ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1418.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1418/2021-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, proti žalované O. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Tyršova 434/27, o vypořádání společného jmění manželů, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. března 2019, č. j. 7 C 79/2018-129, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. 28 Co 218/2020-525, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. 28 Co 218/2020-525, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Zdeňky Mikové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 7. 2020, č. j. 7 C 79/2018-477, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 79/2018 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 218/2020-525, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a výroku II o nákladech řízení změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž má být právní otázka posouzena jinak; dále podle žalované v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyl řešen „takový“ případ nesouladu jednání účastníka řízení v absolutním rozporu s obecnými zásadami občanského práva i základními lidskými právy. Žalovaná nesouhlasí se zamítnutím žaloby na obnovu řízení ze strany soudů nižších stupňů a namítá, že pokud by soudy správně zhodnotily vliv trestného činu žalobce spáchaného v souvislosti s občanskoprávním řízením, je pravděpodobné, že by v obnoveném řízení bylo rozhodnuto ve prospěch žalované. Důkaz trestním spisem a rozsudkem, kterým byl žalobce uznán vinným z trestného činu spočívajícím v neoprávněném vstupu do emailové schránky žalované, považuje za řádný důvod pro obnovu řízení. Namítá rovněž, že není přípustné, aby odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z vyjádření žalobce, které bylo zpracováno na základě neoprávněně získaného vyjádření žalované z jejího počítače, přičemž žalobce byl za tento čin pravomocně odsouzen; vyjádření žalobce by tak vůbec nemělo být součástí spisu, přesto podle žalované významně ovlivnilo rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání společného jmění účastníků. Odvolací soud opomenul skutečnost, že žalovaná byla poškozena ve svých právech a z protiprávního jednání žalobce nevyvodil žádné důsledky. Žalovaná nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že všechny důkazy svědčí o konfliktních vztazích mezi účastníky, pročež nelze vyhovět návrhu žalované ohledně způsobu vypořádání společného majetku, neboť má za to, že v obnoveném řízení by provedené důkazy měly být hodnoceny jinak, protože protiprávní jednání, kterého se žalobce dopustil a byl za něj odsouzen, svědčí o jeho nedůvěryhodnosti i nevěrohodnosti veškerých jím navrhovaných důkazů. Z toho lze dovodit, že žalovaná k žalobci špatný vztah nemá, a tudíž nic nebrání rozdělení společných nemovitostí na bytové jednotky, čímž by došlo k rozhodnutí výrazně příznivějšímu pro žalobkyni, která by tak měla i nadále zajištěno bydlení. Žalovanou nově předkládaný důkaz trestním spisem a trestním rozhodnutím, jímž byl žalobce odsouzen, je schopen v rámci obnoveného řízení přivodit změnu rozhodnutí o způsobu vypořádání společného jmění účastníků, přičemž se jeví jako pravděpodobné, že by se jednalo o pro žalovanou příznivější rozhodnutí. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně, kterými byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, a vrátil jim věc k novému rozhodnutí, v němž bude obnova řízení o vypořádání společného jmění účastníků povolena. Současně navrhuje, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí; tento návrh nijak neodůvodňuje.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že dovolání žalované nepovažuje za přípustné. Ani rozhodnutí odvolacího soudu, ani soudu prvního stupně netvrdí, že by se žalobce přečinu nedopustil; obě rozhodnutí nicméně správně vycházejí z příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících obnovu řízení. Soudy nižších stupňů se zabývaly otázkou, zda přečin spáchaný žalobcem v původním řízení je skutečností, jež by mohla pro žalovanou v případě obnoveného řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, přičemž oba soudy shodně dospěly k závěru, že tomu tak není, a svůj právní názor řádně odůvodnily. Podání žalované, které získal žalobce a následně se k němu písemně vyjádřil, navíc nemělo žádný vliv na rozhodnutí o vypořádání společného jmění účastníků – důvodem, proč soudy přikázaly nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobce, byla skutečnost, že žalobce takovýto způsob vypořádání navrhoval a prokázal svou solventnost. Oproti tomu žalovanou navrhované způsoby vypořádání nemohly být ze strany soudů akceptovány pro narušené vztahy mezi účastníky, což prokazoval nejen žalobce, ale i žalovaná. Soudy proto správně uzavřely, že protiprávní jednání žalobce nemůže mít žádný vliv na výsledek sporu o způsob vypořádání společného jmění účastníků, a žalovanou předkládaný důkaz jí tak nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud na úvod podotýká, že dovolání žalované je i při velmi benevolentním a vstřícném přístupu dovolacího soudu za hranicí své projednatelnosti, co se týče vymezení přípustnosti dovolání, přičemž požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalované ve smyslu výše uvedeného plně nevyhovuje řádnému vymezení přípustnosti dovolání, neboť žalovaná v úvodu dovolání směšuje více různých předpokladů přípustnosti dovolání, a sice že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (přičemž vůbec nevymezuje, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit, a to ani uvedením spisových značek konkrétních rozhodnutí, ani obecně) a současně, že odvolacím soudem řešená právní otázka má být posouzena jinak (žalovaná navíc výslovně nevymezuje, o jakou konkrétní právní otázku se má jednat). Dále, opět pouze v obecné rovině, doplňuje, že „obdobný případ dosud nebyl v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešen“. Takové vymezení přípustnosti dovolání však není s ohledem na výše citovaná rozhodnutí dostačující, a dovolací soud je nucen konstatovat, že ani z dalšího obsahu dovolání žalované, které je spíše pouhým vyjádřením nesouhlasu se zamítnutím žaloby na obnovu řízení ze strany soudů nižších stupňů, není zcela zřejmé, na základě čeho tedy žalovaná přípustnost dovolání v tomto případě dovozuje.
Odhlédne-li však dovolací soud od formálních nedostatků dovolání žalované, ani pak nezbývá než uzavřít, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) ve svém rozhodnutí nikterak nepochybil a zamítnutí žaloby na obnovu řízení bylo v projednávané věci namístě, a to z důvodů, které řádně vysvětlil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nelze přehlédnout tendence žalované, a to již v původním řízení o vypořádání společného jmění účastníků, jehož obnovy se nyní podanou žalobou domáhá, směřovat argumentaci především ve prospěch toho, že konfliktní situace a narušení vztahů mezi účastníky, případně vztahů s rodiči žalobce žijícími v domě, který byl původně součástí společného jmění, nelze klást za vinu žalované, nýbrž že to byl spíše žalobce, kdo se choval nepřijatelným způsobem a případné konflikty vyvolával. Již v předchozím dovolacím řízení v této věci, v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1130/2020, však dovolací soud uzavřel, že není podstatné, kdo z účastníků se o narušení vzájemných vztahů více „zasloužil“, nýbrž pro rozhodnutí o způsobu vypořádání společného jmění bylo v tomto případě zásadní, že vztahy objektivně narušené jsou, pročež není možné setrvat ani v podílovém spoluvlastnictví, ani rozdělit nemovitost na bytové jednotky, jak navrhovala žalovaná. A s ohledem na to, že žalovaná nenavrhovala přikázání nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví, bylo namístě vyhovět návrhu na způsob vypořádání předkládanému žalobcem a nemovitost přikázat do jeho výlučného vlastnictví.
Na výše uvedeném závěru pak ničeho nemůže změnit ani nový důkaz trestním spisem předkládaný žalovanou jako důvod, který by měl žalované v obnoveném řízení přinést příznivější rozhodnutí ve věci. Tento důkaz pouze dokládá, že žalobce neoprávněně nahlédl do emailové schránky žalované, odkud získal vyjádření zpracované její zástupkyní k provedenému dokazování dříve, než mu bylo doručeno ze strany soudu. Skutečnost, že žalovaná podala na žalobce trestní oznámení a žalobce byl následně pro tento přečin pravomocně odsouzen, čímž bylo prokázáno, že se takového protiprávního jednání skutečně dopustil, pak pouze podporuje v tomto soudním sporu již mnohokrát opakovaný závěr, že vztahy mezi účastníky jsou skutečně natolik narušené, že je vyloučeno, aby ze strany soudů mohlo být vyhověno některému z návrhů žalované na způsob vypořádání, neboť účastníci v důsledku vzájemné averze objektivně nejsou schopni setrvat v jakémkoliv spoluvlastnickém či obdobném vztahu. Za situace, kdy žalovaná v původním řízení nevznesla požadavek na přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, zatímco žalobce tak učinil a rovněž prokázal svou solventnost, nemohlo být přijato jiné rozhodnutí, než jaké přijaly soudy nižších stupňů v původním řízení. Odvolací soud pak v napadeném rozhodnutí v bodě 16. zcela přiléhavě uvádí, že žalovanou popsaný důvod pro povolení obnovy řízení naopak rozhodnutí přijaté v původním řízení ještě podporuje, neboť opětovně ukazuje na výrazně špatné a konfliktní vztahy mezi účastníky, které vygradovaly popsaným jednáním žalobce, podáním trestního oznámení ze strany žalované a odsuzujícím verdiktem. Zvolený způsob vypořádání nemovitosti byl totiž založen na vyhodnocení kvality vztahů mezi účastníky a zjištění, že tyto vztahy jsou velmi negativní, což je zcela kontraproduktivní ve vztahu ke způsobům vypořádání, které navrhovala žalovaná.
Pokud pak žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud své rozhodnutí založil (výlučně či zejména) na vyjádření žalobce, které bylo reakcí na vyjádření žalované k provedenému dokazování, a které si žalobce opatřil spácháním trestného činu, dovolací soud pouze uvádí, že z obsahu spisu nevyplývá, že by toto vyjádření žalobce bylo jediným či zásadním podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dovolací soud nemá za to, že by absence tohoto vyjádření žalobce mohla mít na rozhodnutí odvolacího soudu takový vliv, že by snad odvolací soud nakonec zvolil jiný způsob vypořádání společné nemovitosti a vyhověl by některému z návrhů žalované. Opakovaně bylo totiž uzavřeno, že návrhům žalované nebylo možno vyhovět z důvodu silně narušených vzájemných vztahů mezi účastníky, na čemž ničeho nemění ani obsah žalobcem předloženého vyjádření, neboť tato skutečnost vyplývá z provedeného rozsáhlého dokazování (a to jak z důkazů navržených žalobcem, tak i žalovanou – výslovně např. právě z tvrzení žalované v onom vyjádření, které následně získal žalobce z její emailové schránky, ale také z četných svědeckých výpovědí), a rovněž z účastnických výpovědí obou účastníků. A ani protiprávní jednání žalobce nemůže mít vliv např. na hodnocení svědeckých výpovědí svědků, které navrhoval žalobce, jak namítá v dovolání žalovaná, neboť soud důkazy hodnotí vždy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a případnou nevěrohodnost žalobce nelze přenášet i na v řízení slyšené svědky. Závěr o narušení vzájemných vztahů a existenci konfliktů mezi účastníky (ať už je zavinil kdokoliv z účastníků, či oba stejnou měrou – zde dovolací soud opět zdůrazňuje, že tato skutečnost nebyla pro rozhodnutí soudů nižších stupňů významná, ačkoliv se žalovaná stále snaží přesvědčit soudy o tom, že na vině byl spíše žalobce) je navíc závěrem skutkovým, který však dovolacímu soudu v rámci dovolacího řízení přezkoumávat nepřísluší (srovnej §241a odst. 1 a contrario ).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ) ].
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud uvádí, že by návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí nemohlo být vyhověno, ani kdyby o něm dovolací soud rozhodoval samostatným usnesením ještě před rozhodnutím ve věci samé, a to proto, že neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí žalované nehrozí závažná újma, ani není závažně ohrožena ve svých právech, přičemž uvedené žalovaná navíc ani netvrdí a návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení blíže nijak neodůvodňuje.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 7. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu