ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1695.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1695/2021-721
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) MAŠPROM, akciová společnost uzavřeného typu , se sídlem v Ruské federaci, Novočerkask, Alexandrovská 91, b) OOO Monolit se sídlem v Ruské federaci, Černigov, Malinovskovo 32, žalobců a) a b) zastoupených Mgr. Janem Junkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 11, c) V. A. P., narozený XY, bytem v XY, zastoupeného opatrovníkem J. P., advokátem se sídlem v XY, proti žalovaným 1) E. D., narozený XY, bytem v XY, 2) European trading & services, s. r. o., IČO 26758261, se sídlem v Mukařově – Srbíně, U Potoka 164, 3) L. D., narozená XY, bytem v XY, žalovaná 3) zastoupená Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem ve Vraňanech 233, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 363/2011, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 Co 263/2018-511, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 Co 263/2018-511, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 3 C 363/2011-445, zamítl vůči žalovanému 2) žalobu na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem budovy č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok I). Ve výroku II určil, že žalovaný 1) je vlastníkem budovy č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětná nemovitost“). Rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok III) i státu (výroky IV – V ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 3. 2020, č. j. 3 C 363/2011-599).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované 3) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 Co 263/2018-511, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II a ve výrocích III – V (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 3) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Předně uvádí, že v poměrech projednávané věci nemají žalobci na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť se již v letech 2008 až 2012 mohli domáhat uspokojení jejich vymahatelných pohledávek prostřednictvím odpůrčí žaloby. Právní otázku existence naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnického práva žalovaného 1) k předmětné nemovitosti proto řešily nalézací soudy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá také, že žaloba nebyla od počátku projednatelná ve smyslu §79 o. s. ř., neboť účastníci řízení nebyli v žalobě dostatečně identifikováni a tento nedostatek žaloby nebyl v průběhu řízení odstraněn. Poukazuje dále na skutečnost, že část spisu je vedena v ruském jazyce a část spisu v jazyce českém, aniž by byly předmětné listiny úředně přeloženy. V takovém případě je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle žalované 3) soud nehodnotil důkazy nestranně, ale v neprospěch dovolatelky. Nesouhlasí ani se závěry soudů nižších stupňů (o věci samé), tedy že stavebníkem předmětné nemovitosti byl žalovaný 1), a proto k ní nabyl vlastnické právo originárně na základě zhotovení. Neztotožňuje se rovněž se závěrem, že nemohla nabýt vlastnické právo k nemovitosti od žalovaného 2 (v postavení případného nevlastníka) na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v části napadené dovoláním a příslušnou část rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení vlastnického práva:
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V projednávané věci žalovaná 3) polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení věci mělo být jiné. Žalovaná 3) sice uvádí, že příslušná právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, avšak na žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu v této souvislosti neodkazuje. Jiný předpoklad přípustnosti žalovaná 3) v této části dovolání neuplatňuje. Obsahem dovolání je tedy pouhá polemika s příslušným právním posouzením soudů nižších stupňů. S ohledem na výše uvedené nevymezuje žalovaná 3) v této části dovolání řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Již jen proto nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tato námitka žalované 3) založit.
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že vyřešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného 1) k předmětné nemovitosti je založeno na posouzení několika prejudiciálních otázek – např. otázka nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti na základě jejího zhotovení ze strany žalovaného 1) nebo otázka případného nabytí vlastnického práva k nemovitosti žalovanou 3) od žalovaného 2) jakožto „nevlastníka“ prostřednictvím příslušné darovací smlouvy založeného na dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.
V souvislosti s těmito prejudiciálními otázkami však žalovaná 3) nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V projednávané věci dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením těchto prejudiciálních otázek provedeným odvolacím soudem s tím, že příslušné právní posouzení má být jiné [a to takové, že žalovaný 1) nenabyl vlastnické právo originárně zhotovením, případně žalovaná 3) nabyla vlastnické právo od žalovaného 2) jako od neoprávněného]. Žalovaná 3) v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto je Nejvyšší soud posouzením těchto prejudiciálních otázek vázán a není oprávněn je v tomto dovolacím řízení přezkoumávat.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení právní otázky existence naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení za předpokladů formulovaných žalovanou 3) (založenému na jiném posouzení prejudiciálních otázek, než ze kterého vyšel odvolací soud), a proto ani z tohoto důvodu nemůže žalovanou 3) formulovaná právní otázka [a s tím související argumentace žalované 3) o tom, že naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení není dán] založit v této části dovolání jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaný ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále podává, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle §80 o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, například odpůrčí žalobou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněný pod č. 78/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015). Z povahy věci nelze uplatnit odpůrčí žalobu v případech, pokud předmětný právní úkon byl postižen absolutní neplatností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99).
Podle tvrzení žalované 3) měl v projednávané věci žalovaný 2) vlastnické právo k předmětné nemovitosti, které nabyl jejím zhotovením, převést na základě příslušné darovací smlouvy na žalovanou 3). Soudy nižších stupňů však uzavřely, že vlastnické právo nabyl na základě zhotovení žalovaný 1), a proto nemohlo dojít k převodu vlastnického práva ze žalovaného 2) na žalovanou 3), a to ani na základě nabytí vlastnictví od neoprávněného (tyto závěry se žalobkyni v dovolání nepodařilo zpochybnit, viz shora). Pokud za těchto okolností soudy dovodily, že je dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení [přičemž žalobkyně v dovolání nenamítá, že žalobci nemají vykonatelnou pohledávkou vůči žalovanému 1)], je jejich závěr v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z uvedeného je totiž zřejmé, že v posuzované věci nemohli žalobci dosáhnout uspokojení vymahatelných pohledávek jiným procesním prostředkem, např. odpůrčí žalobou.
K námitkám o nedostatečné identifikaci v označení žalobců, o neexistenci úředního překladu některých listin vyhotovených v ruském jazyce a k námitkám směřujícím do právního posouzení věci samé:
Obsahem těchto námitek je pouhá polemika žalované 3) s právním posouzením odvolacího soudu, resp. s jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení by mělo být jiné.
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení věci má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V této části dovolání tak nevymezuje dovolatelka řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, resp. jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení věci má být jiné. Neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný ani neformuluje v této souvislosti žádnou právní otázku. Proto trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K námitkám směřujícím do skutkových zjištění soudů nižších stupňů:
Žalovaná 3) v dovolání rovněž napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Žalovaná 3) však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Proto dovolání trpí i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání žalované 3) není v části směřující do výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok IV a V rozsudku nalézacího soudu [kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých státu vůči žalobcům a žalovanému 1)] ani subjektivně přípustné, protože tímto rozhodnutím odvolacího soudu nebyla způsobena žalované 3) újma na jejich právech odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované 3) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu