ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3370.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3370/2020-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. V. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavou Zlatníkovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Československé armády č. 1676/86, proti žalované Vinotéka Vinofol s. r. o. se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Francouzská č. 375/41, IČO 27681424, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 940/23, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 137/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2020 č. j. 15 Co 262/2019-243, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslavy Zlatníkové, advokátky se sídlem v Mostě, Československé armády č. 1676/86.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020 č. j. 15 Co 262/2019-243 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř nemohou založit námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li, že odvolací soud „jednotlivá skutková zjištění zcela chybně vyhodnotil, vytrhl z kontextu a přiřadil jim jiný význam“, že odvolací soud nijak „nehodnotil“ skutečnost, že „žalobkyně odmítla podepsat, s ní předjednanou, dohodu o ukončení pracovního poměru a zavinila následnou situaci“, že „závěr soudu o tom, že žalovaná nebyla připravena přidělovat žalobkyni práci dle pracovní smlouvy a tuto okolnost řešila tím, že žalobkyni nařídila čerpání dovolené“, provedené důkazy „rozhodně neprokazovaly“, že „závěr soudu o tom, že žalované nevznikla ani žádná škoda, neboť na pozici žalobkyně pracovala na dobu určitou E. H., je zcela v rozporu s elementární logikou“, a že soudy „postupovaly s libovůlí“, neboť „opakovaně porušily ust. §132 osř, když provedeným důkazům přikládaly různou vážnost, důkazy ve prospěch žalobkyně nekriticky přejímaly, opačné důkazy vyhodnotily v rozporu s jejich obsahem či je nehodnotily vůbec“) a předkládá-li vlastní verzi skutkového stavu (že „žalobkyně, která chtěla dohodou ukončit pracovní poměr, před jejím podpisem náhle změnila stanovisko a nedala žalovanému jinou možnost¨, než žalobkyni „přidělit dovolenou“, a proto „jednání žalobkyně bylo nepředvídatelné, neseriózní“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; pomíjí přitom, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
I když v tomto směru dovolatelka žádnou právní otázku nevymezila (dovolací soud je podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán důvodem vymezeným v dovolání), je závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nepřítomností v zaměstnání ve dnech 19. 5. 2015 až 1. 6. 2015 neporušila „povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které lze za porušení povinnosti zaměstnance považovat jednání zaměstnance, který nenastoupí do zaměstnání, aniž by mu zaměstnavatel určil čerpání dovolené, resp. nemá souhlas zaměstnavatele s čerpáním dovolené (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 1968 sp. zn. 8 Co 26/68, uveřejněný pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. zde nemůže založit dovolatelkou vymezená otázka „zda je vůbec možné čerpat zaměstnancem více dovolené, než zákon nebo zaměstnavatel umožní“, neboť na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, vycházel-li odvolací soud současně ze zjištění, že „žalovaná nebyla připravena žalobkyni přidělovat práci dle pracovní smlouvy“ (její pracovní místo bylo „obsazeno“, jestliže na něm pracovala zaměstnankyně E. H.), tedy z existence jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002, v nichž byl vysloven právní závěr, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 1. 2007 srov. ustanovení §208 zákoníku práce) jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2048/2003, podle kterého přestal-li zaměstnanec konat práci pro zaměstnavatele, protože mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce [s účinností od 1. 1. 2007 srov. ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] přestal přidělovat práci, může vyzvat zaměstnavatele k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném.
Odvolací soud – rozhodl-li o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru – vyšel na prvním místě ze závěru o tom, že „žádné své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci žalobkyně neporušila“. Úvahy o intenzitě porušení pracovních povinností spočívajícím v neomluveném zameškání práce uvedl jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), napadené rozhodnutí proto na nich nespočívá a ani uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu