ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1436.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1436/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) K. H. , narozeného XY, bytem v XY, a b) M. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 699/30, proti žalovaným 1) J. V. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) R. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupeným Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, U Sokolovny 271, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vzájemném návrhu na peněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 35/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 8. 2020, č. j. 40 C 35/2018-104, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 23 Co 392/2020-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 906 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Martina Janečka.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY.
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, č.j. 40 C 35/2018-104, zrušil podílové spoluvlastnictví k pozemku a současně přikázal pozemek do výlučného vlastnictví žalobkyně b), přičemž žalobkyni b) uložil povinnost zaplatit žalobci a) 63.800,- Kč a žalovaným 127.600,- Kč (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným 19.743,- Kč, a v částce 301.400,- Kč návrh žalovaných z důvodu promlčení zamítl (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV-VI).
Městský soud v Praze („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 23 Co 392/2020-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, odvolání proti výroku II odmítl, co do výroku III odvolací řízení k návrhu žalovaných zastavil, a částečně změnil rozsudek v části týkající se nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok VI).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Účastníci byli podílovými spoluvlastníky sporného pozemku, žalobci v rozsahu každý id. ¼, žalovaní společně v rozsahu id. ½. Kritérium velikosti podílů bylo (v podstatě, žalobci jednali ve shodě) vyrovnané. Odvolací soud uznal „z lidského hlediska“ za opodstatněnou námitku žalovaných, kteří odkazovali na „historickou křivdu“, která jim byla způsobena, a na to, že pozemek užívali v dobré víře, nicméně „do stávajícího stavu se ani žalobci neuvedli vlastní vinou“. Přikázání pozemku do vlastnictví žalobkyně b) odůvodnil odvolací soud polohou tohoto pozemku ve vztahu k jejím ostatním (sousedícím) nemovitostem (částí tohoto pozemku je podle zjištění soudu prvního stupně i část zpevněné plochy kolem domu ve vlastnictví této žalobkyně), a vzhledem k tomu, že na tomto pozemku je bazén patřící žalobcům.
Přípustnost dovolání dovolatelé spatřují v otázce posouzení, na základě jakých kritérií a komu má být pozemek přikázán do vlastnictví. Namítají, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2769/2008, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3393/2020.
Dovolatelé v dovolání poukazují na to, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, užil při rozhodování, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, toliko kritérium účelného využití věci. Toto kritérium je nedostačující, nadto zhodnocené zcela v rozporu se skutkovým stavem. Podle přesvědčení dovolatelů bylo třeba především zvážit způsob nabytí vlastnických práv k pozemku a jednání jednotlivých účastníků v průběhu času. Dovolatelé polemizují se závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že žalobkyně b), které byl pozemek přikázán do výlučného vlastnictví, splňovala kritérium účelného využití pozemku; tvrdí, že „účelně Pozemek nikdy nevyužívala. Naopak, Pozemek zastavěla zcela nepoužívaným, zanedbaným bazénem, který znemožňoval žalovaným jakékoliv užívání pozemku. To, že bazén navazuje na terasu žalobkyně b) na jejím pozemku, není ve věci nikterak podstatné, neboť bazén byl postaven bez souhlasu žalovaných a není užíván. Tedy ani Pozemek, na kterém je bazén zbudován, žalobkyně b) nikdy účelně nevyužívala.“
Dovolací soud k tomu uvádí následující :
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2769/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005).
Kritérium účelného využití věci má při rozhodování o přikázání věci stále význam. Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).
Dovolatelé poukazují v dovolání na to, že kritérium účelného využití věci, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování převážně vycházel, žalobkyni b) nesvědčí. Nicméně závěr o budoucím účelném využití pozemku žalobkyní b) má oporu ve zjištěném skutkovém stavu, kterým je dovolací soud v zásadě vázán.
K tomu viz bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí, že „správně proto soud I. stupně přistoupil k přikázání pozemku do výlučného vlastnictví žalobkyně b) v situaci, kdy tato je dle údajů z katastru nemovitostí výlučným vlastníkem pozemku XY – zastavěná plocha a nádvoří (na kterém se nachází stavební objekt č. p. XY) a dále pozemku parc. č. XY (zahrada), když podle znaleckých závěrů část terasy přiléhající k domu č. p. XY zasahuje právě do pozemku parc. č. XY…, i s přihlédnutím k historickým okolnostem vzniku spoluvlastnictví, k dosavadnímu výkonu spoluvlastnických práv i zřízení stavby bazénu žalobci právě na dotčeném pozemku dle předchozího správního rozhodnutí (vydaného pro pozemek parc. č. XY) se jeví účelným právě přikázat pozemek žalobkyni b)…“.
Dovolatelé rovněž namítají, že soudy obou stupňů nevzaly do úvahy další kritéria, jakými jsou způsob nabytí vlastnických práv a jednání účastníků v průběhu času. Z bodu 3. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že „…námitky žalovaných týkající se okolností vzniku spoluvlastnictví účastníků k pozemku, postup orgánů státní správy ohledně podnětu žalovaných týkajících se pozemku (ve vztahu ke katastrálnímu úřadu a stavebnímu úřadu) a námitky žalovaných ve vztahu ke stavbě bazénu nepokládal [soud] ve věci za relevantní, a to i s ohledem na tu skutečnost, že byla stavba bazénu povolena pravomocným stavebním povolením a okolnostmi vzniku spoluvlastnického práva se soud zabýval již v předchozím řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 9 (5 C 187/2004, 17 Co 381/2014 Městského soudu v Praze).“ Pod bodem 11. se dále uvádí: „Ačkoliv lze z lidského hlediska pokládat za opodstatněné námitky žalovaných, pokud poukazují na tzv. „historickou křivdu“, že byli v dobré víře o oprávněnosti užívání dotčeného pozemku do okamžiku, než na základě geodetického měření byl zjištěn faktický stav a že ve vztahu k předmětnému pozemku plnili povinnosti spoluvlastníků, žalovaní opomíjí, že do stávajícího stavu se ani žalobci neuvedli vlastní vinou, když koupili pozemek parc. č. XY, katastrální území XY, od svých právních předchůdců v domnění, že tento pozemek zahrnuje i část tohoto pozemku trojúhelníkového tvaru, který byl následně zaměřen jako pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, a to v situaci, kdy teprve dodatečně byly zjišťovány historické souvislosti a majetkové poměry a kdy teprve po zjištění nesouladu faktického stavu a stavu vedeného v evidenci katastru nemovitostí po předchozím pravomocném rozhodnutí o vydržení spoluvlastnického práva právních předchůdců žalobců (paní B. a K. vždy v ¼ pozemku) byly zjištěny veškeré souvislosti a spoluvlastnické poměry dodatečně…“. Pro úplnost lze opětovně odkázat na citaci pod bodem 12., kdy „…i s přihlédnutím k historickým okolnostem vzniku spoluvlastnictví, k dosavadnímu výkonu spoluvlastnických práv i zřízení stavby bazénu žalobci právě na dotčeném pozemku dle předchozího správního rozhodnutí (vydaného pro pozemek parc. č. XY) se jeví účelným právě přikázat pozemek žalobkyni b)…“.
Uvádí-li dovolatelé, že „…účelné využití věci nelze jako kritérium vůbec použít, když žalobkyně b) účelně Pozemek nikdy nevyužívala“ a že žalobkyně b) „…Pozemek zastavěla zcela nepoužívaným, zanedbaným bazénem, který znemožňoval žalovaným jakékoliv užívání Pozemku“, jsou tyto námitky nedůvodné. Je sice pravdou, že bazén nebyl žalobkyní b) užíván, avšak ze spisu se podává důvod. Žalobci ve vyjádření ze dne 30. 5. 2019 uvedli: „Na pozemek jsme postupně přestali chodit, protože každý pohyb na pozemku znamenal konflikt se žalovanými. Někdy před rokem 2014 žalovaní vyznačili hranici pozemku parc. č. XY a od té doby jsme na pozemek již nevstoupili.“ Zástupce žalobců při jednání před soudem prvního stupně potvrdil, že „žalobci užívají od roku 2008 předmětný pozemek pouze tak, že je na něm umístěna jejich stavba.“ Z vyjádření žalobců k odvolání žalovaných z 3. 2. 2021 se podává: „ Je pravdou, že bazén neužíváme. Je to však na základě toho, že zjištěná existence Pozemku byla překážkou pro kolaudaci bazénu poté, kdy jsme ho v roce 2004 dobudovali, a že i jen náznak užívání bazénu, i naší tehdy nezletilou dcerou, byl pro žalované důvodem pro podání podnětů stavebnímu úřadu ohledně užívání nezkolaudované stavby a dalším osobním atakům vůči nám. Následně žalovaní vyznačili přes těleso bazénu hranici Pozemku (umístěním prkna a provázku s nápisem „SOUKROMÝ POZEMEK, VSTUP ZAKÁZÁN“) a část bazénu na Pozemku začali „užívat“ navážením zeminy na kamení. V současné době je bazén natolik poškozený, že jeho užívání bez předchozí rozsáhlé opravy není možné.“ Příslušné bylo následně konstatováno rovněž v rámci rozsudku odvolacího soudu. Nakonec žalobci ve vyjádření k dovolání ze dne 14. 7. 2021 uvádí, že „byli připraveni užívat i bazén, dokud jim v tom nezačali žalovaní bránit.“ Žalovaní se tedy nemohou dovolávat toho, že je bazén zanedbaný, když se tak nepřímo stalo právě jejich přičiněním.
Z rozsudku odvolacího soudu, který v relevantních pasážích odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, je patrné, že soudy obou stupňů se nezabývaly, jak se domnívají dovolatelé, pouze kritériem účelného využití věci, nýbrž že zvažovaly rovněž „historické okolnosti“ věci. Nebylo tu však žádné další kritérium, způsobilé jasně a zřejmě převážit účelné využití věci.
Ze všech uvedených důvodů nelze úvahy odvolacího soudu shledat zjevně nepřiměřenými, a nelze tedy dospět ani k závěru, že se odvolací soud v otázce posouzení, na základě jakých kritérií a komu má být pozemek přikázán do vlastnictví po zrušení podílového spoluvlastnictví, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu