ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.55.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 55/2021-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce BRISTOL GROUP s. r. o. se sídlem v Karlových Varech, Sadová č. 2026/19, IČO 64833321, zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala č. 2498/17, proti žalovanému V. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Miroslavem Šipkou, advokátem se sídlem v Sokolově, Boženy Němcové č. 1808, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 342/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. července 2020 č. j. 15 Co 132/2020-95, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Mlezivy, LL.M., advokáta se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala č. 2498/17.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2020 č. j. 15 Co 132/2020-95 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k rozlišování, zda plnění zaměstnavatele z pracovního poměru představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok – bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí – až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2654/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 810/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1486/2005, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1754/2015, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že tzv. nenároková složka mzdy je charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že sdělení žalobce ze dne 11. 7. 2019 o nevyplacení měsíčních prémií za červen 2019 bylo žalovanému doručeno opožděně až po vykonání prací pro žalobce, a tudíž v rozporu s §113 odst. 3 a 4 zákoníku práce a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a že „takto vzniklý nárok na část mzdy lze následně zcela nebo zčásti zrušit nebo odebrat, jen jestliže to umožňuje pracovní nebo jiná smlouva mezi účastníky“, pak přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud uzavřel, že tu nebyla „ani smlouva mezi účastníky, ani jednostranný projev vůle ze strany zaměstnavatele, jejichž výsledkem by bylo konstituování prémií jako nárokové složky mzdy“; nejednalo se ani o případ, kdy by se zaměstnavatel rozhodl odejmout (odebrat) pohyblivou složku mzdy jako takovou (nikoli ji nepřiznat pouze za určité období), řešený v dovolatelem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5984/2017 (odkaz dovolatele na toto rozhodnutí dovolacího soudu proto není přiléhavý).
Nepřípadný je též odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2305/2013 a v něm vyslovený závěr, že „dosáhla-li žalovaná (jako zaměstnavatelka žalobce) neuspokojivých hospodářských výsledků, je povinna se zdržet všeho, co by (i kdyby jen ve svých důsledcích) mohlo znamenat, že by riziko z výkonu závislé práce (byť ve vztahu k takovým hospodářským výsledkům) měl nést jakýkoliv její zaměstnanec“, neboť závěry v něm uvedené vycházejí z jiného stavu věci a netýkají se nenárokové složky mzdy zaměstnanců.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „vůle žalobcova jako zaměstnavatele ke stanovení opatření, k vydání rozhodnutí o nárokové dávce, chybělo“ a „nebyla tu tedy ani smlouva mezi účastníky, ani jednostranný projev vůle ze strany zaměstnavatele, jejichž výsledkem by bylo konstituování prémií jako nárokové složky mzdy“, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „je vyplácení měsíčních prémií přímo navázáno na odpracovanou dobu, kdy v projednávaném případě při odpracování plného fondu pracovní doby /nečerpání řádné dovolené/ vyplaceny měsíční prémie ve výši 10 % základní mzdy -1 700 Kč a při čerpání dovolené-měsíční prémie adekvátním způsobem kráceny“ a že „vydáním stanoviska ze dne 1. 6. 2018 žalobce projevil vůli určit výši pobídkové mzdy jako nárokové složky 10 % přepočtené základní mzdy“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu