ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1365.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1365/2021-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Hradištko , identifikační číslo osoby 00241245, se sídlem v Hradištku, Chovatelů 500, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalovanému B. L. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupeným Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 178/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 22 Co 199/2018-382, 22 Co 137/2020, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 2. 5. 2018, č. j. 10 C 178/2015-289, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 3. 2020, č. j. 10 C 178/2015-358, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků par. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok I), a zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že je vlastníkem pozemků par. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Krajský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 22 Co 199/2018-382, 22 Co 137/2020, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl, a ve výroku II jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V).
Proti rozsudku odvolacího podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňuje – jak tvrdí ˗ dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolatel je nespokojen s určením (zjištěním průběhu) sporné hranice mezi pozemky účastníků a „otázku hmotného práva“, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, formuluje tak, že má být řešeno, „zda má být na právní jednání týkající se nemovitostí, respektive při posuzování otázky rozsahu převáděného vlastnického práva k nemovitostem, aplikováno geometrické a polohové určení nemovitostí v jeho absolutních hodnotách (tedy bez zohlednění objektivně existujících odchylek), anebo v daném konkrétním případě musí být zohledněn kód kvality (tj. přesnost) číselného vyjádření zaměření lomových bodů a případně i jiné měřičské dokumenty“.
Současně navrhuje odklon od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013, „respektive by dovolací soud při zohlednění skutečnosti, že katastr nemovitostí na straně jedné není technicky schopen evidovat absolutně přesné geometrické a polohové určení nemovitostí, přičemž však na straně druhé KatZ, současný katastrální zákon i rozhodovací praxe dovolacího soudu považují geometrické a polohové určení nemovitostí za závazné. Měl by proto své dosavadní právní závěry korigovat, respektive konkretizovat i pro případ, kdy „odlišné“ vymezení hranic pozemků vyplývá toliko z výše zmiňovaných odchylek, respektive nepřesností zaměření lomových bodů“.
Uvedené otázky však přípustnost dovolání založit nemohou.
Zjištění o průběhu hranic je zjištění skutkové, nikoli právní posouzení. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této otázky soudy zpravidla ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 83/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1109/2014, a řada dalších).
Z uvedeného je zřejmé, že soud není oprávněn určovat postup, kterým znalec, popř. osoba mající odborné technické znalosti, které soud nemá, má dospět k závěru o průběhu sporné hranice mezi pozemky (evidovanými v podobě parcel). Je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011).
V daném případě dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud v podstatě určil metodiku pro postup při odborném zjišťování průběhu hranice mezi pozemky; nejde tak o posouzení otázky právní, resp. o uplatnění jediného přípustného dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Otázka formulovaná žalovaným tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Z toho pak vyplývá i závěr, že Nejvyšší soud není oprávněn korigovat katastrální zákon a nevidí důvod pro změnu na něj navazující judikatury, pokud zákon stanoví, že údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní jednání týkající se nemovitostí vedených v katastru [§51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Posouzení odchylek uváděných v dovolání může být jen věcí skutkového zjištění v konkrétní věci, vyplývajícího z odborného technického posouzení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu