ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.359.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 359/2021-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. B. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Hrejkovice se sídlem v Milevsku, Dmýšticích č. 44, IČO 00112356, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, T. G. Masaryka č. 418/25, o 926 421 Kč s příslušenstvím, za účasti Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 176/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. června 2020 č. j. 19 Co 106/2020-218, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Písku na náhradě nákladů žalobce v dovolacím řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2020 č. j. 19 Co 106/2020-218 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatel uplatňuje jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., namítá-li, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání, že skutkový děj souvisel s výkonem práce, že žalobce měl v kritický den opravovat vozidlo LIAZ v areálu žalovaného a že „nebyl pověřen jakoukoliv jízdou tímto vozidlem“; dovolatel tím pouze zpochybňuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem a jejich skutkové závěry, což není přípustným dovolacím důvodem.
Argumentuje-li dovolatel, že z přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou právní úpravou vyloučeny cesty zaměstnance do místa stravování a zpět, pak na řešení takové právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ten vycházel ze zjištěného skutkového stavu, že k dopravní nehodě došlo na trase z Přeborova, kde žalobce vyložil kontejner na místo používané žalovaným k uskladnění strojů, do sídla žalovaného v Dmýšticích; žalobce tedy podle skutkových závěrů odvolacího soudu v době nehody již nebyl na cestě z polední přestávky.
Uvádí-li dovolatel, že žalobce neměl žalovaným nařízenou pracovní cestu, jejímž účelem měl být odvoz kontejneru, že k tomu chyběla tzv. „stazka“, a že termín „černá jízda“ je synonymem k označení „neoprávněné a svévolné jízdy“, nikoliv novým tvrzením, jak nesprávně uvádí odvolací soud ve svém rozhodnutí, pak jednak opět zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, a jednak namítá tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Konečně dovolatel namítá, že i kdyby se jednalo o jízdu z vlastní iniciativy, nebyla by právní úpravou považována za plnění pracovních úkolů v případě, že by k ní žalobce potřeboval zvláštní oprávnění. Odvolací soud však vycházel z jiného skutkového závěru. Neměl za zjištěné, že žalobce jednal v rozporu s pokyny zaměstnavatele (uzavřel, že žalobce jel do prostoru kravína žalovaného v obci Přeborov za účelem složení kontejneru na místo používané žalovaným k uskladnění strojů a odtud jel do Dmýštic kvůli opravě vozidla); tvrzení žalovaného o použití vozidla LIAZ bez vědomí a v rozporu s pokyny žalovaného považoval za nepřípustné novoty uplatněné až v odvolacím řízení (srov. §205a o. s. ř.). Skutkový stav tedy neodůvodňoval, aby se odvolací soud zabýval podmínkami plnění pracovních úkolů z vlastní iniciativy, tedy ani otázkou potřeby zvláštního oprávnění k činnosti konané žalobcem (a ani tím, zda takovým oprávněním je tzv. „stazka“ zmiňovaná žalovaným). Proto rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá, a tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
V části, ve které dovolání žalovaného směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba částečně zamítá, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění podat dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3827/14).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného a vedlejšího účastníka zaplatit soudní poplatek, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. není dovolání přípustné ani proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu