ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3494.2020.2
sp. zn. 21 Cdo 3494/2020-323
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. H. , dříve R., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27, proti žalovanému H. C. , narozenému dne XY, bytem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Františkem Vojákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nová cesta č. 2063/38, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2013 č. j. 23 C 170/2012-66 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014 č. j. 62 Co 262/2014-126, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 170/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2018 č. j. 62 Co 73/2018-227, takto:
I. Usnesení městského soudu se ve výroku I. mění takto:
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2017 č. j. 23 C 170/2012-191, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 3. 2018 č. j. 23 C 170/2012-208 a ze dne 29. 3. 2018 č. j. 23 C 170/2012-211, se ve výroku I. mění tak, že se povoluje obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 170/2012.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14. 8. 2012 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr „vzhledem k tomu, že dne 28. 2. 2008 odešla údajně k lékaři a od té doby nedochází do zaměstnání“.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 25. 9. 2012 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že okamžité zrušení „bylo dáno po uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne, kdy by údajně k porušení pracovní kázně došlo a kdy by o tom zaměstnavatel věděl, ne více jak po čtyřech letech“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 12. 2013 č. j. 23 C 170/2012-66 žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že „žalobkyně od 28. 2. 2008, kdy na provozovně žalovaného předala ukončení pracovní neschopnosti trvající od 11. 12. 2006 do 19. 2. 2008, již do této provozovny nevstoupila a žalovanému nedala nijak na vědomí, zda je i nadále v pracovní neschopnosti“. Žalovaný žalobkyni několikrát vyzýval, aby se dostavila na schůzku, avšak na žádný z termínů (určených na dny 26. 7. 2012 a 3. 8. 2012) žalobkyně nereagovala. Neomluvená nepřítomnost trvala od 28. 2. 2008, a tím žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2014 č. j. 62 Co 262/2014-126 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 2012 je neplatné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Petra Topinky za zastupování žalobkyně se určuje částkou 9.200,- Kč, že odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Kláry Mottlové za zastupování žalobkyně se určuje částkou 6.900,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 16.100,- Kč a na soudním poplatku z žaloby a odvolání 4.000,- Kč. Ve věci samé odvolací soud poukázal na ustanovení §58 odst. 1 zák. práce a zdůraznil, že právo zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením zaniká již tím, že uplyne jedna z obou lhůt, ať již subjektivní nebo objektivní. Běh objektivní lhůty přitom počíná ode dne, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno, tedy ode dne, kdy nastala skutečnost, jež může být důvodem pro rozvázání pracovního poměru tímto jednostranným úkonem zaměstnavatele. V dané věci podle názoru odvolacího soudu byl tímto prvním dnem nepochybně následující pracovní den po 28. 2. 2008, lhůta tedy počala běžet dne 29. 2. 2008, a marně uplynula dne 28. 2. 2009, aniž by právo zaměstnavatele bylo vykonáno. Vzhledem k tomu musel soud z úřední povinnosti přihlédnout k tomu, že došlo k prekluzi práva, a tím zanikla možnost žalovaného rozvázat pracovní poměr se žalobkyní jednostranným úkonem, i kdyby jinak všechny zákonné předpoklady pro takový úkon byly splněny. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 2012 je proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť žalovaný k němu přistoupil opožděně.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 1673/2015-157 rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího, ani dovolacího řízení a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu dovodil, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní v objektivní jednoroční lhůtě stanovené v ustanovení §58 odst. 1 zák. práce. Zdůraznil, že k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru, náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době. Tento pracovní závazek zaměstnance může být v průběhu trvání pracovního poměru suspendován jedině, nastane-li některá z překážek v práci, ať je to již překážka v práci na straně zaměstnance (§191 a násl. zák. práce) nebo překážka v práci na straně zaměstnavatele (§207 a násl. zák. práce). Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li zaměstnanec – tak jako žalobkyně v projednávané věci – absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to, že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Z uvedeného podle názoru dovolacího soudu vyplývá, že spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém porušování stejných povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (v trvajícím porušování stejné povinnosti zaměstnancem) - jako tomu bylo v posuzovaném případě - je třeba vycházet z toho, že jednoroční lhůta uvedená v ustanovení §58 odst. 1 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení povinnosti (neomluvené absenci). Opačný názor, který odvíjí počátek běhu této jednoroční lhůty od okamžiku, kdy zaměstnanec teprve začal porušovat svou povinnost „konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době“, by ve svých důsledcích vlastně znamenal, že implicitně vylučuje, aby další neomluvené absence po uplynutí jednoho roku následující byly posouzeny jako protiprávní porušení základních povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.
Proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2013 č. j. 23 C 170/2012-66 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014 č. j. 62 Co 262/2014-126 podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 170/2012. Žalobu odůvodnila tím, že podle jejího názoru „je tu rozhodnutí, pro které původní rozhodnutí ve věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových závěrů nemůže obstát a může přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci“. Uvedla, že v rámci jiného sporu mezi účastníky, který je veden u Obvodního soudu Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 14/2011 o náhradu mzdy, se dne 11. 1. 2017 při nahlédnutí do spisu seznámila s rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce ze dne 16. 1. 2013 č. j. 4333/1.30/12/14.3, kterým bylo k odvolání žalovaného potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne 4. 10. 2012 č. j. 11032/3.30/303272/12/14.3, a dále s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 11 A 39/2013-89, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného podaná proti zmíněnému rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce (obě rozhodnutí byla založena do spisu dne 16. 12. 2016). V rozhodnutí ze dne 16. 1. 2013 se Státní úřad inspekce práce ztotožnil se závěrem oblastního inspektorátu o tom, že se H. C. (žalovaný) „dopustil správního deliktu na úseku náhrad dle ust. §27 odst. 1 zákona o inspekci práce“, jestliže v období od 19. 2. 2008 do 3. 4. 2012 „nepřiděloval zaměstnankyni J. R. (žalobkyni) práci dle pracovní smlouvy“, „jmenovaná zaměstnankyně tedy nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. §207 zákoníku práce, a zaměstnavatel (H. C.) jí za výše uvedené období neposkytl náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku“, čímž „nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. §208 v návaznosti na ust. §38 odst. 1 písm. a), §141 odst. 1 a §144 zákoníku práce“. V rozsudku ze dne 28. 6. 2016 pak Městský soud v Praze zdůraznil, že „situaci, kdy se zaměstnanec nedostaví na pracoviště, je zaměstnavatel povinen řešit v souladu s pracovněprávními předpisy“, a že „skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má za následek, že ani zaměstnanec nemůže tuto práci podle pokynů zaměstnavatele konat a není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat“. Uvedená rozhodnutí tak „dávají za pravdu“ žalobkyni, že „nemohla konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele a nebyl tak naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 2. 10. 2017 č. j. 23 C 170/2012-191, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 3. 2018 č. j. 23 C 170/2012-208 a ze dne 29. 3. 2018 č. j. 23 C 170/2012-211, žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že z rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 16. 1. 2013 č. j. 4333/1.30/12/14.3 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 11 A 39/2013-89, který nabyl právní moci 8. 7. 2016, „nevyplývají žádné nové relevantní skutečnosti, které by byly rozhodující pro posouzení neplatnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně“, a které by tak byly důvodem pro připuštění obnovy řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 62 Co 73/2018-227 usnesení soudu prvního stupně (včetně opravných usnesení) potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.543,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Lehockého. Podle názoru odvolacího soudu, i když se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016 č. j. 11 A 39/2013-89 zabývá námitkami žalovaného ve vztahu ke skutečnosti, „že se žalobkyně po 28. 2. 2008 nedostavila na pracoviště, kdy nevěděl, zda trvá její pracovní neschopnost a nebylo jí tedy možno přidělovat práci v souladu s pracovní smlouvou“, „věcná argumentace soudu zůstává toliko v rovině právní“, a nemůže tedy mít vliv na posouzení roviny skutkové, kterou se soud prvního stupně v daném řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zabýval a k námitce žalobkyně tuto vypořádal. Z předložených rozhodnutí „žádným způsobem nevyplývá, že by byly správními orgány či ve správním soudnictví činěny skutkové závěry ohledně toho, zda žalobkyně projevila vůli docházet do zaměstnání a žalovaným jí práce přidělována nebyla“. Samotné konstatování v rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce, že žalovaný „nepřiděloval paní J. R. (žalobkyni) práci dle pracovní smlouvy“, „je v zásadě v souladu s tím, co bylo zjištěno i v daném řízení“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že obě žalobkyní předložená rozhodnutí nejsou z hlediska skutečností tvrzených žalobkyní způsobilá přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci, neboť „neobsahují žádná nová skutková zjištění, které by vyznívaly ve prospěch jejího tvrzení, že byla připravena po ukončení pracovní neschopnosti a následném čerpání dovolené vykonávat práci dle pracovní smlouvy a tato jí žalovaným přidělována nebyla, tj. že nastaly překážky na straně zaměstnavatele“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytkla odvolacímu soudu, že rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 16. 1. 2013 č. j. 4333/1.30/12/14.3 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016 č. j. 11 A 39/2013-89, podle kterých se měl žalovaný (jako zaměstnavatel) dopustit správního deliktu podle ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb. tím, že neposkytoval žalobkyni (jako zaměstnankyni) náhradu mzdy podle ustanovení §208 a §38 odst. 1 písm. a) zák. práce, nepovažoval za rozhodnutí, která mají „potencionalitu příznivějšího rozhodnutí ve věci o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř.“. Vyslovila přitom nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že z citovaných rozhodnutí „žádným způsobem nevyplývá, že by byly správními orgány či ve správním soudnictví činěny skutkové závěry ohledně toho, zda žalobkyně projevila vůli docházet do zaměstnání a žalovaným jí práce přidělována nebyla“. Podle názoru dovolatelky z těchto rozhodnutí naopak „jednoznačně plyne, že žalovaný jako zaměstnavatel porušoval své povinnosti a protiprávně nepřiděloval žalobkyni jako zaměstnankyni práci a z tohoto důvodu nemohla žalobkyně konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele“, a že tak „nemohl být dán důvod okamžitého zrušení pracovního poměru“. Tato rozhodnutí tak prokazují tvrzení žalobkyně učiněná v původním řízení a mohou přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Podle mínění dovolatelky soudy obou stupňů svým postupem porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces a jejich rozhodování „vede k tomu, že žalobkyni je de facto nepřípustně odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae)“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu „změnil a povolil obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 170/2012“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, jaké rozhodnutí může být důvodem pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o.s.ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Žaloba na obnovu řízení je prostředkem nápravy v pravomocně skončených věcech, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Cílem žaloby na obnovu řízení je dosáhnout nového projednání věci a nového meritorního rozhodnutí, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žalobou na obnovu řízení se přitom nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesních vad, kterých se v původním řízení soud dopustil; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky (odvolání, dovolání nebo žaloba pro zmatečnost).
Skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové) a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka nové v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3925/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3530/2007).
Nové rozhodnutí, které nebylo uplatněno v původním řízení, je důvodem žaloby na obnovu řízení zejména tehdy, jde-li o rozhodnutí příslušného orgánu, jímž je řešena jinak otázka, kterou si soud posoudil v původním řízení jako předběžnou otázku sám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 880/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2794/2014). U rozhodnutí není podmínkou, aby existovalo v době původního řízení, může jít i o rozhodnutí pozdější; podstatné je, aby jím byly posuzovány skutkové okolnosti nebo důkazy, které byly předmětem řízení před soudem prvního stupně nebo soudu odvolacího, jež má být obnoveno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4415/2009). Není přitom rozhodné, zda šlo o předběžnou otázku, u které byl soud vázán rozhodnutím příslušného orgánu (§135 odst. 1 o.s.ř.), nebo o otázku, kterou si byl oprávněn posoudit sám, případně u které vycházel z rozhodnutí jiného orgánu podle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 329/2016).
V řízení, jehož obnovení se žalobkyně domáhá, řešily soudy jako předběžnou otázku, zda nepřítomnost žalobkyně v práci po datu 28. 2. 2008 představovala neomluvené zameškání práce. Tento úsudek byl rozhodující pro konečné rozhodnutí soudů o věci samé, tedy pro závěr o tom, zda okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 14. 8. 2012 z důvodu, že žalobkyně „dne 28. 2. 2008 odešla údajně k lékaři a od té doby nedochází do zaměstnání“, je platným právním jednáním či nikoli.
V původním řízení dospěl soud prvního stupně v rozsudku ze dne 2. 12. 2013 č. j. 23 C 170/2012-66 – jak se podává z jeho odůvodnění – ohledně této předběžné otázky k závěru, že „neomluvená nepřítomnost trvala od 28. 2. 2008“, tedy posoudil nepřítomnost žalobkyně v práci po datu 28. 2. 2008 jako neomluvené zameškání práce. Uvedený závěr učinil na základě skutkového zjištění, že „žalobkyně od 28. 2. 2008, kdy na provozovně žalovaného předala ukončení pracovní neschopnosti trvající od 11. 12. 2006 do 19. 2. 2008, již do této provozovny nevstoupila a žalovanému nedala nijak na vědomí, zda je i nadále v pracovní neschopnosti“. S uvedenými závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud. Žalobkyně spatřuje důvod obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 170/2012 v tom, že v rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 16. 1. 2013 č. j. 4333/1.30/12/14.3 a v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016 č. j. 11 A 39/2013-89, který nabyl právní moci 8. 7. 2016, s nimiž měla možnost se seznámit až po pravomocném skončení původního řízení, je tato předběžná otázka, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení, vyřešena jinak.
Z odůvodnění rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 16. 1. 2013 č. j. 4333/1.30/12/14.3 (kterým bylo k odvolání žalovaného potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne 4. 10. 2012 č. j. 11032/3.30/303272/12/14.3), se podává, že správní orgán dospěl k závěru, že se H. C. (žalovaný) „dopustil správního deliktu na úseku náhrad dle ust. §27 odst. 1 zákona o inspekci práce, za což mu byla dle ust. §27 téhož zákona uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč“, jestliže „jako zaměstnavatel u zaměstnankyně paní J. R. (žalobkyně), prodavačky, pracovní poměr od 1. 9. 2006, v období od 19. 2. 2008 do 3. 4. 2012 bez toho, aniž by došlo k jakémukoliv písemnému ukončení pracovního poměru, učinil kroky s tímto aktem související, jako je vydání potvrzení o zaměstnání a odhlášení zaměstnankyně ze zdravotního a sociálního pojištění, nepřiděloval jmenované zaměstnankyni práci dle pracovní smlouvy“ a „jmenovaná zaměstnankyně tedy nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. §207 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a zaměstnavatel (H. C.) jí za výše uvedené období neposkytl náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku“, čímž „nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. §208 v návaznosti na ust. §38 odst. 1 písm. a), §141 odst. 1 a §144 zákoníku práce“.
Z následného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016 č. j. 11 A 39/2013-89, kterým byla zamítnuta žaloba H. C. (žalovaného) podaná proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že se Městský soud v Praze mj. ztotožnil se závěrem Státního úřadu inspekce práce o tom, že „situaci, kdy se zaměstnanec nedostaví na pracoviště, je zaměstnavatel povinen řešit v souladu s pracovněprávními předpisy“, a že podle závěrů judikatury dovolacího soudu „skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má za následek, že ani zaměstnanec nemůže tuto práci podle pokynů zaměstnavatele konat a není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat“. Podle názoru městského soudu tedy zaměstnavatel (žalovaný) pochybil, jestliže „neřešil tvrzené porušení pracovních povinností na straně zaměstnankyně (žalobkyně), nekonstatoval jejich porušení, písemně na takové porušení zaměstnankyni neupozornil“, „neřešil ukončení pracovního poměru“ a „zůstal ve vztahu k zaměstnankyni pasivní“. S tvrzením zaměstnavatele, že „nevěděl, zda je zaměstnankyně v pracovní neschopnosti a tedy v ochranné době“, „nekoresponduje ani jeho jednání“, jestliže „odhlásil zaměstnankyni ze zdravotního a sociálního pojištění, tedy choval se jako by pracovní poměr skončil“.
Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že správní orgán a následně i soud (který rozhodoval o správní žalobě) dospěly shodně k závěru, že H. C. (žalovaný) jako zaměstnavatel v období po 28. 2. 2008 (až do 3. 4. 2012) nepřiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a že žalobkyně tedy nemohla konat práci pro překážku na straně zaměstnavatele. Přihlížely přitom mj. k tomu, že zaměstnavatel, „aniž by došlo k jakémukoliv písemnému ukončení pracovního poměru, učinil kroky s tímto aktem související, jako je vydání potvrzení o zaměstnání a odhlášení zaměstnankyně ze zdravotního a sociálního pojištění“. Uvedené promítnuto do poměrů původního řízení znamená, že se žalobkyně v daném období nemohla dopustit neomluveného zameškání práce. V tomto smyslu jde tedy o jiné řešení předběžné otázky, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení. Zároveň nelze pochybovat o tom, že citovaná rozhodnutí ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mohou přivodit (s dostatečnou mírou pravděpodobnosti) pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci a představují tak důvod pro povolení obnovy řízení.
Odvolací soud odůvodnil svůj opačný závěr tím, že „věcná argumentace městského soudu v rozsudku ze dne 28. 6. 2016 č. j. 11 A 39/2013-89 zůstává toliko v rovině právní“, neboť z předložených rozhodnutí „žádným způsobem nevyplývá, že by byly správními orgány či ve správním soudnictví činěny skutkové závěry ohledně toho, zda žalobkyně projevila vůli docházet do zaměstnání“. Je jistě správné – jak uvádí odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení – že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, nebo u něhož jinak nastala překážka, která brání ve výkonu práce, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995 sp. zn. 6 Cdo 5/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, roč. 1995, str. 286, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 90/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3526/2015). Odvolací soud však přehlíží, že žalobkyní označená „nová rozhodnutí“, jsou v projednávané věci významná v tom směru, že jsou jimi jinak posuzovány skutkové okolnosti a důkazy, které jsou podstatné z hlediska (odvolacím soudem zvažovaného) závěru o tom, který z účastníků pracovního poměru způsobil, že druhý účastník nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, respektive u kterého z nich nastala překážka bránící výkonu práce, a je proto povinen vyjádřit ochotu nadále plnit povinnosti z pracovního poměru nebo sdělit odstranění (odpadnutí) překážky.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení městského soudu ve věci samé změnil tak, že žalobě na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 170/2012 bylo vyhověno [§243d písm. b), §235e odst. 1 o.s.ř.].
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o žalobě, včetně řízení dovolacího (§235i odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu