ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1804.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1804/2021-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Modřínová 2436/2, proti žalované B. J. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 132/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2021, č. j. 56 Co 271/2020-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2020, č. j. 4 C 132/2019-254, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se zásahu do vlastnictví žalobkyně spočívajícího ve vybudování protipožární zdi na té části společné zdi, která je výlučným vlastnictvím žalobkyně, umístění vyústění digestoře z domu žalované v té části společné zdi, která je výlučným vlastnictvím žalobkyně v části do zahrady, osazení materiálu zateplení domu žalované na dům žalobkyně v části do ulice i do zahrady (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 56 Co 271/2020-282, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání shledává ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce procesního práva k výkladu §132 o. s. ř., jelikož nepřihlédl k tomu, co vyšlo najevo a co uvedli účastníci v řízení, a v otázce ochrany vlastnictví, když poukazuje na to, že „žalobkyni nevznikla zásahem do vlastnictví škoda, ačkoliv žaloba byla podána nikoliv z důvodu vzniku škody, ale zásahu do vlastnického práva“. Přípustnost dovolání dále podle dovolatelky spočívá v otázkách hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem rozhodovány, a to vymezení meze práv mezi nemovitostmi, které přímo na sobě spočívají, tak, aby obě sousedící strany mohly realizovat svá práva a nebyly omezovány výkonem práv sousední nemovitosti. Žalobkyně nechápe názor soudu, že vykonává svá práva šikanózně v neprospěch žalované. Nesouhlasí se závěry znaleckých posudků vycházejících ze stavebních, abstraktních geodetických postupů a nikoliv z fyzického měření na místě. Dovolatelka namítá, že znalec nesplnil zadání posudku a nezodpověděl dotazy mu kladené soudem. Odvolací soud si podle názoru žalobkyně mylně vyložil postavení účastníka stavebního řízení, protože považuje za prokázání občanskoprávního souhlasu s použitím vlastnictví žalobkyně pouhé neodporování vydání stavebního povolení. Dodává, že je vždy třeba doložit písemné právo k užití vlastnictví jiného pro vlastní stavbu. Nalézací soudy podle žalobkyně nereagovaly na její tvrzení, nezmínily důkazy, které považovala za zásadní, a ani se nevypořádaly s tím, že tyto důkazy nevzaly v úvahu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby o nákladech řízení včetně dovolacího řízení rozhodl soud v dalším řízení. Dovolacímu soudu byla následně dne 23. 8. 2021 doručena žádost žalobkyně o stanovení lhůty k vyhotovení nového znaleckého posudku, neboť s již vyhotovenými znaleckými posudky nesouhlasí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce procesního práva k výkladu §132 o. s. ř., jelikož nepřihlédl k tomu, co vyšlo najevo a co uvedli účastníci v řízení. Konkrétní otázku přípustnosti však neformuluje a tato ani nevyplývá z obsahu dovolání. Z dovolání není zřejmé, jak konkrétně se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu §132 o. s. ř., neboť žalobkyně nevyložila, jaký výklad považuje za nesprávný. Rovněž neuvedla odkaz ani na jediné rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž by mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Tato námitka tak nezakládá přípustnost dovolání.
Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1296/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014).
Pakliže žalobkyně tvrdí, že odvolací soud nezdůvodnil závěry v kontextu s jejími tvrzeními a důkazy, které byly v řízení provedeny a jež považuje za důvody pro zamítnutí žaloby, nelze jí přisvědčit. Tato námitka se zjevně netýká možné přípustnost dovolání.
Proto jen nad rámec dovolací soud uvádí, že s obsahem námitek uplatněných žalobkyní v odvolání (a následně i v dovolání) se již přesvědčivě vypořádal soud prvního stupně. Odvolací soud se sám zjišťováním skutkového stavu věci nezabýval (neprováděl dokazování), skutková zjištění soudu prvního stupně vyhodnotil jako správná a k právnímu posouzení věci přistoupil na jejich základě. Závěry znaleckých posudků, které dovolatelka rozporuje a z nichž soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování, shledal odvolací soud přesvědčivými a náležitě odůvodněnými. Soud prvního stupně zřetelně označil důkazní návrhy, které považuje za nadbytečné, a toto své tvrzení dostatečně zdůvodnil (viz bod 21 rozsudku). Žalobkyni se přitom nepodařilo relevantně zpochybnit metodiku použitou znalci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010). Oba znalci považovali námitky žalobkyně co do jimi užité metodiky za nedůvodné. Shodně se vyjádřili, že měření prostřednictvím olovnice, které žalobkyně navrhuje, nemůže být přesnější než měření geodetické (užité znalci). Soud prvního stupně považoval metodiku navrženou žalobkyní na základě vyjádření znalců za dostatečně zpochybněnou. Lze tak uzavřít, že námitky dovolatelky směřující vůči znaleckým posudkům představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, a jako takové nejsou v dovolacím řízení přípustné.
Odvolací soud se podle dovolatelky měl dále odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce ochrany vlastnictví, když poukazuje na to, že žalobkyni nevznikla zásahem do vlastnictví škoda, ačkoliv žaloba byla podána nikoliv z důvodu vzniku škody, ale zásahu do vlastnického práva. Z formulace otázky i z obsahu dovolání lze usuzovat, že se žalobkyně domnívá, že nalézací soudy rozhodly o jiném předmětu řízení, než který vymezila v žalobě, a totiž o náhradě škody. I zde však schází jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání.
Naznačené domněnce dovolatelky ostatně ani nelze přisvědčit, neboť oba nalézací soudy zmiňují potenciální škodu pouze ve vztahu k posouzení zjevného zneužití práva ze strany žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu se tak na předmětné otázce nezakládá, a dovolání proto není ani v této části přípustné.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že odvolací soud shodně se závěry soudu prvního stupně odepřel právní ochranu výkonu práva ze strany žalobkyně, protože žalobu v části týkající se nároku na odstranění části zateplení, které přesahuje osu společné zdi, vyhodnotil s ohledem na okolnosti tohoto konkrétního případu jako šikanózní s cílem poškodit žalovanou, tj. jako podanou v rozporu s §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že přesah zateplení o pouhé 3 cm na část společné zdi patřící žalobkyni tuto nemůže poškozovat či omezovat ve výkonu jejího vlastnického práva ke společné zdi. Dovolací soud přitom může úvahy vedoucí soud k aplikaci §8 o. z. zpochybnit jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020). V projednávané věci dovolací soud úvahu nalézacích soudů vztahující se k potenciální možnosti vzniku škody na straně žalobkyně v důsledku zásahu do jejího vlastnického práva za zjevně nepřiměřenou nepovažuje. Ostatně dovolatelka ani konkrétní námitky, jimiž by zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že z její strany jde o zjevné zneužití práva, v dovolání neuvádí.
Dovolatelka nespecifikovala, v čem se měl odvolací soud odchýlit od ní uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, a dovolací soud nepovažuje dané rozhodnutí v této věci za relevantní.
Konečně žalobkyně předestírá otázku hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem rozhodována. Požaduje, aby dovolací soud „vymezil meze práv mezi nemovitostmi, které přímo na sobě spočívají, tak, aby obě sousedící strany mohly realizovat svá práva a nebyly omezovány výkonem práv sousední nemovitosti“.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se jí v napadeném rozhodnutí nezabýval, a na jejím řešení tak napadené rozhodnutí nespočívá. Nadto je tato otázka formulována tak obecně, že jen stěží by bylo možné požadovat po dovolacím soudu odpověď na takto formulovanou otázku bez její konkretizace pro danou souzenou věc. Posouzení takových případů záleží na konkrétních okolnostech v obecné rovině tuto otázku řešit nelze.
Námitkami dovolatelky ohledně skutkových závěrů ve věci (např. dohody účastnic ohledně vybudování a užívání společné zdi) se dovolací soud nezabýval, jelikož je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Co se týče žádosti žalobkyně o poskytnutí lhůty k vyhotovení nového znaleckého posudku, dovolací soud jí nemohl vyhovět. I kdyby totiž byla žádaná lhůta poskytnuta a žalobkyně soudu předložila nový znalecký posudek, dovolací soud by k němu nemohl přihlížet, neboť v souladu s §241 odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání nové důkazy uplatnit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu