ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1306.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1306/2021-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a ) M. Ř. , narozené XY a b ) F. Ř., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37, proti žalovaným 1) I. K., narozené XY, bytem XY, 2) V. K., narozenému XY, bytem XY a 3) V. K., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Davidem Borovcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 3, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 116/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. července 2020, č. j. 23 Co 158/2020-110, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 4. 2020, č. j. 9 C 116/2019-89, přerušil řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 95/2017.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 7. 2020, č. j. 23 Co 158/2020-110, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť se domnívají, že se „odvolací soud při řešení otázky procesního práva spočívající v naplnění předpokladů k přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, na níž závisí jeho rozhodnutí, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Poukazují na závěry vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 524/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3765/2015. Namítají, že důvod pro přerušení řízení nemusí spočívat výhradně v hospodárnosti řízení, nýbrž jím může být i ochrana nabytých práv a právní jistoty účastníků. Poukazují přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4233/2018. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdí.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (dostupném na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu ) , vysvětlil, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Stejný závěr přitom vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, na jehož závěry odkazují dovolatelé.
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám, podle §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení, spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013 (uveřejněné pod č. C 13 683 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, které zmiňují dovolatelé, ale i mnohá další].
Z uvedeného vyplývá, že posouzení podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí do značné míry na úvaze soudu a musí odrážet okolnosti konkrétního případu.
V tomto řízení žalobci požadují, aby žalovaní vyklidili pozemky v k. ú. XY p. č. XY , p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY. Ve druhém řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 95/2017, kvůli němuž soud prvního stupně řízení v této věci podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil, se žalovaná 1) v postavení žalobkyně domáhá určení neplatnosti mimo jiné kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2014, na jejímž základě nabyli manželé Ř. (v tomto řízení žalobci) pozemky v k. ú. XY, jejichž vyklizení se nyní domáhají. Soud prvního stupně odůvodnil svůj závěr o splnění podmínek pro přerušení řízení tím, že v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 95/2017 je řešena i otázka, která může mít zásadní význam pro rozhodnutí soudu v tomto řízení (otázka neplatnosti smlouvy o převodu pozemků, které žádají žalobci vyklidit a na ní navazující otázka vlastnického práva k nim), a že je proto přerušení řízení i v souladu se zásadou hospodárnosti řízení.
S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasil. Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 7 C 95/2017 zjistil, že žalovaná 1) v postavení žalobkyně sice žaluje na určení neplatnosti kupní smlouvy, fakticky však v žalobě tvrdí, že Z. d. Ch. porušilo svoji nabídkovou povinnost při prodeji předmětných pozemků. Podle odvolacího soudu jde o rozpor mezi petitem žaloby (žalobním požadavkem) a skutkovým tvrzením žalované 1). Žaloba je postavena na absenci nabídky zemědělského družstva k odkupu pozemků, ale současně je v ní požadováno vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, nikoliv uložení povinnosti takovou nabídku učinit, případně určit vlastnické právo k pozemkům. Rovněž odvolací soud poukázal na skutečnost, že se nelze úspěšně domáhat určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě je vlastnické právo již zapsáno v katastru nemovitostí. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu [viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96 (uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996), rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, (uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/1999) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008] odvolací soud uzavřel, že ze všech výše uvedených okolností vyplývá zjevná bezúspěšnost žaloby v řízení sp. zn. 7 C 95/2017.
V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že nebyly dány důvody pro přerušení řízení o vyklizení pozemků z důvodu řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 95/2017. Odvolací soud rozhodoval na základě relevantních skutečností a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci. Přihlédl především k tomu, že si může otázku, která mohla mít význam pro jeho rozhodnutí (a to otázku zda je dán podle §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 11. 2014) vyřešit v posuzované věci jako otázku předběžnou (srov. §135 odst. 2 o. s. ř.). Takový postup v dovolacím přezkumu obstojí, a to zejména z důvodu hospodárnosti řízení.
K námitce dovolatelů, že důvod pro přerušení řízení nemusí spočívat výhradně v hospodárnosti řízení, nýbrž jím může být i ochrana nabytých práv a právní jistoty účastníků:
V této souvislosti spočívá procesní obrana dovolatelů v tom, že v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 7 C 95/2017 podala žalovaná 1) návrh na změnu žaloby, přičemž po jejím připuštění by mohlo být souběžně rozhodováno v obou řízeních o porušení předkupního práva, a současně o uložení povinnosti učinit nabídku ke koupi pozemků. Možnost rozdílného posouzení těchto otázek v nyní projednávané věci a ve věci sp. zn. 7 C 95/2017 by tak mohlo nepřijatelně zasáhnout do právní jistoty účastníků řízení.
Ani tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže. Již samotní dovolatelé totiž uvádějí, že soud prvního stupně žalovanou 1) v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 95/2017 poučil, že v řízení nebude úspěšná, neboť neprokáže naléhavý právní zájem. V návaznosti na toto poučení žalovaná navrhla změnu žaloby, kterou však soud prvního stupně nepřipustil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná 1) ústavní stížnost, která však byla Ústavním soudem dne 6. 1. 2021, sp. zn. IV ÚS 2752/20 odmítnuta.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu