzv. faktickém pracovním poměru zásadně náleží (za předpokladu, že nezpůsobil sám nedostatek platného pracovněprávního vztahu) stejná práva a povinnosti jako zaměstnancům v platném pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, zejména má právo na mzdu (plat) podle fakticky vykonané práce, právo na dovolenou, právo na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnance, právo na náhradu škody, za niž odpovídá zaměstnavatel, povinnost nahradit škodu, kterou způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, apod. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob, o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru apod. (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5189/2015); tzv. faktický pracovní poměr zaniká ukončením výkonu práce pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 427/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 264/2016).
Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu k řešení právní otázku, zda součástí tzv. faktického pracovního poměru je „povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci a povinnost zaměstnance tuto práci dle pokynů zaměstnavatele vykonávat“, pak přehlíží, že z uvedených judikaturních závěrů vyplývá, že podstatou existence tzv. faktického poměru je, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv fyzická osoba a zaměstnavatel uvedené povinnosti nemají, neboť mezi nimi nevznikl (neexistuje) platný pracovněprávní vztah (pracovní poměr nebo vztah z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr), a že tzv. faktický pracovní poměr ukončením výkonu práce pro zaměstnavatele (bez ohledu na to, zda se tak stalo proto, že fyzická osoba přestala zaměstnavatelem přidělovanou práci vykonávat, nebo proto, že zaměstnavatel přestal této fyzické osobě práci přidělovat) zaniká. Tzv. faktický pracovní poměr se tedy s uvedenými povinnostmi zaměstnavatele a zaměstnance (fyzické osoby) neslučuje.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu