ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2812.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2812/2020-718
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce A. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě- Moravské Ostravě, Tyršova č. 1714/27, proti žalované Ostravským opravnám a strojírnám, s. r. o. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října č. 1610/95, IČO 46581979, zastoupené Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října č. 1610/95, o náhradu škody, za účasti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 4/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2020, č. j. 16 Co 169/2019-683, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2019, č. j. 85 C 4/2011-581, ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2019, č. j. 85 C 4/2011-581, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 6. 1. 2011 a rozšířenou se souhlasem soudu, domáhal po žalované zaplacení částky 490 925 Kč s příslušenstvím v žalobě vymezeným, a dále od 1. 3. 2014 stanovení povinnosti platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 8 547 Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalované jako strojírenský dělník ode dne 1. 11. 2000 do dne 30. 4. 2001; v březnu 2001 utrpěl při práci u žalované pracovní úraz, jehož následkem je onemocnění pravostrannou aseptickou nekrózou ossis lunati. Následně uvedl, že zmíněné onemocnění je nemocí z povolání, neboť u žalované pracoval za podmínek, za kterých toto onemocnění vzniká.
Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Žalobce ani neutrpěl pracovní úraz a ani netrpěl nemocí z povolání, práce s kladivem takové onemocnění nezpůsobuje, a znalecké posudky, které strana žalující předkládala, vycházely z mylných základních vstupních údajů či byly přímo postaveny na spekulacích.
Vedlejší účastník na straně žalované s žalobou též nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Poukazoval na stanovisko krajské hygienické stanice, které jednoznačně deklaruje, že ne každá nemoc, která vzniká v práci, musí být nemocí z povolání. Nemoc, kterou trpí žalobce, by bylo možno považovat za nemoc z povolání pouze v případě, že žalobce pracoval s vibrujícími nástroji, nicméně kladivo takovým nástrojem není.
Okresní soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 85 C 4/2011-581, tak, že výroky I. a II. žalobu zcela zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že tyto žádnému z účastníků a České republice nepřiznal (výroky III. až V.). Vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnán u žalované od 1. 11. 2000 do 30. 4. 2001 se sjednaným druhem práce strojírenský dělník, žalobce měl v březnu 2001 zdravotní problém s pravou rukou a trpí pravostrannou aseptickou nekrózou ossis lunati neboli nekrózou pravé kosti poloměsíčité (pravostranná Kienboeckova choroba). Na podkladě výsledků dokazování (zejména ze znaleckého posudku doc. MUDr. Jarmily Fialové, CSc., znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, znaleckého posudku ústavu Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, znaleckého posudku ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, zprávy Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje a zprávy společnosti LABTECH s. r. o.) a vycházeje zejména z ustanovení §190 odst. 3 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, uzavřel, že nemoc, kterou žalobce trpí (aseptická nekróza ossis lunati), není nemocí z povolání, ale obecnou nemocí (idiopatickou, tedy vzniklou z neznámých příčin).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě, poté, co připustil změnu žaloby tak, že žalobce požadoval celkem 1 931 197 Kč (za dobu ode dne 1. 1. 2009 do dne 31. 12. 2018) a dále ode dne 1. 1. 2019 měsíčně 20 050 Kč, rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 16 Co 169/2019-683, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalobu, aby žalovaná „byla povinna zaplatit žalobci částku 944 546 Kč s příslušenstvím a počínaje dnem 1. 1. 2019 platit měsíčně 11 503 Kč“, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že tyto žádnému z účastníků a České republice nepřiznal (výroky III. a IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, doplnil dokazování ústním znaleckým posudkem, podaným u jednání znalcem RNDr. Jiřím Urbancem, a ztotožnil se též i s jeho řešením otázky, zda onemocnění, jímž žalobce trpí, lze vyhodnotit jako nemoc z povolání, když výslovně dovodil, že „…kladivo není vibrující nástroj ve smyslu údajů uvedených v kapitole II. nařízení vlády č. 290/1995 Sb. Práce žalobce s kladivem při opravě železničních vozů nesplňuje tam uvedené podmínky, protože při této práci nedochází k vibracím, nýbrž k rázům. V případě práce s kladivem dochází k izolovanému rázu, který vyvolává opakovací kmitočet menší než 1 Hz. Vibrace, které by byly hodnotitelné při podmínkách, za kterých sporná nemoc z povolání vzniká, musí mít přitom hodnotu mezi 8 a 1000 Hz. Takové vibrace lze dosáhnout pouze prací s mechanickým nářadím, lidskou silou této hodnoty vibrace dosáhnout nelze… Žalobce tedy za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání aseptická nekróza zápěstních kostí, u žalované nepracoval…“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání („a to do všech jeho výroků“), jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, „…zda se položka 8. kapitoly II. přílohy nařízení vlády č. 290/1995 Sb. aplikuje i na práci s kladivem…“, a má za to, že tuto otázku nevyřešil odvolací soud správně. Dovozuje, že pro posouzení je významné pouze, zda při práci s kladivem dochází k přenosu nadlimitních vibrací na ruce pracovníka. Z dikce „vibrující nástroje“ v žádném případě nevyplývá, že by se muselo jednat výhradně o nástroje, které vibrují samy od sebe, ale je nutno ji aplikovat na každý nástroj, který z jakéhokoliv důvodu vibruje a svým prostřednictvím vibrace šíří. Poukazuje též na výklad teleologický, podle nějž smyslem a účelem dané právní normy je ochrana zaměstnance a dovozuje, že výklad, že práce s kladivem, při splnění ostatních podmínek vzniku nároku, nesplňuje požadavek práce s vibrujícím nástrojem, je v rozporu s tímto účelem a se zásadou zvláštní zákonné ochrany zaměstnance. Má za to, že z uvedené normy vyplývá jediný požadavek, a to, aby zrychlení vibrací, přenášených na ruku zaměstnance, bylo podle poznatků lékařské vědy příčinou onemocnění. Připomněl ty důkazy, provedené v řízení, které existenci nároku potvrzují, a to posudky znalců doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, stanovisko společnosti LABTECH s. r. o. a nakonec i znalce doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D. Navzdory závěrům, vyplývajícím z těchto důkazů, odvolací soud vyšel pouze z názoru RNDr. Jiřího Urbance, znalce, který byl ustanoven do odvolacího řízení. Názory RNDr. Urbance však „nebyly podloženy žádnými měřeními a výpočty“, oproti ostatním posudkům, které vycházely z exaktních měření a propočtů. Poukázal na to, že znalec sám připustil existenci jiných názorů na uvedenou problematiku, připustil, že za vibrující nástroj lze považovat i jateční pistoli, u níž se „při výpočtu přenášených vibrací postupuje totožně, jak došlo k výpočtu vibrací při práci s kladivem“. Připomíná také, že znalec RNDr. Urbanec se k uvedené otázce neměl vůbec vyjadřovat, neboť se jedná o otázku výkladu právní normy, tedy otázku právní, kterou není znalec oprávněn posoudit. Dále uvedl, že v případě, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pod dikci vibrující nástroje nespadá práce s kladivem, měl by posuzovat otázku, zda, pokud by bylo prokázáno splnění podmínek stanovených zákoníkem práce pro uznání onemocnění žalobce jako nemoci z povolání, by se neměla aplikovat podzákonná právní norma (nařízení vlády č. 290/1995 Sb.), která v rozporu se zákonem nárok žalobce vylučuje. Dále poukázal na to, že již zmíněné skutečnosti (zejména ignorace těch důkazů, které podle jeho názoru nárok odůvodňují a nedůvodné upřednostnění jednoho názoru před jinými, lépe vyargumentovanými) vedou k nutnému závěru o „extrémním nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními“. Žalobce dále namítl, že v odvolacím řízení podal znalecký posudek vyloučený znalec, námitka podjatosti byla vznesena a soud o ní nerozhodl. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě bude zcela vyhověno a jemu budou přiznány náklady řízení.
Žalovaná, jakož i vedlejší účastnice ve vyjádření obhajují závěry odvolacího soudu, poukazují na nepřípadnost argumentace žalobce a navrhují zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Jak vyplynulo z obsahu dovolání, rozsudek odvolacího soudu byl napaden výslovně „ve všech jeho výrocích“. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení tak muselo být podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu (jak vyplývá i z jeho odůvodnění) bezprostředně závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení konkrétního onemocnění (Kienboeckovou chorobou) jako nemoci z povolání v důsledku práce s vibrujícím nástrojem, je-li tímto nástrojem kladivo, ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že ztráta na výdělku u žalobce vznikla (mohla vzniknout) poté, co u něj mohla být zjištěna nemoc z povolání (po dni 30. 4. 2001), je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 5. 2001 (dále jen „zák. práce“), podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2001 (dále jen „zákona o důchodovém pojištění“), a podle nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“).
Podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z povolání), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
Podle ustanovení §190 odst. 5 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti nezprostí podle §191.
Podle ustanovení §107 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění vláda stanoví nařízením, které nemoci se považují za nemoci z povolání, a seznam těchto nemocí.
Žalobce v dovolání mimo jiné namítal, že „v případě, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pod dikci vibrující nástroje nespadá práce s kladivem, měl by se zabývat otázkou, zda, pokud by bylo prokázáno splnění podmínek stanovených zákoníkem práce pro uznání onemocnění žalobce jako nemoci z povolání, by se neměla aplikovat podzákonná právní norma (nařízení vlády č. 290/1995 Sb.), která v rozporu se zákonem nárok žalobce vylučuje“.
Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Citované ustanovení Ústavy České republiky nejen opravňuje soud k tomu, aby v případě, že zjistil rozpor mezi jiným právním předpisem a zákonem, k takovému podzákonnému ustanovení nepřihlížel, ale zároveň z tohoto ustanovení vyplývá, že soulad podzákonného předpisu se zákonem musí soud, má-li být takový předpis aplikován, posoudit vždy. Skutečnost, že soud aplikoval přímo podzákonný předpis, svědčí o tom, že rozpor mezi takovýmto předpisem a zákonem nezjistil. Při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Teprve tehdy, kdyby podzákonná úprava přesahovala rámec stanovený zákonným zmocněním, byla by v rozporu se zákonem a soud by z tohoto zjištění musel vyvodit závěry (takové ustanovení by nemohl použít). O rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem se však nemůže jednat tehdy, pohybuje-li se podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1084/2000).
Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by úprava nařízení vlády vybočila z limitů zákonného předpisu [srov. ustanovení §190 odst. 3 zák. práce, §107 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, z judikatury potom např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3689/2012, a zde vyjádřený právní názor, že „…právním předpisem o sociálním zabezpečení, jenž určuje, které nemoci jsou nemocemi z povolání, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených, je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, vydané na základě zmocnění, obsaženého v §107 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění“].
Pakliže tedy odvolací soud aplikoval pro posouzení nároku žalobce nařízení vlády č. 290/1995 Sb., není jeho právní posouzení v tomto ohledu nesprávné a námitka důvodnost dovolání nezakládá.
Žalobce dále namítá vady řízení, a to jednak, že v odvolacím řízení podal znalecký posudek vyloučený znalec, námitka podjatosti byla vznesena a soud o ni nerozhodl, a jednak extrémní nesoulad „právních závěrů se skutkovými zjištěními“, tedy nekritické, resp. nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, zejména ve vztahu k posudku RNDr. Jiřího Urbance.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že neprovedou-li obecné soudy důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02).
Žalobce v dovolání, jak již bylo uvedeno, mimo jiné namítal, že posudek vypracoval vyloučený znalec (srov. ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících), a že tato námitka byla též v odvolacím řízení vznesena. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplynul mimo jiné závěr, že znalecký posudek podaný vyloučeným znalcem není způsobilým důkazem, na základě kterého by bylo možné učinit skutková zjištění. Ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, soud přihlíží kdykoliv za řízení (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 109/2014). Dovolací soud však neshledal, že by pouze skutečnost, že znalec je zároveň statutárním zástupcem (ředitelem) státního orgánu (orgánu veřejné moci), který v této věci vypracoval k žádosti soudu odborné stanovisko (srov. ustanovení §127 odst. 1 věta první o. s. ř.), vedla k jeho vyloučení; z uvedeného totiž nelze bez dalšího dovodit, že by znalec měl vztah k věci; skutečnost, že znalec získal o věci již skutkové poznatky, popř. že již orgán veřejné moci určitý závěr vyjádřil, k vyloučení nevede. Pakliže odvolací soud o návrhu žalobce na vyloučení znalce nerozhodl (srov. ustanovení §11 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících), jedná se sice o procesní pochybení (vadu řízení), která však, již s ohledem na shora uvedený závěr dovolacího soudu o nedůvodnosti tohoto návrhu, sama o sobě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedená námitka tak sama o sobě důvodnost dovolání nezakládá.
Jinou věcí však je, že touto nevhodnou volbou osoby znalce odvolací soud sám sebe vystavil do situace, kdy je bezpochyby velmi obtížné podaný znalecký posudek vyhodnotit podle požadavků kladených na hodnocení důkazu znaleckým posudkem, a to zejména z hlediska jeho přesvědčivosti (k otázce způsobu hodnocení důkazu znaleckým posudkem srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls. 3/80, uveřejněné pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 38/2014, z nichž mimo jiné vyplývá, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů v něm obsažených, že hodnocení tohoto důkazu spočívá především v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.).
Odvolací soud (jak vyplynulo i z odůvodnění jeho rozhodnutí) vyšel z názoru RNDr. Jiřího Urbance, který však, jak je poznatelné z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 5. 2020, pouze (v postavení ustanoveného znalce) obhajoval závěry zprávy Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje, kterou, jako ředitel uvedené instituce, poskytl (bod 12. až 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), s níž žalobce vyslovil nesouhlas a předložil oponentní stanoviska znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., znalce Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, stanovisko společnosti LABTECH s. r. o. a nakonec i znalce doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D. Odvolací soud posléze vyhodnotil ústní posudek znalce RNDr. Jiřího Urbance (který setrval na závěrech krajské hygienické stanice) jako „přesvědčivý“, resp. „vyčerpávající“ (srov. bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
S tímto hodnocením se však dovolací soud beze zbytku nemohl ztotožnit. Především z obsahu výpovědi lze dovodit jednoznačný závěr, že znalec vychází z premisy, že „jediným nástrojem, který vyhovuje požadavku nařízení vlády, je mechanický nástroj (tedy vibrující v důsledku vlastního pohonu)“. Pomine-li dovolací soud, že znalec takto nepřípustně vykládá obsah právní normy [srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, a v něm uvedený závěr, že zadání (posudku) musí (soud) formulovat tak, aby znalci nebylo ukládáno vyjadřovat se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní skutečnosti, nýbrž o právní posouzení určitého skutkového stavu nebo o výklad právního předpisu], je tento jeho závěr (jak bude vysvětleno v následujícím textu) nejenom značně diskutabilní, nýbrž i nesprávný. Znalec následně vysloveně uvedl, že „neví, odkud pochází názor, že vibrující nástroj…musí být ovládán nějakým mechanismem, je to dlouholetý výklad nařízení vlády“; z uvedeného lze pouze usoudit, že znalec názor považuje za jakýsi úzus, ovšem bez vysvětlení jeho původu, resp. původního zdroje. Stejně tak znalec, pokud byl konfrontován s vyhodnocením měření provedeného společností LABTECH s. r. o. ze dne 4. 5. 2018, pak k tomu pouze uvedl, že „neví přesně, co se tady měřilo“, a dále to nekomentoval. Uvedené vysvětlení však nemůže obstát, a to již s ohledem na důležitost tohoto měření v souvislosti s názory a závěry posudku znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., popř. Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Sdělení znalce je navíc matoucí, neboť poukazuje-li zároveň „na měření na č. l. 496 spisu“, pak ovšem je možno konstatovat, že na uvedeném listu spisu se nachází pouze „výpočet vážených hladin zrychlení vibrací přenášených na ruce“, a to podle protokolu 5063/2018 ze dne 13. 2. 2018, který byl přílohou zprávy samotné KHS (tedy zprávy, kterou podepsal znalec jako ředitel Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje, autora zprávy). Vysvětlení znalce, že „…hodnoty, které byly naměřeny, jsou nějakými hodnotami, nejde však o vibrace…“, je naprosto nesrozumitelné, zvláště když krátce před tím připustil, že vibrace se měří jak v herzích, tak v decibelech (tedy v jednotkách, se kterými zpráva společnosti LABTECH s. r. o. pracuje).
Odvolacímu soudu je dále nutno vytknout způsob, jakým se vypořádal s návrhem důkazu, předneseným (a předloženým) žalobcem v odvolacím řízení, a to znaleckým posudkem doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D., č. 79/01/2020, opatřeným doložkou podle ustanovení §127a o. s. ř. Jak vyplývá z protokolů o jednání odvolacího soudu ze dnů 3. 3. 2020, 13. 5. 2020 a 25. 5. 2020, tento posudek nebyl jako důkaz proveden (není protokolováno, že by byl proveden). Odvolací soud pouze [jak opět vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. bod 20.)] „vzal tento posudek na vědomí“ a dovodil, že „znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, je mimo obor, který je pro tuto věc podstatný“, neboť „znaleckým oborem, který zahrnuje potřebnou odbornost,…. je obor zdravotnictví – hygiena práce…“, vycházeje ze závěrů Stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 1/1981. Byť závěr odvolacího soudu, včetně odkazu na R 1/1981, je v obecné rovině správný, přehlíží specifika projednávané věci, spočívající v tom, že pro verifikaci skutkových předpokladů, které jsou nezbytné pro správné vyřešení problému z hlediska medicínského, je zapotřebí znalostí spíše z oborů technických, neboť prvotně se řeší problematika významu vzájemné interakce dvou těles (kladivo – jiný předmět) a působení tohoto střetu na okolí (mimo jiné též na lidský organismus); není tak vyloučeno, že uvedené je zejména doménou oboru biomechanika. Jinak řečeno, striktně formální přístup odvolacího soudu při provádění dokazování se stal v této věci výrazně kontraproduktivní a v rozporu s ustanovením §125 o. s. ř. (Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků.). Závěry znaleckého posudku doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D., č. 79/01/2020, tak „musel vzít na vědomí“ i dovolací soud; zejména závěry v pasáži vztahující se k významu měření, zachyceného v protokolu č. 5063/2018, a jeho interpretace ve zprávě společnosti LABTECH s. r. o. ze dne 4. 5. 2018, které jsou v příkrém rozporu se závěry znalce RNDr. Urbance a které dokonce přinutily znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, zcela změnit názor na možnost kladiva (jeho působení na organismus při úderech do kovového předmětu) dosáhnout takových hodnot zrychlení vibrací, které jsou s to zapříčinit vznik Kienboeckovy choroby; právě na podkladě těchto údajů znalec připustil (z medicínského hlediska) možnost vzniku Kienboeckovy choroby v důsledku práce s kladivem. Přehlížení těchto údajů vede nepochybně ke zkreslení skutkového stavu; námitka rozporu postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů s ustanovením §132 o. s. ř. je též důvodná.
Ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že již zmíněné výtky založily důvodnost dovolání, neboť jednak postup odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů se dostal do rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. a jednak postup odvolacího soudu při hodnocení toho, zda je či není navržený důkaz způsobilý ke zjištění skutkového stavu, se dostal do rozporu s ustanovením §125 o. s. ř.
Za stěžejní dovolací námitku lze dále považovat námitku žalobce, že položka 8. kapitoly II. přílohy nařízení vlády č. 290/1995 Sb. se aplikuje i na práci s kladivem, tedy námitku přímého rozporu s právním závěrem odvolacího soudu. I z pohledu této námitky nakonec shledal dovolací soud dovolání důvodným.
Nemoci z povolání jsou nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání (§1 odst. 1 věta první nařízení vlády). Nemoci z povolání jsou uvedeny v seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu tohoto nařízení (§1 odst. 2 nařízení vlády). Nemocemi z povolání způsobenými fyzikálními faktory jsou (mimo jiné) nemoci kostí a kloubů rukou nebo zápěstí nebo loktů při práci s vibrujícími nástroji a zařízeními, pokud vznikají při práci s pneumatickým nářadím ručně ovládaným nebo při práci s vibrujícími nástroji s takovými hodnotami zrychlení vibrací, které jsou podle současných lékařských poznatků příčinou nemoci (kapitola II., položka 8. Přílohy nařízení vlády).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že onemocnění žalobce Kienboeckovou chorobou nelze uznat jako nemoc z povolání, neboť „kladivo není vibrujícím nástrojem“ ve smyslu výše citovaného nařízení vlády. Při této své úvaze vyšel (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) ze závěrů znalce RNDr. Jiřího Urbance, prezentovaných u jednání dne 25. 5. 2020, u kterého znalec mimo jiné uvedl, že „…práce s kladivem při opravě železničních vozů…nesplňuje podmínky (nařízení vlády)…vibrací v hodnotách nad 8 Hz (při nichž vzniká nemoc z povolání) lze dosáhnout toliko prací s mechanickým nářadím… Vibrující nástroj …musí být mechanický nástroj…“.
Je tak zcela evidentní, že pro správné řešení je nezbytné vyložit pojem, užitý v nařízení vlády jako předpoklad možného vzniku nemoci z povolání, a to pojem „práce s vibrujícím nástrojem s takovými hodnotami zrychlení vibrací, které jsou podle současných lékařských poznatků příčinou nemoci“.
Pro účely tohoto posouzení jsou významné hodnoty zrychlení vibrací přenášených z nástroje na organismus (ruku) zaměstnance – srov. např. stanovení hodnoty „přípustného expozičního limitu přenášeného na ruce“ v ustanovení §13 odst. 1 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.
Pro pochopení toho, o co se jedná z fyzikálního, resp. biomechanického hlediska, lze v obecné rovině (tedy bez vztahu ke konkrétním skutkovým podrobnostem, vztahujícím se k projednávané věci, neboť – jak již bylo poukázáno – znalecký posudek nebyl jako důkaz proveden) vyjít z vysvětlení znalce doc. Ing. Zděnka Horáka, Ph.D. Znalec uvedl, že „…při tomto dynamickém ději (úder kladivem do kovového průbojníku – pozn. Dovolacího soudu), kdy kovová část kladiva s velkou intenzitou narazí do kovového průbojníku, vyvolá fyzikální děj nazývaný pružný ráz. Vzhledem k tomu, že obě tělesa, která se srazila, jsou poddajná, tento pružný ráz v nich vyvolá volné tlumené kmity (vibrace). Takto vyvolané vibrace kladiva jsou přenášeny do rukou pracovníka, který toto kladivo drží…“. Z uvedeného lze usoudit, že z fyzikálního hlediska není pro posouzení právně významné skutečnosti, tedy „hodnoty zrychlení vibrací přenášených na ruce zaměstnance“, podstatné, zda zaměstnanec při výkonu práce (pracovním úkonu) drží topůrko kladiva, z něhož se vibrace na organismus zaměstnance přenáší, anebo zda drží např. držák vrtačky, z něhož se (po zapnutí vrtačky) též vibrace na organizmus zaměstnance přenáší, byť zaměstnanec žádnou efektivní pracovní činnost nevykonává (nevrtá). Jinak řečeno, není z tohoto hlediska významné, zda zdrojem vibrací je „mechanický nástroj“ [a toto je určující, jak tvrdí znalec RNDr. Jiří Urbanec – zde měl z největší pravděpodobností znalec (a potažmo i odvolací soud) na mysli „přístroj“], anebo cokoli jiného. Ani z jazykového výkladu sporného ustanovení nařízení vlády takový závěr, tedy, že požadavku nařízení vlády (na výkon práce „vibrujícím nástrojem“) vyhovuje pouze práce s „nástrojem, který vibruje ze své podstaty“, nevyplývá; požadavkem je pouze „práce s vibrujícími nástroji s takovými hodnotami zrychlení vibrací, které jsou podle současných lékařských poznatků příčinou nemoci“; jinak řečeno, významná je pouze hodnota zrychlení vibrací, které je nástroj schopen přenést na organismus (ruku) zaměstnance [ostatně „kladivo“ je typickým „nástrojem“ (srov.: „…kladivo je mechanický ruční nástroj , který umožňuje předat rázem kinetickou energii nějakému jinému tělesu…“ – zdroj Wikipedie)] – z tohoto hlediska ovšem nařízením vlády použitý pojem „vibrující nástroj“ zcela odpovídá i pro práci s kladivem.
Zbývá tak posoudit, zda lze mít za splněnou druhou – z hlediska výkladu uvedené normy určující – podmínku, že v případě práce s kladivem jde o takovou práci „s vibrujícími nástroji s takovými hodnotami zrychlení vibrací, které jsou podle současných lékařských poznatků příčinou nemoci“.
Pro správné řešení uvedené otázky, jak již bylo vysvětleno v předchozím textu, nebylo zajištěno dostatek skutkových pokladů, a proto ji ani dovolací soud nemůže zodpovědět.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (vycházející z jiného právního názoru) není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za vhodné doplnit, že nepřehlédl zjevnou chybu, vyskytující se v záhlaví rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, která obsahují nesprávné označení části názvu obchodní firmy žalované (namísto správného „s. r. o.“ se vždy uvádí nesprávně „a. s.“), avšak vzhledem ke způsobu rozhodnutí (kasaci obou rozhodnutí) nebylo třeba přistupovat k vrácení věci k provedení oprav podle ustanovení §164 o. s. ř. Na soudech obou stupňů však je, aby se do budoucna obdobných chyb vyvarovaly.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu