ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.157.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 157/2021-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. Ing. Maxmiliána Jašky , se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8, insolvenčního správce dlužníka STŘEDOMORAVSKÁ METALURGICKÁ A STROJÍRENSKÁ, a. s., „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, IČO: 48909491 , proti žalované Moravské železárny, a. s. , se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, IČO: 47674865, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 87/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. září 2020, č. j. 75 Co 173/2020-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Vaníčka, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Hlinky 505/118.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.)
– (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2020, č. j. 10 C 87/2019-74, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene s obsahem, který je vymezen ve výroku I tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 75 Co 173/2020-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadené rozhodnutí se podle něj zakládá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud na spor nesprávně aplikoval judikaturu vztahující se k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, která rovněž není kompatibilní se zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Dovolatel má za to, že v praxi Nejvyššího soudu nebyl řešen případ, jaký je předmětem tohoto sporu, spočívající v tom, že „žalovaná zjevným zneužíváním atributů svého vlastnického práva k nemovitosti znehodnocuje soubor nemovitostí sepsaný v majetkové podstatě dlužníka a brání zpeněžení onoho souboru nemovitostí za obvyklou a dosažitelnou cenu umožňující nikoli pouze bagatelní či dokonce vůbec žádné uspokojení věřitelů na jejich oprávněné pohledávky zjištěné v insolvenčním řízením řešeném konkursem“. Žalovaná k věci přistupuje v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel dále uvádí, že se domáhá pouze transformace věcného břemene in personam ve věcné břemeno in rem . Nesprávné posouzení věci žalobce shledává v „násilném napasování“ věci na úpravu §1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pomíjení úpravy §8 téhož zákona a nezohlednění zákonných povinností žalobce – insolvenčního správce, kterému musí svědčit právo tyto své povinnosti naplňovat i proti vůli toho, komu se to nelíbí. Oba nalézací soudy se podle žalobce nikterak nevypořádaly s otázkou zjevného zneužívání práva žalovanou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhoví, a aby uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání by mělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť žalobce řádně nevymezil přípustnost dovolání. K uplatněnému dovolacímu důvodu namítá, že dobré mravy jsou pouze korektivem výkonu práva, nikoli právotvornou skutečností, a nemohou proto být smluvním či zákonným přímusem, který je nezbytný pro úspěšnost žaloby o nahrazení projevu vůle. Žalovaná odmítá, že by kdy zneužila své vlastnické právo nebo že by jednala v rozporu s dobrými mravy, což ostatně nebylo v řízení před nalézacími soudy ani prokázáno. Poukazuje na princip autonomie vůle, který stranám zajišťuje, že je ponecháno na jejich svobodné vůli rozhodnout se, zda sjednají smlouvu, s kým ji sjednají, v jaké formě a s jakým obsahem. Navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Dále navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci má dovolání vady, neboť žalobce v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouze uvedl, že v praxi Nejvyššího soudu nebyl řešen případ, „jaký je předmětem tohoto sporu“. Takové konstatování samo o sobě není dostačujícím vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. I kdyby je totiž dovolací soud snad mohl vyložit jako naznačený důvod přípustnosti podle §237 o. s. ř., podle kterého napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, žalobce žádnou takovou otázku v dovolání nevymezil. Náležitá právní otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání, neboť v něm není nikterak polemizováno s klíčovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého nelze v dané věci s úspěchem žalovat na nahrazení projevu vůle, protože žalovaná není povinna požadovanou vůli projevit. Formuluje-li žalobce obsah dovolání s tím, že vychází ze zneužití „části atributů vlastnického práva“ žalovanou, pak nalézací soudy žádný závěr o zneužití práva neučinily. Samotná okolnost, že žalovaná nechce přistoupit ke změně obsahu smlouvy o zřízení služebnosti tak, aby pro další období nešlo o služebnost in personam , ale o služebnost in rem , zjevně žádným zneužitím „části atributů vlastnického práva“ nemůže být, neboť vyjadřuje toliko stanovisko žalované k žalobcem žádané změně uzavřené smlouvy.
Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 11. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu