ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1058.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1058/2021-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) L. F., narozené XY a b) Z. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovaným: 1) Vysokému učení technickému v Brně, IČO 00216305, se sídlem v Brně, Antonínská 548/1 , 2) SULMENS s. r. o. , IČO 62954539, se sídlem v Praze, Černická 169, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, a 3) KVP REALITY BRNO s. r. o. , IČO 26104989, se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 202/88, zastoupené Mgr. Ondřejem Mikulášem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 209/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2020, č. j. 70 Co 32/2020-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení každá 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Ing. Pavla Fabiana.
IV. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení každá 1 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Ondřeje Mikuláše.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 31 C 209/2017-210, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 31 C 209/2017-221, rozhodl takto: I. Žaloba, aby soud vůči žalovanému 1) určil, že žalobkyně jsou každá vlastnice id. 1/3 pozemku par. č. XY ostatní plocha o výměře 102 m 2 , představující část pozemku par. č. XY, označenou písmenem b), a část pozemku par. č. XY, označenou písmenem a), zapsaných na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a pozemku par. č. XY ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 1773 m², představující část pozemku par. č. XY zapsaného na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, obě odpovídající části pozemku dříve označeného jako par. č. XY v k. ú. XY, se zamítá.
II. Žaloba, aby soud vůči žalovanému 2) určil, že žalobkyně jsou vlastnice každá id. 1/3 pozemku par. č. XY ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 563 m 2 , představující část pozemku par. č. XY, zapsaného na LV XY pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, odpovídající části pozemku dříve označeného jako par. č. XY v k. p. XY, se zamítá.
III. Žaloba, aby soud vůči žalovanému 3) určil, že žalobkyně jsou vlastnice každá id. 1/3 pozemku par. č. XY, ostatní plocha, manipulační plocha, o výměře 1121 m², představující část pozemku par. č. XY, zaspaného na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a pozemku par. č. XY ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 524 m 2 , představující část pozemku par. č. XY, zapsaného na LV XY pro obec XY, k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pozemku par. č. XY, zastavěná plocha, o výměře 372 m², představující část pozemku par. č. XY zapsaného na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, všechny odpovídající části pozemku dříve označeného jako par. č. XY v k. ú. XY, se zamítá. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV-VI).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 70 Co 32/2020-271, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Ve věci jde o toto: Žalobkyně jako oprávněné osoby žádaly o vydání pozemků v restituci. Pozemkový úřad rozhodl, že pozemky nelze vydat, přestože přešly na stát kupními smlouvami uzavřenými právními předchůdci žalobců v tísni za nápadně nevýhodných podmínek – viz §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Protože však jsou části pozemků XY a XY zastavěny, případně jde o plochu se stavbou bezprostředně související a k jejímu provozu nezbytně nutnou, nelze předmětnou část pozemků vydat podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Žalobkyně a K. P. pak podaly žalobu na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu soudem podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 61 C 138/2011, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky každý id. 1/3 nemovitostí části p. č. XY v k. ú. XY, odpovídající částem p. č. XY, XY a XY v k. ú. XY a části p. č. XY v k. ú. XY odpovídající částem p. č. XY a XY k. ú. XY (výrok I).
Dále určil, že žalobci jsou vlastníky každý id. 1/3 nemovitostí p. č. XY v k. ú. XY, odpovídající částem p. č. XY, XY a XY v k. ú. XY a p. č. XY v k. ú. XY odpovídající částem p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY (výrok II). Rozhodl také, že rozsudek nahrazuje v dotčeném rozsahu rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno č. j. 2232/92/8-RNP ze dne 14. 6. 2011 (výrok III).
Katastrální úřad poté nicméně zamítl návrh na vklad vzniku vlastnictví k pozemkům p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, č. j. 61 C 138/2011-60. Katastrální úřad uvedl, že z rozsudku není patrno, o které části tam uvedených pozemků se jedná. Vklad je navržen k celému pozemku p. č. XY, ale podle rozsudku je vlastnictví určeno jen k jeho části, ale není patrno, ke které.
Žalobkyně poté žalovaly osoby, evidované v katastru nemovitostí jako vlastníci pozemků, o jejichž části jde, o určení vlastnictví; pozemky, o kterých se domnívají, že se jich restituční nárok týká, nechaly oddělit geometrickým plánem. Soudy však žalobu zamítly. Jako hlavní důvod pro zamítnutí uvedly, že žalobkyním nesvědčí právní titul, o který by mohly vlastnictví opřít – výrok rozsudku, o který vlastnictví opírají, je natolik neurčitý, že není zřejmé, o kterou část pozemku má jít.
Proti rozsudku odvolacího podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. „Žalobkyně jeho přípustnost spatřují v tom, že odvolací soud při svém rozhodování nesprávně vyřešil otázku procesního práva spočívající v pravomoci odvolacího soudu přezkoumávat pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, když se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe usměrněné např. nálezem Ústavního soudu I. ÚS 647/02, stejně jako nesprávně vyřešil otázku závaznosti rozhodnutí správního orgánu pro rozhodování soudů ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř.“. „Žalobkyně hodnotí jako nesprávný a nepodložený i závěr odvolacího soudu týkajícího se vydržení vlastnického práva jednotlivých žalovaných“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, protože takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být náležitě odůvodněno (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
V nyní projednávané věci dovolatelky vymezily konkrétní důvod přípustnosti dovolání jen odkazem na údajný rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02; jiné relevantní důvody přípustnosti dovolání neuvedly.
Ve zmíněném nálezu se uvádí: „Změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu“.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, se však též uvádí: „Subjektivní meze právní moci rozsudku jsou upraveny v §159a odst. 1 až 4 o. s. ř. Pravidlem je, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení; v rozsahu, v němž je výrok závazný pro účastníky, je závazný též pro všechny orgány. Právní moci může nabýt pouze výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. Z tohoto důvodu také citované ustanovení o. s. ř. vztahuje závaznost rozsudku pro účastníky i pro orgány toliko k jeho výroku. Účastníky zavazuje výrok rozsudku k tomu, aby se v souladu s ním chovali. Orgány jsou vázány výrokem ve smyslu prejudiciálním: bude-li rozhodnutí v jiném řízení záviset na posouzení otázky, o níž již mezi těmi, pro něž je rozsudek závazný, bylo rozhodnuto, nemůže si soud tuto otázku posoudit sám, ale vychází z pravomocného rozhodnutí (viz Lavický, P. in David, L. - Ištvánek, F. - Javůrková. N. - Kasíková,
M. - Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2009, komentář k §159a)“. Tento názor odpovídá jak tradičnímu pojetí této otázky v právní teorii, tak i v ustálené soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1537/2014, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3661/2018).
Z toho se podává, že soud má v řízení o vlastnictví téže věci vzít do úvahy dřívější rozhodnutí vydaná mezi jinými účastníky, není jimi však vázán.
V této věci leží však problém jinde než v otázce respektu k předchozímu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, č. j. 61 C 138/2011-60, a již proto není tvrzený rozpor s nálezem Ústavního soudu dán. Soudy nezpochybnily předchozí závěr o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami, a v tomto smyslu předchozí rozsudek respektovaly. Problém je v tom, že ve výroku rozsudku nebylo uvedeno, jaké části pozemků se týká; výrok je i podle dovolacího soudu neurčitý a nemůže založit hmotněprávní důsledky – změnu vlastnického práva. Jestliže žalobci byli přesvědčeni o opaku a domnívali se, že rozsudek určitý je, měli využít možnost soudního přezkumu rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad; to však neučinili, ačkoliv o této možnosti byli poučeni. Chybí jim tedy právní titul, od kterého vlastnictví dovozují; tuto skutečnost nemohou zhojit pozdějšími odkazy na to, čeho se restituce měla vlastně týkat.
Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí: Dovolatelkám lze přisvědčit (byť v této části nijak nevymezují důvod přípustnosti dovolání), že soud se v tomto řízení neměl zabývat podmínkami pro vydání pozemků v restituci, tedy ani otázkou jejich zastavěnosti. V tomto řízení se měl zabývat jen tím, zda jejich vlastnické právo existuje, tj. zda bylo v restitučním řízení obnoveno. Nadbytečné úvahy o podmínkách pro vydání pozemků v restituci však nemohou nic změnit na věcné správnosti hlavního a zcela postačujícího důvodu pro zamítnutí žaloby. K ev. vydržení žádný důvod přípustnosti dovolání ani dovolací důvod není vymezen, a již proto se dovolací soud touto otázkou nemohl zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu