ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1340.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1340/2021-823
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Zemědělského družstva Sněžné , se sídlem ve Sněžném 205, IČO 00144932, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Sadová 2237/17, proti žalovaným 1) V. K. , narozenému XY, a 2) L. K. , narozené XY, oběma bytem v XY, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 139/2015, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. února 2021, č. j. 72 Co 30/2021-803, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 1. 2021, č. j. 13 C 139/2015-784, přerušil řízení o povolení práva nezbytné cesty do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského úřadu Kraje Vysočina zahájeného dne 9. 8. 2013 podáním žádosti žalovaných o vydání deklaratorního rozhodnutí o neexistenci veřejně přístupných účelových komunikací na pozemcích p. č. XY (PK), XY (PK),XY (PK) aXY v k. ú. XY.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 72 Co 30/2021-803, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 2). V dovolání namítla, že odvolací soud i soud prvního stupně rozhodují v rozporu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť neberou v potaz neoprávněnost žaloby na povolení práva nezbytné cesty, přestože je zřejmé, že si žalobce nedostatek přístupu ke svým pozemkům způsobil sám hrubou nedbalostí – výsledek správního řízení proto nebude mít na rozhodnutí ve věci vliv, neboť nejsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu §1032 o. z. Žalovaná rovněž vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry rozhodnutí odvolacího soudu, které se týkalo nařízení předběžného opatření v této věci, přičemž má za to, že soudy se přerušením řízení snaží zajistit trvání tohoto předběžného opatření a zvýhodnit tak žalobce. Soudy se dále podle žalované při rozhodování o přerušení řízení neřídily právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 10/2016, ve kterém se uvádí, že smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, a proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledků vedlejšího řízení bude z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, přičemž s tímto závěrem se soudy podle žalované nevypořádaly. Žalovaná také namítá vadu řízení spočívající v tom, že se soudy vyhýbaly povinnosti vyhodnotit, zda jednání žalobce představuje překážku pro povolení nezbytné cesty podle §1032 o. z. či nikoliv. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření ostatních účastníků k dovolání žalované 2) nebylo požadováno.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalované není přípustné již z toho důvodu, že v něm není vůbec vymezeno, v čem žalovaná spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srovnej §241a odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaná v dovolání vůbec nezmiňuje §237 o. s. ř., a ani z obsahu dovolání není zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání by měl být podle ní naplněn. Jediným náznakem vymezení přípustnosti dovolání, a sice odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je námitka žalované, že se soudy obou stupňů neřídily právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 ICdo 10/2016, ve kterém má být uvedeno, že smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, a proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledků vedlejšího řízení bude z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné. Nutno však podotknout, že toto rozhodnutí se týká problematiky zcela odlišné od projednávané věci, neboť šlo o insolvenční řízení, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této věci nebyl dán důvod pro přerušení řízení, neboť výsledek řízení o odpůrčí žalobě by neměl žádný vliv na závěr, zda exekuční výtěžek zpeněžení náleží do majetkové podstaty dlužníka; závěry tohoto rozhodnutí proto nemohou být pro projednávanou věc použitelné. Žalovanou citovaná pasáž o hospodárnosti řízení, kterou se podle žalované soudy nižších stupňů neřídily, navíc není v citovaném rozhodnutí vůbec obsažena a žalovaná pak tuto námitku ani nijak blíže nerozvádí.
Dále žalovaná v dovolání namítá, že je vadou řízení, že soudy nehodnotily, zda jsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu §1032 o. z., ať už se mělo jednat o způsobení si nedostatku přístupu k pozemkům žalobce z hrubé nedbalosti, anebo o dřívější či dosavadní jednání žalobce. Tuto námitku nicméně žalovaná předkládá výslovně jako vadu řízení, nikoliv jako právní otázku, při jejímž řešení měl odvolací soud dospět z hlediska právního posouzení věci k nesprávným závěrům. K vadě řízení by nicméně mohl dovolací soud přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě není.
Ostatní dovolací námitky žalované jsou vesměs nesouhlasnou polemikou s rozhodnutím o přerušení řízení a údajným zvýhodňováním žalobce ze strany soudů nižších stupňů na úkor žalovaných, přičemž se z větší části vztahují k dřívějšímu rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, jež se týkalo nařízení předběžného opatření. Námitky týkající se rozhodnutí o předběžném opatření ovšem nemohou být pro toto dovolací řízení nijak relevantní, neboť se jedná o námitky týkající se obsahu zcela jiného rozhodnutí než je tímto dovoláním napadené rozhodnutí, a i kdyby snad důvodné byly, nebylo by dovolání v takové věci s ohledem na §238 odst. 1 písm. f) objektivně vůbec přípustné. Dovolání žalované nicméně kromě zjevného nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, neobsahuje žádnou konkrétní právní argumentaci k problematice přerušení řízení, a to ani ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu, ani obecně, a pokud již nějakou argumentaci obsahuje, týká se spíše meritorního posouzení podané žaloby na povolení nezbytné cesty, nikoliv však důvodů přerušení řízení. Dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání žalované pro tyto vady bez dalšího odmítnout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu