ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.609.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 609/2021-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Z. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti žalované Commercial společnost s r.o., se sídlem v Pardubicích, Svítkov, Žižkova č. 1318, IČO 47468831, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 27/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. července 2020 č. j. 22 Co 183/2020-106, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. 7. 2020 č. j. 22 Co 183/2020-106 potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 5. 2020 č. j. 11 C 27/2020-83, kterým bylo řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 121/2018. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v uvedeném řízení (jehož předmětem je mimo jiné určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru mezi týmiž účastníky, které předchází výpovědi z pracovního poměru ze dne 8. 10. 2019, která je předmětem tohoto řízení) je „skutečně“ řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci, a že „případné pokračování v řízení bez vyčkání pravomocného rozhodnutí ohledně platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 22. 3. 2018 by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Především namítal, že pro určení, zda byla dána platná výpověď z pracovního poměru, která je předmětem tohoto řízení, „je zcela lhostejné“, jak bude rozhodnuto o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 121/2018. Pokud by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, musela by být věc projednána a muselo by být určeno, zda je výpověď platná či nikoli. Pokud by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je platné, muselo by být projednáno, zda mezi účastníky vznikl faktický pracovní poměr či nikoli; v případě kladného závěru by pak muselo být určeno, zda je výpověď platná či nikoli; v opačném případě, kdyby soud dospěl k závěru, že faktický pracovní poměr nevznikl, „musela by být věc projednána stejně tak v rozsahu, zda by byla výpověď platná“. Podle názoru dovolatele tak soud prvního stupně bude muset posoudit platnost či neplatnost předmětné výpovědi z pracovního poměru, „bez ohledu na fakt, jak bude rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 121/2018“. Přerušení řízení by tedy vedlo pouze k neúměrnému zdržení tohoto řízení, i s ohledem na stav řízení vedeného pod sp. zn. 18 C 121/2018, které trvá již 2 a půl roku a věc je stále projednávána u soudu prvního stupně, aniž by bylo ve věci nařízeno jednání. Dovolatel se domnívá, že v posuzovaném případě mělo mít přednost sloučení věcí ke společnému řízení, čemuž podle judikatury dovolacího soudu nebrání ani to, že k projednání a rozhodnutí spojovaných věci není podle rozvrhu práce příslušný tentýž soudce (senát). Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení v této věci nepřerušuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jsou důvody přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dány v případech, kdy probíhá řízení, v němž je (meritorně) řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát a aby v souběžně vedených řízeních nedocházelo k opakovanému provádění stejných důkazů. Soud by měl dále posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5759/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2516/2019). Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Tam, kde se vedle postupu podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nabízí soudu (jako možný) postup dle ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř., má spojení věcí ke společnému řízení zásadně přednost před přerušením řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 40/2013 nebo dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 29 ICdo 57/2013).
Dovolací soud v první řadě sdílí názor odvolacího soudu, že otázka platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru mezi týmiž účastníky, která je meritorně řešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 121/2018, bezpochyby může mít význam pro rozhodnutí v této věci, v níž je řešena otázka platnosti pozdější výpovědi z pracovního poměru. Jak k otázce skončení pracovního poměru více právními úkony již v minulosti dovodila soudní judikatura, rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2647/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009 sp. zn. 21 Cdo 788/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2060/2015). Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že otázka platnosti (dřívějšího) okamžitého zrušení pracovního poměru má v poměrech projednávané věci povahu předběžné otázky, bez jejíhož vyřešení nelze rozhodnout o platnosti předmětné (pozdější) výpovědi z pracovního poměru. Veškeré úvahy dovolatele o tom, proč je výsledek řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 121/2018 pro posuzovanou věc „lhostejný“, jsou ve své podstatě na tomto výsledku závislé (vycházejí z jeho alternativ). Hmotněprávní otázky vymezené v dovolání se pak týkají již vlastního rozhodnutí o věci samé, které pro posouzení důvodnosti (vhodnosti) přerušení řízení nejsou podstatné.
Namítá-li dále dovolatel, že přerušení řízení by vedlo pouze k neúměrnému zdržení tohoto řízení a že mělo mít přednost sloučení věcí ke společnému řízení, potom přehlíží, že dotčené věci se nacházejí v natolik odlišných procesních fázích, že sloučení věcí prakticky nepřichází v úvahu. Zatímco řízení v posuzované věci je na samém počátku, řízení vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 121/2018 se nachází již ve fázi po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, ve vztahu k otázce platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru již byla provedena značná část dokazování a závazným právním názorem odvolacího soudu byla vyřešena jedna předběžná otázka. Za tohoto stavu a dále s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení (tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát a aby v souběžně vedených řízeních nedocházelo k opakovanému provádění stejných důkazů), proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že jako vhodný a účelný procesní prostředek za dané situace považoval přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.; jde o úsudek, který je plně konformní s výše uvedenými závěry konstantní judikatury, na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu