ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.422.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 422/2021-797
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 619/49, proti žalovanému CONTI PAN, s. r. o. se sídlem v Praze 6 – Ruzyni, Drnovská č. 12/51, IČO 61329452, zastoupenému Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Dolních Břežanech, Náměstí Na Sádkách č. 701, o 1 694 787,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 41 C 3/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2020 č. j. 12 Co 135/2019-771, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2020 č. j. 12 Co 135/2019-771 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce hledisek pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zák. práce“), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2413/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, z nichž vyplývá, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána.
K otázce okolností, které při úvaze o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nelze brát v úvahu, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, uveřejněný pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3148/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3286/2013 anebo již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že při posuzování žádosti zaměstnavatele podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného – jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nespojuje. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu rovněž nemají význam, neboť ani s nimi právní úprava možnost krácení (nepřiznání) náhrady mzdy nespojuje.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné právní otázky, na nichž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), předestírá-li vlastní skutkové závěry (zejména, že „žalobkyně byla řádně vyzvána k nástupu do práce a jejímu výkonu dle pracovní smlouvy“, že žalobkyně neprojevila „faktickou snahu“ práci vykonávat, že se „do zaměstnání nedostavila ani jednou od 26. 7. 2005“, že její snaha najít si jiné zaměstnání byla „pouze formální a nedůsledná“ a že žalovaný žalobkyni umožnil „pokračovat v práci ve smyslu zákona“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „je zde prostor pro vyhovění návrhu žalované na nepřiznání či zkrácení nároku“ žalobkyně), a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v tom, že se odvolací soud „vůbec nezabýval zásadními otázkami, důkazy a námitkami“ žalovaného), k nimž lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné].
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem namítané nesprávné právní posouzení jím vymezených otázek ze strany odvolacího soudu, o nichž se dovolatel domnívá, že dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny („zda faktické nenastoupení zaměstnance do práce v době trvání soudního sporu o neplatnost ukončení pracovního poměru, při existenci výzvy zaměstnavatele k výkonu práce, je důvodem pro nepřiznání či snížení nároku na náhradu mzdy“; „zda neoznámená dlouhotrvající dovolená zaměstnance v době trvání sporu o neplatnost ukončení pracovního poměru, zakládá důvod pro nepřiznání či snížení nároku na náhradu mzdy“; „zda písemné upozornění zaměstnavatele zaměstnanci, že jej nikdo nezbavil pracovních povinností, lze považovat za připravenost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci“), neboť důvody pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce již byly vyloženy – jak vyplývá z výše označené judikatury – v mnoha rozhodnutích dovolacího soudu [nehledě k tomu, že námitky dovolatele v tomto směru vycházejí z jiného skutkového stavu, než který byl soudy zjištěn (podle skutkových zjištění soudů žalovaný po 31. 12. 2005 nečinil vůči žalobkyni žádné výzvy k nástupu do práce a pobyty žalobkyně v cizině byly jen krátkodobé)].
Na vyřešení poslední z dovolatelem vymezených (a podle jeho názoru dosud nevyřešených) právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu ani nemůže záviset. V rámci tohoto soudního řízení bylo totiž o základu nároku žalobkyně již rozhodnuto mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 11. 2015 č. j. 41 C 3/2009-528, jehož výrokem bylo stanoveno, že „nárok žalobkyně na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2008 je ve svém právním základu opodstatněn; o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“, přičemž tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 12 Co 480/2016-589 a nabyl právní moci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 25 Cdo 2974/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 o. s. ř.), se jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 25 Cdo 4563/2010 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, který byl uveřejněn pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). Z uvedeného vyplývá, že pro námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje samotný základ nároku žalobkyně (včetně délky období, ve kterém byla žalobkyně připravena, schopna a ochotna vykonávat práci podle pracovní smlouvy a za které žalobkyni přísluší nárok na náhradu mzdy), není již po nabytí právní moci mezitímního rozsudku místo.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu