ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1295.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1295/2021-799
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bozděchova 1840/7, proti žalovanému M. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze, Na baště sv. Ludmily 252/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 186/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 19/2020-758, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Sylvy Sedláčkové.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Účastníci řízení byli od roku 1987 manžely, jejich manželství zaniklo rozvodem k 30. 7. 2014. V nyní projednávané věci se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále také „SJM“); předmětem dovolacího řízení jsou již výhradně otázky ocenění obchodního závodu žalovaného a rovnosti podílů účastníků na společném majetku.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 8. 2019, č. j. 35 C 186/2015-556, řízení ve vztahu k některým položkám navrženým k vypořádání zastavil (výrok I), společné jmění účastníků řízení vypořádal tak, že část přikázal žalobkyni (výrok II), část žalovanému (výrok III), a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 1 363 795 Kč na vyrovnání podílů (IV); výroky V-VII rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 19/2020-758, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že žalovanému se nepřikazuje obchodní závod [výrok I a)], a ve výroku IV opravil výpočet částky určené na vypořádání podílu žalobkyně [výrok I b)]; v napadeném výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.”). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, a dále na řešení otázek, které nebyly v judikatuře dovolacího soudu dosud řešeny.
Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
K rovnosti podílů:
Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o rovnosti podílů neodpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, a ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99). Odvolací soud totiž nezohlednil, že na provozu a udržování obchodního závodu – a tedy na nabytí majetku v SJM – se podílel výhradně žalovaný; žalobkyně se nezasloužila o nabytí majetku v SJM, a to ani v době, kdy děti účastníků byly již starší či zletilé, a žalobkyni tak nic nebránilo v profesní realizaci. Dále namítá, že tvrzení žalobkyně o tom, že pečovala o rodinu a děti a podílela se také na nabytí společného majetku, nebyla v řízení prokázána.
Rovnost podílů obou manželů na společném majetku je základním východiskem při vypořádání společného jmění manželů [§742 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále také jen „o. z.”]. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) v řízení o vypořádání společného jmění manželů je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004); těmi mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004).
Podle §690 o. z. každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy.
Proto pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3843/2016).
Protože určení výše disparity vypořádacích podílů je – na základě zohlednění všech těchto okolností – na úvaze soudu, dovolací soud zpochybní úvahu soudů rozhodujících v nalézacím řízení o splnění či nesplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů jen v případě, pokud by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 664/2018).
Tvrdí-li dovolatel, že v řízení nebyla prokázána tvrzení žalobkyně o tom, že pečovala o rodinu a děti a podílela se také na nabytí společného majetku, zpochybňuje tím skutkové závěry odvolacího soudu. Nicméně od 1. 1. 2013 nelze v dovolání skutková zjištění odvolacího soudu úspěšně zpochybnit; dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Úvahu o rovnosti (paritě) podílů odvolací soud nadto podrobně a přesvědčivě odůvodnil (srovnej zejm. bod 35 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž závěr založil zejména na zjištění, že za trvání manželství oba účastníci pracovali, po dobu osmi let dokonce společně v obchodním závodu žalovaného; pouze po dobu jednoho roku byla žalobkyně registrována jako uchazečka o práci na pracovním úřadě. Poukázal rovněž na to, že žalobkyně se starala o děti a pečovala o společnou domácnost, na kterou žalovaný s ohledem na své pracovní zaneprázdnění neměl čas, čímž vytvářela žalovanému zázemí, aby se mohl svému podnikání úspěšně věnovat.
Nebyly tedy prokázány podmínky pro odklon od rovnosti podílů, závěr o jejich rovnosti tak dovolací soud neshledává zjevně nepřiměřený.
Dovolací soud konečně nepovažuje nyní projednávanou věc za srovnatelnou s případem světově úspěšného sportovce, jehož zvýšenou zásluhu na nabytí společného majetku soudy zohlednily odklonem od rovnosti podílů v poměru 60:40 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99). Jakkoli příjmy z podnikání dovolatele v nyní projednávané věci byly nadprůměrné, situace není srovnatelná s případem světově úspěšného sportovce, dosahujícího v rozhodné době zcela mimořádných příjmů na úrovni stonásobku průměrné mzdy.
K ocenění obchodního závodu žalovaného:
Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že na posuzovanou věc nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, uveřejněného pod číslem 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také „Rc 103/2020“), podle kterého při vypořádání společného jmění manželů zaniklého podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu (odkazuje též např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4193/2017). Protože obchodní závod žalovaného v době rozhodování odvolacího soudu již neexistoval, měl odvolací soud vycházet z hodnoty obchodního závodu k datu ukončení podnikatelské činnosti (222 000 Kč), nikoli z jeho hodnoty v době zániku společného jmění manželů.
Odvolací soud uvedl, že s ohledem na zásadu formulovanou v Rc 103/2020 by měl při ocenění obchodního závodu žalovaného vycházet z jeho stavu v době rozhodování soudu, v té době však již obchodní závod neexistoval, neboť jej žalovaný v červenci 2020 ze své vůle zrušil. Důkladně proto zvažoval, jak spravedlivě upravit poměry mezi účastníky, a dospěl k závěru, že je nutné vycházet ze stavu obchodního závodu v době zániku SJM. Měl na jedné straně zato, že zrušení živnostenského oprávnění, potažmo obchodního závodu, bylo účelové, motivované snahou dovolatele o získání zbylých finančních prostředků z podnikání (proto nelze vyjít ze snížené hodnoty po zrušení živnostenského oprávnění), na druhé straně by však nebylo vůči žalovanému spravedlivé zohlednit zvýšení hodnoty obchodního závodu v době po rozvodu manželství zvýšením vypořádacího podílů žalobkyně, neboť na zvýšení hodnoty obchodního závodu po zániku manželství neměla žalobkyně žádnou zásluhu (proto nelze vyjít ani ze zvýšené hodnoty po zániku SJM). Odvolací soud proto při vypořádání vyšel – stejně jako soud prvního stupně – z hodnoty obchodního závodu ke dni zániku SJM (2 100 000 Kč); protože však obchodní závod v době vypořádání již neexistoval, žádnému z účastníků jej nepřikázal, pouze při vypořádání zohlednil, že se již žalovanému ze společného jmění dostalo finančních prostředků ve výši majetkové hodnoty obchodního závodu.
V rozhodnutí Rc 103/2020 Nejvyšší soud konstatoval: „Uvedené závěry činí Nejvyšší soud s vědomím, že ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním okolnostem může požadavku spravedlivého řešení více odpovídat potřeba zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku SJM. Tak tomu bude např. v situaci, kdy dojde ke zhoršení stavu věci, který je přičitatelný tomu z manželů, kterému bude věc přikázána (srov. MELZER Filip, TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. §655-975. Praha: Leges, 2016, str. 592).“
Odvolacím soudem zvolené řešení proto samo o sobě není s tímto rozhodnutím v rozporu; dovolací soud je navíc považuje vzhledem k poměrům projednávané věci za přiměřené. Žalovanému zbyly z podnikání finanční prostředky ve výši odpovídající hodnotě obchodního závodu stanované znaleckým posudkem ke dni zániku SJM (2 100 000 Kč), navýšené dále o to, o co žalovaný vlastní prací zvýšil hodnotu obchodního závodu bez přispění žalobkyně po rozvodu manželství (dohromady 3 500 200 Kč). Jestliže se žalovanému ze společného majetku fakticky dostalo finančních prostředků ve výši celé ceny obchodního závodu ke dni zániku SJM, nebylo by vůči žalobkyni spravedlivé vycházet při vypořádání z hodnoty obchodního závodu v době ukončení podnikatelské činnosti (222 000 Kč). Vyšel-li proto odvolací soud za těchto okolností z hodnoty obchodního závodu ke dni zániku SJM, odpovídá jeho rozhodnutí aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu.
K námitce, že finanční prostředky ze zaniklého obchodního závodu patří dovolateli a jeho současné manželce, dovolatel – v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. – žádným způsobem nevymezuje přípustnost dovolání; dovolací soud se proto takovou námitkou nemohl zabývat. Ostatně odvolací soud se s touto námitkou přesvědčivě vypořádal.
Konečně zbývá uvést, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]; ani touto částí dovolání se proto dovolací soud nezabýval.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu