ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.142.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 142/2021-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, proti žalované obci Lesonice, se sídlem v Lesonicích 73, IČO: 00600491, zastoupené JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem se sídlem v Moravském Krumlově, Smetanova 167, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 179/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2020, č. j. 21 Co 221/2019-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 11 C 179/2018-118, zamítl návrh na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků: parc. č. st. 1/1, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 9515 m 2 , jehož součástí je stavba Lesonice, č. p. 15, rodinný dům; parc. č. 1339/47, orná půda, o výměře 5833 m 2 ; parc. č. 1400/66, orná půda, o výměře 102327 m 2 ; parc. č. 1400/91, orná půda, o výměře 109 m 2 ; parc. č. 1400/92, orná půda, o výměře 19834 m 2 ; parc. č. 1464/8, ostatní plocha, o výměře 305 m 2 ; parc. č. 1464/9, ostatní plocha, o výměře 65 m 2 , vše v katastrálním území Lesonice u Moravského Krumlova, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Znojmo (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 21 Co 221/2019-151, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost shledává v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud měl otázku možného vydržení vlastnického práva rozhodnout v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu týkající se otázky zpochybnění dobré víry žalované jako vlastníka předmětných nemovitostí. Podle žalované odvolací soud svým rozhodnutím stanovil naprostou nerovnost v právech a povinnostech účastníků řízení, neboť zcela pominul skutečnost, že žalobkyně, která byla rovněž „účastníkem řízení manželů P. v 90. letech 20. století“, sama několikrát ujišťovala žalovanou, že je vlastníkem id. ½ předmětných nemovitostí. Žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16, který se zabývá kritérii přechodu majetku ve smyslu č. 172/1991 Sb. a jejich vztahem k podmínkám vydržení, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 1398/2000. Odvolacímu soudu vytýká, že se zcela vyhnul tomu, proč žalobkyně jako státní orgán ještě dalších 18 let po skončení restitučního řízení považovala žalovanou za řádného spoluvlastníka předmětných nemovitostí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a sám ve věci rozhodl o zamítnutí žaloby.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání projednatelné již z toho důvodu, že žalovaná v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná sice uvedla, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce zpochybnění dobré víry žalované jako vlastníka předmětných nemovitostí, avšak nevymezila konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom spočívá na závěru, že žalovaná nejpozději k datu rozhodnutí odvolacího soudu v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 310/98, v němž byl zpochybněn titul, od kterého žalovaná odvozuje své spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohla být v dobré víře, že je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, neboť musela nabýt důvodnou pochybnost o existenci právního titulu, na základě kterého je její vlastnické právo k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí zapsáno. S uvedeným závěrem odvolacího soudu žalovaná sice nesouhlasí, ale žádnou právní otázku v tomto směru neformuluje. Náležitá právní otázka není patrna ani z obsahu dovolání. Námitky žalované týkající se skutkových zjištění nalézacích soudů a postoje žalobkyně taktéž nemohou být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Dovolací soud se proto nemohl dovoláním žalované po věcné stránce vůbec zabývat a nezbylo mu než ho odmítnout jako nepřípustné.
Odkazuje-li dovolatelka na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu a jedno rozhodnutí Ústavního soudu, pak s nimi rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není již proto, že všechna tři rozhodnutí se zabývají vymezením předpokladů existence dobré víry a neřeší konkrétní otázky pozbytí dobré víry. Rozhodnutí odvolacího soudu však není založeno na tom, že by žalobkyně v dobré víře vůbec nebyla; naopak vychází z toho, že na její straně dobrá víra dána byla, v průběhu vydržecí doby však nastoupily konkrétní skutečnosti – odvolacím soudem podrobně uvedené – které měly za následek pozbytí dobré víry na straně žalobkyně.
Jelikož dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu