ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.516.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 516/2021-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská č. 1565/28, proti žalovanému Národnímu divadlu moravskoslezskému , příspěvkové organizaci se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě a Přívozu, Čs. legií č. 148/14, IČO 00100528, zastoupenému Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova č. 6, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 232/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 16 Co 104/2019-112, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Urbiše, advokáta se sídlem v Opavě, Partyzánská č. 1565/28.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2019 č. j. 16 Co 104/2019-112 – z hlediska dovolatelem prvně uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že odvolací soud nevyhodnotil podanou žalobu na určení, že pracovní poměr trvá, jako „návrh podle ustanovení §39 odst. 5 zákoníku práce“ – neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zároveň – z hlediska druhého dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že „odvolací soud nesprávně posoudil existenci naléhavého právního zájmu na určení trvání pracovního poměru“ – není dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (z hlediska tohoto dovolacího důvodu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalovaného (ve vztahu k prvně uplatněnému dovolacímu důvodu) uvedeným požadavkům nevyhovuje, neboť pouhý odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž je řešena otázka interpretace právních předpisů (konkrétně Ústavy), nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc z pohledu nutnosti důsledného rozlišování mezi žalobou na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, podle ustanovení §80 o. s. ř. a žalobou podle ustanovení §39 odst. 5 zákoníku práce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předmětem žaloby podle ustanovení §39 odst. 5 zákoníku práce, zda byly splněny podmínky stanovené v ustanovení §39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, je existence právní skutečnosti, nikoli přímo určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Žaloba podle ustanovení §39 odst. 5 zákoníku práce je vůči žalobě podle ustanovení §80 o. s. ř. ve vztahu speciality. V rámci řízení o určení, že pracovní poměr trvá, se proto nelze zabývat zkoumáním splnění podmínek stanovených v ustanovení §39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, a to ani jako předběžnou (prejudiciální) otázkou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, přičemž tento názor sdílí také Ústavní soud, jak je zřejmé též z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3323/14, na který dovolatel odkazuje v dalším obsahu svého dovolání).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že nemůže být dán naléhavý právní zájem na „určení trvání pracovního poměru podle ustanovení §80 písm. o. s. ř.“ v případě naplnění fikce podle ustanovení §39 odst. 5 zákoníku práce. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je, či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Bylo-li mezi žalobkyní a žalovaným v projednávané věci sporné, zda jejich pracovní poměr sjednaný na dobu určitou trvá i po 30. 6. 2018, kdy měl skončit uplynutím sjednané doby, bylo žalobkyní požadované určení způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty v jejím právním postavení (ale i v právním postavení žalovaného). Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svého názoru, že v případě nepodání žaloby podle ustanovení §39 odst. 5 zákoníku práce nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení trvání pracovního poměru, „podstatou“ nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3323/14, pak přehlíží, že takový právní názor Ústavní soud v nosných důvodech svého nálezu nevyslovil.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu