ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.433.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 433/2021-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1163/5, proti žalované Městské části Praha 15 se sídlem úřadu městské části v Praze 15 – Horních Měcholupech, Boloňská č. 478/1, IČO 00231355, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 115/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2020 č. j. 23 Co 11/2020-352, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020 č. j. 23 Co 11/2020-352 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že pracovní poměr se žalobkyní rozvázal výpovědí ze dne 2. 12. 2010 její zaměstnavatel, Městská část Praha 15, a že byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že samotná okolnost, že listina, v níž je zachycen projev vůle, který podle svého obsahu jednoznačně směřuje ke skončení pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, nese nesprávné označení zaměstnavatele, může být důvodem neplatnosti tohoto (existujícího) právního úkonu, když ani výkladem projevu vůle s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, nebylo možno objasnit, kdo (který subjekt) výpověď zaměstnanci dává (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1118/2008). Dospěl-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) v projednávané věci na základě výkladu výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem ze dne 2. 12. 2010 podle pravidel pro výklad právních úkonů uvedených v ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013) k závěru, že v listině ze dne 2. 12. 2010 je obsažen projev vůle žalované rozvázat pracovní poměr se žalobkyní z důvodu nadbytečnosti a že projevená vůle nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, kdo právní úkon učinil (že to byla Městská část Praha 15), pak je tento závěr odvolacího soudu zcela v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
K předpokladům výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005.
V projednávané věci bylo dokazováním v řízení před soudy zjištěno, že rada Městské části Praha 15, které je vyhrazeno podle ustanovení §94 odst. 2 písm. b) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, na návrh tajemníka úřadu městské části zřizovat a rušit odbory úřadu městské části a schvalovat organizační řád úřadu městské části, dne 2. 12. 2010 rozhodla o zrušení dosavadního odboru výstavby Úřadu městské části Praha 15, jehož vedoucí byla žalobkyně, a o zřízení nového odboru územního plánování a stavebního úřadu, na který přešla agenda zrušeného odboru, na který byla dále převedena část agendy odboru územního rozhodování a u něhož navíc vznikla nová agenda související s přípravou strategického plánu, a že smyslem přijetí této organizační změny bylo zřídit odbor, který by strategicky řešil územní plánování na území Městské části Praha 15. Dospěl-li odvolací soud za těchto skutkových okolností k závěru, že následkem uvedené organizační změny byl zánik pracovního místa žalobkyně, že žalobkyně se tím stala pro žalovanou nadbytečnou a že proto byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, je i tento jeho závěr plně v souladu s ustálenou, výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolává-li se dovolatelka ve prospěch svého právního názoru o nenaplnění důvodu výpovědi podle §52 písm. c) zákoníku práce rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 440/2008, ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4339/2016, ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2095/2004 a ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 695/2014, od nichž se podle dovolatelky odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil, pak přehlíží, že v těchto věcech dovolací soud vycházel z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy v projednávané věci, a že proto závěry přijaté v uvedených rozhodnutích v (jiných) konkrétních skutkových souvislostech nelze na projednávanou věc vztáhnout.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (namítá-li, že z „organizačního řádu přijatého dne 2. 12. 2010 nevyplývá, že by se nějaké místo v odboru územního plánování a stavebního úřadu, který vznikl od 2. 12. 2010 oproti původnímu odboru výstavby, zrušilo“, že „náplň odboru výstavby a náplň odboru územního plánování a stavebního úřadu zůstala stejná“ a že „organizační změnu žalovaná jen předstírala“, aby mohla být žalobkyni dána výpověď). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Namítá-li dovolatelka, že v projednávané věci odvolací soud „nesprávně právně posoudil nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání a nesprávně rozhodl, že se rozsudek pro uznání nevydává“, a předestírá-li v této souvislosti právní otázku „podmínek pro vydání rozsudku pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., které za tohoto skutkového stavu a procesního stavu nebyly dosud řešeny“, pak přehlíží, že na vyřešení této právní otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť jím nebylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému pro uznání [o odvolání žalované proti rozsudku (pro uznání) Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 4. 2011 č. j. 14 C 115/2010-13 (opravenému usnesením ze dne 14. 7. 2017 č. j. 14 C 115/2010-60) bylo rozhodnuto (tak, že rozsudek pro uznání se nevydává) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017 č. j. 23 Co 372/2017-88 (dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 7. 2018 č. j. 21 Cdo 1724/2018-135 odmítl)].
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani dovolatelkou nastolená otázka procesního práva týkající se náhrady nákladů na právní zastoupení žalované v odvolacím řízení, neboť podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, směřuje-li proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu