ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.518.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 518/2021-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Dykova č. 1158/17, proti žalovaným 1) Z. P., narozenému dne XY, bytem XY, 2) I. C. , narozenému dne XY, bytem XY, Slovenská republika, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 59/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2020, č. j. 10 Co 242/2020-55, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 10 Co 242/2020-55, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení dovolatelkou namítané otázky podmínek přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla dovolacím soudem řešena jinak.
Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dávající soudu možnost přerušit řízení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by o přerušení řízení bylo rozhodnuto na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016).
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011).
V dané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval, neboť podrobně odůvodnil závěr, proč je otázka řešená v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 57/2016 podstatná pro toto řízení, a jeho úvahy zcela jistě nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro danou věc přiléhavé. Odvolací soud rozhodoval na základě relevantních skutečností a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci.
Dovolatelka namítá nesoulad rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě potom s rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013 a usnesením ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2516/2019.
Ve vztahu k prve citovanému rozhodnutí je třeba uvést, že (jak již bylo zdůrazněno výše) odvolací soud se hledisky zde uvedenými zabýval a ze závěrů učiněných v tomto rozhodnutí zcela zjevně vycházel, byť je výslovně necitoval.
Ve vztahu k závěrům uvedeným ve zbývajících dvou rozhodnutích je třeba uvést, že odvolací soud se otázkou možnosti (a vhodnosti) spojení obou řízení zabýval, pakliže ke spojení neshledal důvod, není dovolací soud oprávněn opačný postup nalézacímu soudu „vnucovat“.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu